Chronicles of Six Paths (Rikudō Gaiden)

„Kdysi dávno, když ještě slova chakra či shinobi neznamenala nic, než prázdné fráze, světem zmítala válka a chaos. Lidé bojovali o přežití, moc, ale i slávu a bohatství. Dar jménem svět, jež jim byl již před mnoha generacemi darován, byl pustošen a ničen pouze z lidských rozmarů a postupně začal upadat do stále většího chaosu. Koloběh ničení trval již po několik generací, a čím déle to trvalo, tím brutálnější a krvelačnější lidé byli. Jejich touha po všech přáních života jim zastřela mysl a zastínila zrak na chátrající svět. A tak se jednoho dne z prachu a popele všech ztracených nadějí zrodilo dítě, jež zdědilo božskou moc a jehož rozhodnutí jednoho dne kompletně změní lidské dějiny. Bezejmenný hrdina potřísněn krví, zocelen smrtí a odhodlán vůlí. Potřísněn krví své matky a zocelen smrtí svého otce je odhodlán rozbít koloběh nenávisti, jež ho připravil o jediné, co kdy miloval.“

„Ale notáák, to je přece jenom stará legenda na uspávání dětí, a to já už nejsem, Kuroi-sensei!“ řekl mladý chlapec, tak sedmnáctiletý, směrem k postaršímu muži v černém dlouhém plášti.

„Každá legenda má pravdivý základ, učím tě už tak dlouho a stále si to nedokážeš zapamatovat, hm?“

„Teorie je nuda, já radši praxi. Jsem bojovník až do morku kostí, stejně jako můj otec! Vyprávěj mi o otci, prosím…“

Najednou nastalo hrobové ticho, které prolomil až hluboký oddech Kuroie. Bylo to jako kdyby pouze to jedno jediné slovo dokázalo zničit veškerou konverzaci, která mohla nastat. Kuroi nerad mluvil o jednom ze svých nejlepších přátel minulosti, o to více v přítomnosti jeho syna a svého studenta.

„Byl to velký válečník, zemřel pro tebe. Tak bys měl ten život nějak využít, Baka!“ řekl muž a praštil chlapce po hlavě „Tohle tě snad konečně probudí,“ prohlásil směle a na jeho tvář se vloudil škodolibý úsměv.

„Ale notáák, už nejsem žádný děcko, nemůžete mě jen tak mlátit, mistře!“ protestoval chlapec.

„Až začneš konečně pořádně trénovat, popovídáme si o tom, kdy se z tebe stane chlap,“ odpověděl opět mírně škodolibě Kuroi. „Do té doby,“ nedořekl, „zůstaneš dítětem.“ dokončil větu a mírně poklepal chlapce po zádech, na což se mu dostalo odpovědi v podobě nepřátelského výrazu v obličeji.

„A kam to vlastně jdeme? Putujeme už asi tři dny, a ty to stále tajíš.“ postěžoval si opět chlapec.

„Ke Kakōteiichi*, chci ti tam něco velice zajímavého ukáza-“ byl přerušen Kuroi letícím kunaiem, který pouze o milimetr rozřízl látku jeho kimona v oblasti ramene.

Z lesů, jež obklopovaly dvojici, začalo pomalu vystupovat nemalé množství nepřátel. Na tvářích měli masky, takže jim nešlo dost dobře vidět do tváře. Muselo jich tam být minimálně dvacet, ne-li více. Všichni měli vražedný pohled v očích a byli připraveni bojovat, očividně je však něco zatím zadržovalo. Z řad mužů najednou vystoupil jeden, odlišný od ostatních, na tváři neměl masku.

„Vzdejte se bez boje a ušetřím vás,“ prohodil jen tak letmo muž, očividně jejich vůdce.

„Vtipné, akorát jsem vás chtěl požádat o to stejné,“ opáčil Kuroi a na tváři se mu zjevil letmý úsměv.

Stačil pouze jeden jediný pohled Kuroie a chlapec hned věděl, co má dělat. Ve stejnou chvíli, kdy dal muž povel k útoku, složil mladý chlapec pouze jednu jedinou pečeť.

