Klid u Akatsuki? To nikdy!

Ve skrýši Akatsuki nikdy nebyl klid. Pořád tam zněly výbuchy, které měl na svědomí pyroman Deidara, pláč, který se ozýval směrem od Tobiho a spousta dalších zvuků, které se ani nedali popsat.
Jenomže teď, k tomu přibyl i dětský pláč. Konan s Peinem na 'něco' zřejmě zapoměli a tak se jim narodila holčička Ai. Na výchově se bohužel podíleli i ostatní členové Akatsuki, takže bylo jasné, že bude jako všichni členové dohromady. Vražedná kombinace...

Když už bylo Ai osm let, začalo se to projevovat, takže Akatsuki zažívala dny jako tenhle...i když, tenhle byl ze všech nejhorší.
„Hidane, nedávej jí tu kosu! Deidaro, nedávej na ní ty vybuchující věci! Opovaž se z ní udělat loutku Sasori!“ Konan takhle okřikovala ostatní už od rána.
„Bože, Konan! Nech je ať si s Ai hrají! Aspoň se o ní nemusíš starat.“ teď už začal být podrážděný i Pein.
„Vážně si myslíš, že je lepší nechat ji těmhle idiotům?!“ štěkla po něm Konan.
„Jo, myslím!“
„Tak to můžeš rovnou vypadnout! A nezapomeň vzít s sebou všechny!“ ječela Konan.
Na to se nejdřív odporoučel Pein a v závěsu za ním, se loudalo pět smutných sfér. Smutek je přešel, když hlavní Pein oznámil, že půjdou sami trénovat. Jedna z výhod , když máte Rinnegan...nepotřebuje k tréninku partnera.
„A vy, se začněte chovat jako normální lidi, prosím!“ řekla Konan směrem k té bandě idiotů, jak je předtím nazvala. Všichni na ní koukali jako na blázna. „Tedy, v rámci možností.“ dodala. Ostatní si oddychli.
„Konan? Můžu Ai udělat z jílu pejska?“ Deidara se přemáhal, aby toto vyslovil tak milým hlasem.
„Pejska jo, ale ne že vybouchne!“
„Jasně, jasně!“ ujišťoval ji Deidara.
„Jé, Deidaro-senpai, já chci taky pejska!“ Tobi udělal psí oči. Nebo spíš, psí oko.
„No jo Tobi, udělám ti pejska.“ souhlasil Deidara. „Ale neříkám, že tobě nevybouchne.“ zamumlal si pod fousy.
„Juchů, budu mít pejska! Budu mít pejska!“ Tobi se radoval, jak malé dítě. Vlastně jako Ai, protože se radovala hned vedle něj.
Deidara se jal vyrábění jílového pejska a Konan s Tobim ho se zálibou pozorovali. Bohužel Konan přestala dávat pozor na Ai a tak si nevšimla, že už dávno nesedí vedle Tobiho, ale motá se kolem Itachiho.
Za pár minut přiběhla zpět a začala se chlubit. „Dívej mami! Mám červený očička jako Itachi!“ byla radostí celá bez sebe.
„Itachi! Kolikrát ti to mám říkat? I když by byla roztomilejší, kdyby měla Mangekyou Sharingan místo normálního! To se musí opravit!“ Itachi zřejmě někde má zásoby čoček alá Sharingan.
„Ne! Nech jí už být!“ Konan vykřikla, ale marně, protože to už Itachi s Ai v náručí běžel do svého pokoje.
„Já se z něj fakt zblázním!“ pronesla a vrátila se k pozorování Deidary.
Za pár minut...
„Mami! Dívej! Že mám krásný očička?“ Ai se smála za Konan.
„Nejhezčí, ale byly by hezčí kdyby to nebyly čočky!“ Konan se vražedně koukla na Itachiho.
„Tak! Pejsci jsou hotoví!“ zvolal Deidara a na to pejsci začali běhat po místnosti. Když jeden skočil Tobimu do náruče, začal Tobi brečet.
„Oh! Ten je tak krásný! A roztomilý!“ brečel štěstím Tobi.
