Tajemství Sharinganu

Byla noc. Tmavá, hustá mlha se linula ulicemi Konohy. Mlhou šli dva muži v černých pláštích a kloboucích s rolničkou. Rolička se rozezněla prázdnou ulicí. Tedy skoro prázdnou. V přítmí staré lampy stála malá holčička. V ruce držela starého vybledlého rozpáraného medvídka.
„Jdeš si jdeš,
ani nevíš, kde už seš.
Kapy, kap,
začínáš se trochu bát.
Bucy, buc,
už si běžíš pro pomoc.
Ťapy, ťap,
nevíš, co bys rád.“ Tiše šeptá do noci dívenka.
Oba muži se na sebe podívali, pak se otočili na malou holčičku. Zvedl se lehký vánek, který holčičce prozradil, že už není sama. Prázdné oči stočila na místo, kde stáli tiše klidně členové Akatsuki. Ale jakoby se dívala skrz ně.
„Nejsme sami.“ Zašeptala do tmy holčička. „Ale brzy budeme. Co takhle si zahrát hru?“ podívala se směrem na plyšovou hračku, kterou vzápětí pustila na zem. Zvedl se prach a dutý kovový zvuk se rozezněl.
„Neříkej mi, že to šlo z té hračky.“ Otočil se černovlasý muž na svého kolegu. Ten jen pokrčil ramena. Oba si sundali své slaměné klobouky. Rudé oči nižšího muže zářily tmou. Vyšší, se žraločím obličejem se na ni podíval. Vzal si ze zad Samehadu.
„Kisame, snad nechceš bojovat?“ řekl tiše muž s rudýma očima.
„Jestli to bude nezbytné, musím to udělat, Itachi. Znáš Peina.“
„Znám. Ale cílem mise není bojovat.“ Holčička všechno slyšela, ale zůstávala chladně klidnou.
„Není cílem bojovat,
duši mou do spárů dostat.
Toť náplní mise tvé,
trápit malé dítě.“

Oba se najednou zarazili. Co může vědět o NĚM? Pomyslel si Itachi. Kisame se vzpamatoval z šoku první.
„Půjdeš s námi dobrovolně?“
„Půjdu? Nepůjdu? Co se na tom změní? Nepřestane pátrat, dokud TO nenajde.“ Konstatovala, už bez říkanek.
„Co víš o …“ přemýšlel žralok, jak to říct, „o NĚM?“
„Vím víc, než si umíš představit.“ Sehnula se znovu pro medvídka.
„Kap, kap, kape stále,
neví, že mu někdo nohy zláme.
Spousta tyčí,
hromy křičí,
jeden pokoří,
další se vztyčí.“ Zašeptá si pro sebe, ale tichem se říkanka rozléhá více, než se zdá. Mlha se stále drží při zemi a zdá se, že ještě více zhoustla.

Najednou se mladé dívce podlomila kolena a spadla na zem v křeči. Itachi neváhal a hned se k ní rozběhl. Chytil ji dříve, než si rozbila hlavu o ostrý patník.
„Nevím, co ví, ale nejspíše ví dost o tom, co ji čeká.“ Poznamenal, když se zvedal s dívkou v náručí.
„Měli bychom to zjistit.“ Přišla k Itachimu a zvedla ze země podivného medvídka bez oka. Byl až nezvykle těžký. Jako by byl vyplněn kovovými pilinami. Chvíli se na medvídka upřeně díval, ale pak odvrátil oči. To, co se stalo potom, by nikdo neuhodl.

Kisame následoval Itachiho. Znovu si nasadil klobouček a medvěda stále držel v ruce. Medvídek jako by se zavrtěl. Kisame tomu nepřikládal žádný význam, ale když se podíval na méďu, jeho hlava se otočila, aby viděl Kisamemu přímo do očí.

„I-Itachi!“ Trochu vyděšeně.
„Co se děje, Kisame?“
„T-ten medvěd… On je…“ Neschopen dopovědět.
„Co se děje?!“ už trochu podrážděně. Kisame na něj pouze otočí medvídka s vražedným výrazem.
„Itachi, co se to tu ksakru děje?“ Zeptá se vyděšeně Kisame.