„Kokuangyo no Jutsu!“ vykřikl, v tu chvíli všechno kolem zmizelo, pouze nekonečná tma.

„Co to-“ ozvalo se z řad nepřátel.

Následovalo pouze několik jasných záblesků z toho, jak se ostří katan dralo skrze obranu právě bezbranných nepřátel. Stačilo pouze několik desítek sekund, možná minuta a téměř celá jednotka nepřátel padla. Nebyli mrtví, ale rozhodně se jen tak brzy nezvednou.

„Nájemní vrazi jsou v dnešní době k ničemu,“ poznamenal jediný zbylý stojící muž, jejich vůdce.

Opět, pouze jeden jediný pohled směřující od Kuroie, a vůdce se rozutekl neznámo kam. V tu chvíli se však Kuroi mírně zamotal a padl na kolena. Rukou si držel bok, který mu právě velice silně krvácel z rány, kterou utržil pravděpodobně v souboji s těmi muži.

„Kuroi-sensei! Jste raněn! Potřebujete lékařské ošetření!“ řekl rozpačitě chlapec, položil si batoh na zem a vyndal z něj lékárničku. Opatrně ovázal ránu na boku, aby už dál nekrvácela.

„Nejbližší město je dva kilometry odsud směrem na severovýchod,“ vysoukal ze sebe Kuroi.

Otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe. Palčivá bolest v boku již zmizela, vlastně už vůbec nic necítil. Rozhlédl se po místnosti a pohledem zkoumal každý detail, byl v nějakém pokoji v posteli. Tam, kde kdysi bývala rána, už cítil pouze menší jizvu. Ještě jednou se ohlédl po pokoji, až spatřil svého žáka sedícího na opačné straně postele.

„Jak… Jak dlouho?“ optal se celkem lapavě.

„Čtyři dny. Ta rána sama o sobě nebyla vážná, ale vypadá to, že čepel byla namočená v jedu,“ odpověděl chlapec, v jeho tváři šla vidět radost, že se jeho mistr konečně probudil, stejně jako ospalý výraz, jež byl výsledkem probdělých nocí u jeho postele.

„Čtyři dny?! Tak dlouho, už nemáme moc času! Musíme hned vyrazit!“ dořekl ve spěchu Kuroi a vyskočil z postele přímo po svém oblečení, které si na sebe začal neuvěřitelnou rychlostí oblékat. Chlapec pouze pozoroval celou situaci překvapeným pohledem a nestačil se divit.

Stačilo pouze několik minut a už byli na cestě. Město pomalu mizelo za kopcem a oni stále pokračovali vpřed po lesní cestě. Šli už celkem dlouho a ještě neřekli ani slovo, na cestě šly slyšet pouze zvuky praskajících větviček a šlapání po písčité cestičce. Hrobové ticho prolomil až Kuroi.

„Díky… že jsi to nevzdal,“ řekl a na konci věty se mírně pousmál.

„To je přece jasný! Jste můj mistr, taky byste mě v tom nenechal!“ odpověděl spontánně chlapec.

Na poslední větu Kuroi reagoval zvláštně, výraz v jeho tváři nešel poznat, což u něj nebylo příliš časté. Skoro jako kdyby nad něčím přemýšlel a litoval toho. Mladý chlapec si toho však nevšímal, klidně šel dál a přemýšlel zase nad tou technikou, která mu několik posledních dní nedala spát, bylo to, jako kdyby ji už dávno znal, ale zapomněl. Z přemýšlení ho vyrušil až zvláštní pocit, co najednou dostal, jeho pohled sjel ze země, do které zamyšleně koukal, kupředu, kde před sebou spatřil něco neuvěřitelného.

„Vítej u Kakōteiichi, chlapče. Místo, kde to před sedmnácti lety všechno začalo,“ prohlásil Kuroi.