Ai začala brečet taky. Tobi byl nejspíš její vzor.
Konan si povzdychla. „Po kom může bejt blbá, že má ráda Tobiho?“
Sasori opáčil. „Hidane, je celá po tobě!“
„To je dobře!“ Hidan se usmíval. Jenže za chvíli. „Hej! Jaks to jako myslel?!“
„Přesně tak jaks to slyšel.“ Kakuzu se probral.
„Tobi, dívej jak běhají!“ Ai s rozplývala.
Tobi jí odpovídal. „A koukej na ty barvy!“
„Tobi, ty psi jsou jen bílý!“ Deidara si povzdechl.
„Senpai! Musíte mít trochu fantazie!“
„No dovol! Sem umělec! Fantazie mám víc než ty!“ Deidara se urazil a odkráčel.
Konan se už z toho všeho točila hlava, tak si na chvíli sedla a nevšímala si Ai. Což byla smůla...
„Ai!“ konečně si všimla co dělá. „Neokusuj Zetsua! To není zelenina!“ běžela Ai odtrhnout.
Bohužel, Zetsu to nezvládal a obě půlky ječely. „Pomóc! Nejez mě! To, že jsem tě učil, že se lidi jedí neznamená, že máš jíst mě!“
Když Konan konečně dostala Ai do bezpečné vzdálenosti, Zetsu začal vycouvávat z místnosti, aby se mohl jít schovat pod postel. Konan si oddechla a sedla si na gauč, aby mohla dočíst noviny.
Ai se zatím zabavila s Kakuzem. Počítali jeho milované penízky.
„Vidíš? Tisíc ryuu, dva tisíce ryuu, teď už deset tisíc...“ Kakuzu byl podivně nadšený.
Ai se peníze moc líbily, takže za chvíli je už nechtěla dát z ruky. Kakuzu se nejspíš usmíval a říkal, že je po něm. Smích ho za chvíli přešel, když Ai popadla kufřík s penězi a schovala si ho v pokojíčku. Na Kakuza to bylo moc, takže všechny čtyři potvory vyskočili z jeho zad a začali pronásledovat Ai.
Po 'menší' bitce, nebo spíš zabraňování vzniku bitky ze skrýše Akatsuki zbylo něco, co připomínalo kupu kamenní. Štěstí, že Pein tohle očekával, tudíž nedaleko stála ještě jedna. Potom co si Konan povzdechla a zamumlala něco ve smyslu 'Proč já, Bože? Proč já?' se všichni přesunuli do náhradní skrýše. Kisame byl celý bez sebe radostí, protože našel svoje ztracené akvárium s rybičkami. No, jak by bylo vám, kdyby jste našli dlouho neviděné členy rodiny? Bohužel, Ai měla rybičky taky ráda...
„Kisame! Proč sakra Ai plave v tvým akváriu a ty na ní ťukáš přes sklo?“ Konan už to přestávalo bavit.
„My si hrajeme na potápěče!“ ohradil se Kisame a dal Ai znamení, ať se vynoří.
„Jo, mami! Hrajem si na potápěče! Já mám totiž rybičky ráda!“ vykašlávala ze sebe Ai. Ještě musí vypilovat zavírání pusy.
Ukázalo se, že Ai má rybičky ráda i jinak. Kisame si odskočil a když se vrátil, uvítala ho vůně pečených ryb. Ai si udělala grilování...
To bylo na Kisameho moc, takže mu ruplo v bedně a začal ječet. Po chvíli se i druhá skrýš stala neobyvatelnou. Kisame ji v rámci rozčilení dostal svými technikami pod vodu.
Všichni členové Akatsuki už za chvíli stáli před druhou dkrýší, vykašlávali vodu a zmateně se dívali, jak se jejich další skrýš rozpadá. Už třetí tenhle tejden.
'Jestli to takhle půjde dál, tak zkrachujeme.' pomyslel si Kakuzu při pohledu na skrýš.
Konan na tom byla ze všech nejhůř. Ai ji pomalu, ale jistě dostávala do blázince.
Celkem přesně to shrnula...
„Že já si ten kon*om tenkrát nevzala.“