Bestie VII.

HARUKAZE GAI - O NĚKOLIK DNÍ POZDĚJI:

Raiga sledoval shromážděné davy uvnitř slavnostní síně feudálního paláce a jen vedle něj tiše stojící Sakura zaslechla jeho "puuur", tedy jakési kočičí zapředení, které nejspíš vyjadřovalo vrchovatou spokojenost. V Raigových očích poskakovaly nezbedné jiskřičky šílenství tentokráte neznamenající touhu něco zabít, ale naopak znamenající vrchovatou spokojenost "kočky, která dostala extra porci žrádla od svých podřízených". Raiga se s úšklebkem natočil na Sakuru a tiše prohlásil:
"Podívej na ně, na ubožáky, teď mě budou opěvovat a velebit jako svého nového feudálního pána hehehe. Když se tady a teď prohlásím za boha, tak se mi budou klanět, až tolik jsou pokálení hrůzou z mé moci. Pfff..."
Sakura postřehla ten pohrdavý tón, který jí vnitřně dost ničil. Raiga byl vládce vesnice i vládce země, Kage a feudální pán v jednom dalo by se říct, ale ve srovnání s Hokagy, kteří sice neměli "až tolik absolutní moci" jako nyní Raiga se Sakury palčivě dotýkalo to Raigovo takřka okázale najevo dávané pohrdání vlastními poddanými. Hokagové přeci svou vesnici a lidi v ní milovali, či chtěli chránit, kdežto Raiga... darmo mluvit, jeho pohled říkal vše. Šelma získala konečně své království a bez ohledů na všechny jeho obyvatele byla rozhodnutá si dělat co se jí zamane. A Sakura se přistihla při té hříšné myšlence, že snad tohle, ta nespoutaná absolutní síla, absolutní moc a absolutní sebejistota byly ty věci, které jí tolik k Raigovi přitahovali.

"Neměl bys o nich smýšlet s takovým pohrdáním," špitla jen Sakura a Raiga se nepříčetně rozchechtal až se smíchy svíjel na trůnu, který pro sebe získal.
"HAHAHAHAHAHA... SLYŠTE VY PAKA! TADY MÁ PANÍ SI MYSLÍ, ŽE NEJSTE JEN UBOZÍ ČERVI!"
V sále vše utichlo a všichni shromáždění - zejména šlechticové, ale též úředníci a vůbec výše postavení obyvatelé Země Zvuku - zpozorněli.
"Lady Sakura-hime se domnívá, že MÁTE PÁTEŘ VY UBOŽÁCI! ŠHÁÁÁ! KDO Z VÁS MÁ PÁTEŘ A POSTAVÍ SE MI ČELEM? NEBO JSTE VŠICHNI TAKOVÍ ZBABĚLCI A BEZPÁTEŘNÍ ČERVI?" zakřičel Raiga vstanuvší z trůnu a začal volným krokem scházet ke schromážděné "honoraci". Sakuře se tajil dech, tušila, že tohle "nedopadne dobře".

Jeden z vojenských důstojníků přítomen v sálu tasil meč a v odpovědi zakřičel na Raigu:
"Takového vládce-šílence nám byl čert dlužen!" Tato slova, krom toho, že byla tvrdá a vážně míněná, byla též posledními slovy dotyčného člověka, neboť přesně o půlvteřiny později se Raiga ocitl za jeho zády odkrývajíc vlastní tasený meč a rozetnuté tělo jeho soka padlo k zemi. Ano - jak Sakura viděla - Raiga prostě problesknutím urazil vzdálenost 20 metrů a "prošel" (nebo spíše problesknul) kolem tohoto člověka s taseným mečem čímž ho v pase rozetnul. Raiga na "čerstvě zesnulého" ani nepohlédl a namísto toho silným hlasem zakřičel na dav shromážděných:
"TENHLE PÁTEŘ MĚL? KDO DALŠÍ Z VÁS JÍ MÁ?!"
Nikdo se neozval a Raiga se ušklíbl a zařval:
"NA KOLENA ŠUPÁCI!"
Všichni přítomní v sále včetně starých (a jen těžko se pohybujících) písařů klesli na kolena.
"A HLAVU K ZEMI! TEĎ VLÁDNU JÁ! OPAKUJTE: RAIGA JE NÁŠ PÁN!"
Nemusel to celé ani zopakovat a všichni přítomní klečící na zemi s hlavou u podlahy totéž zopakovali.
"ZNOVU A NAHLAS!" zařval pobaveně Raiga a sál mu odpověděl:
"RAIGA JE NÁŠ PÁN!"
Raiga se zařechtal a mávl jim na znamení, že "přestavení skončilo" a že se mají zase bavit, jako by se nic nestalo. Sakura to celé jen šokovaně sledovala, když se jí za zády ozval slizký Kabutův hlas:
"Vidíš Sakura-chan? Chápeš to?"
Sakura nehnula ani brvou a jen sledovala nehnutě Raigu, který "skotačil" sebevědomě mezi lidmi v sále.
"On je šelma a oni to vědí."
"V Konoze by neuspěl...," pravila chladněji Sakura.
"Myslíš? Vážně si to myslíš Sakuro? Pohleď - tihle lidé sloužili feudálnímu pánu, který klečel podělaný strachem před Orochimarem, všichni co se kdy pokusili postavit jeho vládě zemřeli. Až Raiga přijde do Konohy a zabije všechnu tu vaši "elitu", tak zbytek před ním poklekne úplně stejně. Strach je silná motivace!" takřka se rozplýval Kabuto.
"To se nestane, Naruto-kun by něco takového nedopustil a nejen on, všichni by se mu postavili, Raiga by musel porazit všechny, Hokageho i ostatní... všechny."
"Kukuku... Sakuro-chan, ty to pořád nechápeš. Raiga je "samozřejmě porazí" a zabije, ale co ty?"
"Co já?" zeptala se náhle vykolejená Sakura a pohlédla v rozpacích na Kabuta.
"Až bude Raiga zabíjet Naruta, nebo Naruto Raigu... komu pomůžeš? Nebo tam budeš stát stejně zkoprnělá jako dnes tady a neuděláš nic? Co jsi vlastně zač Sakuro-chan?" slizkost Kabutova hlasu a výsměšný tón dosáhly v ten moment vrcholu. Sakura rychle odvrátila od něj hlavu a pohlédla na Raigu, který právě "máchal držku" jednomu z papalášů Oto no Kuni v míse s nějakou růžovou polevou a rodina toho papaláše se "báječně bavila" spolu s Raigou, ač šlo vyčíst, že ponižování svého otce, manžela či bratra snášejí jen proto, že Raiga... jen proto, že nechtějí být na jeho místě, jen proto, že doufají, že zůstane jen u ponižování...
"Vidíš?" zapředl slizce Kabuto: "Tahle země je ztracená, prodali svou čest strachu a budou sloužit každému, kdo dokáže jejich strach ovládat."