Neměl slov, pouze oněměle koukal před sebe na tu pozoruhodnou věc. Už mnohokrát slyšel o místě počátku, o kráteru, kam před sedmnácti lety spadl meteorit a způsobil tlakovou vlnu, která údajně probudila v několika vyvolených moc zvanou chakra, která je spojila do prvních klanů. Na úplném spodku obrovského kráteru, přímo uprostřed stála malá svatyně. Ani se nestihl otočit směrem ke Kuroiovi a už ho následoval směrem dolu přímo do svatyně.

„Když už slavíš ty osmnácté narozeniny, chtěl jsem vybrat něco speciálního. A tohle místo mi přišlo dokonalé,“ odůvodnil Kuroi svou volbu, v jeho tváři však stále šly vidět obavy.

Svatyně byla větší, než se zdála na první pohled. Možná kvůli tomu, že oproti kráteru byla pouze miniaturou klasické budovy, samotný kráter byl však natolik obrovský, že dokázal svou velikostí až mást. Uvnitř byl kámen, jediný pozůstatek po strach nahánějícím meteoritu, který sem kdysi dopadl. Mnoho lidí věřilo, že je to médium, skrze které lze mluvit se samotnými bohy, možná proto kolem toho vystavěli natolik majestátní budovu.

Bylo to jako vábení. Jakmile vešel do místnosti, tak to cítil ještě silněji než předtím, ten zvláštní pocit, který dostal už při příchodu do oblasti, jen mnohokrát silnější. Téměř zhypnotizován se blížil ke kameni na podstavci uprostřed místnosti. Skoro jako kdyby sám neovládal ty kroky. Měl ho téměř na dosah, když v tom se ozval výbuch, celá střecha svatyně zmizela pod mocnou technikou, chakrovou technikou. Oba dva se zvedli a pohlédli směrem nahoru, na rámu, kde kdysi stála střecha, stál muž, stejně starý jako Kuroi a s vražedným pohledem v očích.

„Měl jsem očekávat, že ti břídilové, které jsem si najal, nesplní svůj úkol. Co si v dnešní době člověk neudělá sám, to nemá,“ řekl muž a pousmál se.

„Takže to je tvoje práce! Proč?! Nic jsme ti neudělali!“ vykřikl chlapec.

„Ale kdepak, už jen tím, že ses narodil, jsi mi něco udělal! Zeptej se svého mistra, ten o tom ví své!“ odpověděl agresivně onen muž. „Oba dva tě nenávidíme, já i on. Snažili jsme se tě zabít už před tvým narozením, ale tvůj otec byl vždycky tvrdohlavý mezek. Nikdy mu nic neušlo, dokonce ani my dva jsme ho téměř nedokázali zabít. A tvoje matka? Ani jí si neušetřil, zemřela pro tebe, obětovala svůj život za ten tvůj, jak patetické,“ dokončil větu.

„Co- cože? To nemůže být pravda… Kuro-“ nedořekl a byl přerušen Kuroiem

„Seznam se s mým bývalým přítelem, Shiroiem..“ dořekl sklesle Kuroi.

Ve tváři chlapce šlo v tuhle chvíli vidět zmatení, jeho oči střídavě kmitaly mezi Shiroiem a Kuroiem, jehož pohled směřoval stále do země, šlo vidět, že si něco neuvěřitelně vyčítá. To všechno, co se stalo, ho doslova ničilo zevnitř. Nevěděl vůbec, co si má myslet. Dokázal ze sebe dostat pouze jedno jediné slovo: „Pro- proč?!“

„On ti to ještě neřekl? Legenda pravila, že jednoho dne přijde na svět dítě. Společně s jeho příchodem měla přijít na svět moc, která ukončí války, ale společně s tou mocí měla taky přijít neuvěřitelná zkáza, která měla lidi sjednotit, aby se naučili tu moc používat společně a nikoli proti sobě. Tvoje narození zvěstovalo zničení světa! Copak ti to nedošlo? Narodil ses před osmnácti lety! A dnes je to přesně osmnáct let, co dopadl ten meteor! To ty jsi to dítě! Chtěli jsme tě zabít pro dobro celého světa! Protože nikdo nedokáže ovládat tak obrovskou moc kterou jsi zdědil.“ vykřikl skoro až psychoticky Shiroi. „Potom, co jsi se narodil se však naše názory začaly lišit. Kuroi tě viděl jako zdroj moci, chtěl tě ovládat, získat si tvou přízeň a tak i přízeň démona, zatímco já jsem tě z hloubi duše nenáviděl, protože jsi zabil to, co mi bylo nejdražší. Dokonce se mě pokusil i zabít! Haha! Slavný Kuroi!“ dořekl teď už psychoticky Shiroi.

