Jaké by to bylo...stát se ptákem?

Ležel jsem na měkké trávě a díval se na nebe. S rukama za hlavou jsem sledoval ptáčka, jak si tančí svůj tanec v té nekonečně modři. Nadnášelo ho jen pár peříček, ale i když se to nezdálo, pod nimi bylo pár silných křídel. Ptáček jimi několikrát máchl a zmizel.

Vychutnával jsem si poslední hřejivé paprsky večerního slunce, než nadobro zapadne. Alespoň pro mne. Ozval se křik. Nehledě na to, pokračoval jsem ve svých myšlenkách. Vím že to nic není, jen konožské děti dovádějí. Proběhlo okolo mně pár kluků. Jsou tak bezstarostní a vždy veselí. Dospělí pracují do posledních sil a oni si hrají v sutinách. Konoha byla zničena a Akatsuki nám vyhlásili válku.
Zavřel jsem oči. Chvíli jsem jen tak naslouchal zvukům šumějících stébel trávy a přemýšlel. Proč je na světě tolik smrti? Proč existují ninjové? Proč musíme bojovat? Z dálky se ke mně donesl smích. Pravý dětský smích. Chtěl bych tady zůstat už navždy. Ležet, ponořit se do zeleného koberce a vidět život i smrt. Vidět vyrůstat děti. Vidět jak se z nich stávají ninjové. Vidět umírat staré a vidět, jak předávají svou ohnivou vůli dál. Ale nemohu. Musím z Konohy odejít, jako všichni, kteří mají sílu ještě bojovat.

Přes hlavu se mi mihl stín. Otevřel jsem oči a okamžitě je přimhouřil před oslnivým světlem. Alespoň nebe se směje. Přiletěl další pták. Možná to byl ten samý, kdo ví. Poletoval mi nad hlavou a já jsem uvažoval, jaké by to bylo, jen tak zmizet. Blíží se válka, a i když nechci, musím se jí zúčastnit. Já i moji kamarádi jsme ve smrtelném nebezpečí, přesto jdeme jako hrdí ninjové vstříc svému osudu.
Včera jsem ale dostal pochybnosti. Co když umře?! Moc se sice nevídáme, ale dost mi na ní záleží. Ano, já se bojím. Mám strach o všechny své milované. Nejen o rodinu, ale i o přátele a o ty které ani neznám. A i když to ostatní nedávají najevo, mají stejný strach, jako já. Znovu jsem se zahleděl na oblohu. Pták byl pryč. Ach, mít tak křídla a odletět! I když … byla by to otrava.