Itachi se podívá na dívenku, která je stále v bezvědomí.
„Myslíš, že to má spojitost… S ní?“
„Nevím, ale proč tak náhle omdlela?“

Najednou se dívka probrala a spustila šílený jekot, při kterém tuhla krev v žilách. Oba muži jako by do země vrostli. Nemohli se hnout. První, kdo proťal ohlušující ticho, byla ona plyšová hračka. Když ji Kisame leknutím upustil, postavil se medvídek na vlastní nohy, a pomalu se belhal k Itachimu, stále držící dívenku.

„Já tě sním!“ Zazněl skřípavý zvuk medvídkova hlasu.
„A já tě sním!“ pokračoval „A budu si hrát! A pak tě sním! Sním tě!! Sním! Sním!!!“ Zvyšoval hlas.
Malá dívenka slezla z Itachiho náruče a chytla medvídka za packu. Uchiha se stále nemohl hýbat, jeho oči byly plné strachu a děsu. Dívenka si začala potichu broukat. Spolu se zlověstným skřípáním medvídkova hlasu, jenž opakoval stále ty dvě věty, to znělo jako složitá symfonie ztělesněného strachu.

Kisame nebyl schopen slova. Neměl ani odvahu se podívat na Itachiho, jestli je na tom stejně.
„Mám mnoho jmen.“ Řekla hlasitě. „Jedno z nich je strach. Další je děs. A ještě jedno je…… Sharingan “ Itachi se vyděšeně nadechl a cukl sebou, když slyšel to jméno. Jak by to jen mohlo být… Proč to tak je? Kisamemu se rozšířily zorničky a upadl na chodník. Byl v okamžitém bezvědomí. Dívenka k němu přišla a zavřela mu oči. Otočila svůj pohled k Itachimu.
„Ty mě znáš.“ Zlověstně zašeptala. „Kolik lidí jsi kvůli mně zabil?“ Nastalo znovu ticho. Jen jemný větřík si pohrával s rolničkou na klobouku stále nehybného muže.
„Hm?!“ Pobídla ho v řeči. „Tak kolik?!“ její hlas práskl nocí jako bič.
„Jen… Jednoho…“ Stále mu ta slova vázla v hrdle.

Jen naklonila hlavu ke straně. „Jednoho?“ Podivila se. „Tvůj kamarád nesnese bolest.“ Malinko se jí zvedly koutky do lehkého úsměvu.
„Bolest…“ Zašeptal Uchiha. „Jak…?“ Zeptal se. Stále tomu nemohl uvěřit. Potkal… JI. Nevěřil, že by mohla být osoba. A ještě nepravděpodobnější bylo, že Ji potkal.
„Jak? Podívej, Můro,“ řekla medvídkovi, „já mu to řeknu. Já jsem minulost. Já jsem přítomnost. I budoucnost. Vím.“

Itachi se stále vzpamatovával z šoku. Jeho kolena se podlomila a musel se zapřít rukama o studený chodník. Z rudých očí mu kanuly slzy, ale tvář nebyla zkroucená smutkem. Padaly na cestu, ale tvář nebyla poznamenána ani hněvem. Dívenka k němu pomalu dokráčela. Začala si zase broukat tu známou melodii.

„Změň svou mysl,
a zůstaň sám.
Změň svůj zvyk,
a sni si dál.“

Mangekyou sharingan. Je to iluze? Je to sen? Co se stalo? Je Kisame opravdu… mrtvý? Nemůže být… To nejde! Není to možné… Jak by to mohlo existovat? Nemůže to být ona! Utápěl se ve své bolesti, která se začala prodírat i skrz jeho kůži. Na rukách i na tváři se začaly objevovat drobné ranky.
„Dnes jsem si pro tebe přišla. Přišla jsem si pro každého. Všichni byli mou obětí.“ Vzala jeho krvavý obličej do svých dlaní. Naklonila ho tak, aby jí viděl do čistě rudých očí. Neměla zorničky.
Jen rudá. Rudá byla všude. Krev. Všude jen krev. Samá krev. Rudá. Krev mísící se s rudou v jejích očích. Krouživý pohyb. Mám závrať. Utápím se v jejích očích. Tolik bolesti. Rudá. Bolest. Krev…

Tělo Uchihy Itachiho dopadlo bezvládně na chodník. Medvídek vycenil zuby.
„A teď tě sním. Sním tě. A sním tě! Sním! Sním tě! Já tě sním!!“ Holčička se otočila k odchodu. Šla temnou ulicí zpátky. Zpátky tam, kam patří. Medvídka už nic nemohlo zastavit. Vrátí se, až zde dokončí svou práci.