Jen pár okamžiků poté máchnul rukou „*Inton: Nenshōsan!“ vykřikl a z jeho napřažené dlaně vystřelil orb světélkující energie přímo naproti Kuroiovi.

Kuroiho tělo jako kdyby bylo z kamene, nemohl a nechtěl se pohnout. Utápěl se vlastní vinou, těsně před tím, než však stihl útok zasáhnout, byl odhozen kupředu a do cesty se postavil jeho student, kterého útok zasáhl plnou silou, v tu chvíli ucítil po celém těle nepříjemný pocit brnění a jeho tělo jako kdyby bylo paralyzováno, upadl na zem až se začal podstavec s kamenem nebezpečně kymácet. Stačila pouze jedna jediná chvilka, jen jeden dotek. V místnosti najednou zavládlo úplné ticho, jakmile se dotkl kamene, úplně cítil tu moc prostupující jeho tělem, ta neuvěřitelně mocná a obrovská chakra, natolik všemocná, až se kolem jeho těla začal formovat kužel z koncentrované chakry sahající až daleko do nebes. Pod nátlakem moci se budova začala pomalu bortit, stěny začaly padat a podlaha začala praskat. Jeho pohled se změnil, jeho oči začaly nabírat tmavě černou barvu a jeho hlavou se hrnulo na tisíce myšlenek, vidina krve, bolesti, strachu. Začal se měnit na démona, kterého se sám nejvíce bál.

„Hah, dvě mouchy jednou ranou.“ prohlásil Shiroi a pousmál se. Pohledem zabloudil na místo, kde předtím skončil Kuroi, ten tam však už nebyl.

Následoval rychlý sled událostí, Kuroi se najednou objevil za Shiroiem a hodlal ho kopnout, ten však v poslední sekundě uhnul a seskočil dolu. Kuroi vypadal jinak, sebejistě a odhodlaně, skoro jako kdyby se najednou jeho postoj změnil. Postavil se tváří v tvář Shiroiovi a byl odhodlán ho v nejhorším případě i zabít, tentokrát už nechtěl udělat stejnou chybu jako před mnoha lety.

„O co se to snažíš? Víš líp než já, že zemře, nikdo nedokáže ovládat tak neuvěřitelnou moc! Je to jen otázkou ča-“ nedořekl Shiroi a byl přerušen.

„On to dokáže, věřím v něj, stejně jako on věří ve mně!“ vykřikl Kuroi. Celá budova se pomalu, ale jistě hroutila. Tlak chakry ničil vše, s čím přišel do kontaktu, na Kuroiovi však šel vidět klid a pohoda. Důvěra, kterou měl ke svému studentovi, byla mocnější než strach.

„Jsi blázen! Zabije nás to, oba!“ vykřikl Shiroi a pokusil se utéct, téměř venku však pocítil tlak proti němu a byl odhozen zpět do místnosti mocnou bariérou, která zatím bránila i proniknutí chakry do okolí. „Dobře, když to neuděláš ty, budu to muset udělat sám!“ vykřikl a rozeběhl se přímo oproti chlapci.

Zastavil ho až Kuroi těsně před cílem, moc dobře věděl, že nemá smysl zkoušet překvapivé výpady, na to znal svého soka až moc dobře. V jedné jediné chvíli se v jeho ruce z temné hmoty zformovala zvláštní hůl, kterou vyblokoval v zápětí útok Shiroie „*Meiton: Jajjimento!“ vykřikl a z jeho dlaně vyletěl plamen tmavé energie přímo oproti jeho nepříteli, tomu se v rukou zformovala totožná, jen světélkující hůl kterou odrazil útok. Rozeběhli se proti sobě až se jejich hole střetly, hrozivý zvuk dvou zápolících energií prostupoval celou místností. Už nezbývalo moc času, a proto se Kuroi rozhodl udělat osudový krok. Odskočil několik metrů od Shiroie.

„Poslouchej! Všechno to je pravda, ale já…. Nemohl jsem to nakonec udělat, chtěl jsem tě zastavit. Myslel jsem, že to bude lehké, ale nakonec jsem nedokázal nechat tě to udělat. Zprvu jsem tě viděl jen jako zdroj moci, ale čím déle jsem tě trénoval, tím více jsem poznával tvou skutečnou lidskou stránku. Vzpomeň si, vzpomeň si na to, jaké to je být člověkem! Vzpomeň si na slova tvé matky těsně po tvém narození, ty víš, tam hluboko uvnitř, že to dokážeš ovládnout! Najdi harmonii!“ vykřikoval Kuroi, Shiroi však využil chvíle nepozornosti, stačil jen jeden jediný úder dlaní obklopenou světélkující energií do srdce... padl na zem a z jeho úst se začala valit krev.

„Konec už hraní, je načase vyplnit to, co se mělo stát již před le-“ nedořekl Shiroi a ve chvíli ze země kolem něj vyjelo několik desítek chakrových řetězů, které ho kompletně svázaly a znemožnily mu používat chakru. Kuroi se pomalu zvedl ze země a kulhavou chůzí držíce si srdce došel až k němu.

„Omlouvám se. Za všechno.“ pronesl naposled Kuroi a poskládal sadu ručních pečetí „Shiki Fūjin!“

Cítil, jak jeho tělo naplňuje hněv, nenávist a zlost démona. Snažil se bránit, ale sám už v hloubi duše nevěřil tomu, že to opravdu chce zastavit. Jeho nejmilejší lidé zemřeli kvůli němu a jediný další přítel se ho snažil celou dobu zabít. Postupně ztrácel veškeré zbytky odporu, které ještě měl. Najednou se zjevil v nicotě, jen temnota všude kolem. Zadíval se před sebe, sledoval, jak se tam formuje jeho temné já, jeho já toužící po krvi. Nic s tím nedělal, jen sledoval, jak on sám postupně ztrácí sílu na úkor démona. V poslední chvíli zaslechl slova svého mistra. Pouze těch několik slov zaplavilo jeho nitro neuvěřitelnou silou. Najednou, z ničeho nic se napřáhl a vší silou praštil démona přímo do tváře, jeho tělo začalo jak z kamene praskat, dokud z něj nezbyl pouze prach minulosti. Konečně našel harmonii, kterou tak dlouho hledal, něco se však změnilo, jeho vlasy nabraly bílou barvu a kolem něho samotného se zformoval jakýsi plášť se zvláštními znaky, už si vzpomněl na tu techniku, kterou zapomněl, byl to Sennin Mod! Kapka padající vody ho probrala z dlouhého boje. Viděl poslední okamžiky svého mistra, než společně s Shiroiem padli na zem. Na jeho tváři však nebyla zloba či nenávist, ale klid a mír, po kterém Kuroi toužil ve svém životě nejvíce. Společně s hřměním nastupující bouřky se údolím ozval výkřik smutku.

Kapky vody dopadající všude kolem něj už dávno nevnímal. Mohly to být minuty, ale klidně i hodiny, co stál v kráteru nad tělem svého mistra. Jeho myslí se promítalo na statisíce myšlenek a klid, kterého před nemalou chvílí dosáhl z něj pomalu sálal ven. Najednou se jeho tělo mírně otřáslo a on spadl na zem vedle svého mistra, pozoroval mraky na nebi a teprve až v tu chvíli si všiml siluety šesti postav na okraji kráteru. Snažil se zvednout ale jeho tělo odmítalo jakýkoli pohyb.

„Klid, nepřišli jsme ti ublížit. Přišli jsme pouze naplnit tvůj osud.“ řekl jeden z nich. Až teď si všiml, že se jednalo o šestici postarších mužů v mnišském plášti s děsivou kamennou maskou na tváři.