O NĚCO POZDĚJI TOHO DNE:

Sakura vstoupila do místnosti, která ještě nedávno sloužila jako feudální ložnice pána Země Zvuku a uprostřed velké postele s nebesy nalezla ležet rozvaleného Raigu, který se pokoušel sledovat mouchu na špičce svého nosu což vyústilo v docela dobrý pokus o zašilhání. Raiga zaregistroval Sakuru a s otráveným "šhá" mouchu odehnal načež se překulil ze zad na břicho. Odvrátil pohled od Sakury a ta jen spatřila jak natočil své uši - ah ano, Raiga dokázal lehce natáčet své uši - jejím směrem.
"Raiga-san...," řekla jen Sakura a posadila se vedle něj na postel.
"Co je Sakuro?" procedil jen skrze zuby Raiga tušíc "nějaký druh otravné konverzace na téma morálka či jiné pytloviny".
"Proč to děláš?" zeptala se přímo Sakura.
"Dělám co?" dělal Raiga, že neví.
"Však víš, proč ty lidi tolik ponižuješ?" zeptala se klidným až trochu smířlivým tónem v hlase Sakura.
"A co s nima jiného? Jsou to jen červi! Bezpáteřní ubozí červi! Mohl bych jim vyvraždit rodinu a stejně by mě z té hrůzy velebili Šhá!"
"No tak!" zkusila to náhle přísnějším tónem Sakura a poločila Raigovy na rameno svou ruku.
"Pfff... jsi citlivka," odbyl jí Raiga a zpětným překulením na záda se dostal na chvíli z jejího dosahu. Sakura však "vyrazila za ním" a vyskočila obkročmo na něj, když se jí pokusil Raiga rukama shodit tak použila svou - vlastně Tsunadeninu - pověstnou sílu, chytla mu ruce za zápěstí a strhla mu je dolů za jeho hlavu, takže nad ním teď v podstatě klečela zatímco on ležel na zádech.

"Vzdáváš se?" pousmála se nesměle Sakura, která se snažila marně přijít na to, proč je najednou "tolik odvážná", ale Raiga se jen pobaveně ušklíbl a opáčil:
"Pche! Už bys měla vědět, že jsem nezkrotná krvežíznivá šelma! Nikdy!" Sakura mu pevně stiskla zápěstí, jako by je snad chtěla rozdrtit a sklonila k němu hlavu, jako by mu chtěla zašeptat něco do ucha. Periferním viděním ještě zahlédla jeho povýšený a současně pobavený škleb ve tvář. Když byla jen kousek od něj, tak nepatrně stočila hlavu a plivla proti jeho krku. Z jejích úst vyletěla drobná jehlice, která - aniž by stihl Raiga zareagovat - nezvratně našla svůj cíl, totiž Raigovu krční tepnu. Sakura mírně pozvedla hlavu a jejich pohledy se setkaly. Raiga vypadal trochu ztuhle, ale zvolna se mu po tváři znovu roztahoval ten nepříčetný a hrozivě arogantní úšklebek.
"Není to smrtelné co?" zeptal se s převahou.
"Ne Raiga-san, jen tě to paralyzuje, na chvíli...," odpověděla klidně Sakura.
"Áha...," vydechl Raiga a Sakura cítila jak se Raigovo tělo uvolňuje, jed účinkoval velmi rychle. Raiga mezitím zjistil, že jediné čím může pohnout jsou oční víčka a s "mírným překvapením" si uvědomil, že se nedokáže přinutit pořádně nadechnout, každý jeho nádech byl slabší. Sakura ho chytila za bradu a sklonila se k němu na "dotek nosů" a zašeptala:
"Paralyzuje to i dýchací svalstvo, takže teď mám tvůj život v hrsti."

Raiga mlčel, ne že by měl na výběr a jen jeho zůžené zornice nasvědčovaly tomu, že se teď snaží asi na něco pekelně soustředit, nejspíš na dýchání. Sakura ho chvíli sledovala a mimoděk mu položila dlań na hrudník, chtěla teď cítit jeho srdce. Raiga povážlivě blednul a jeho srdce bilo stále rychleji, jak se snažilo co nejrychleji napumpovat ubývající kyslík v Raigově těle do mozku. Sakura čekala a viděla jak se do Raigových očí vkrádá "spánek" (nebo spíš mdloby) a čekala ještě chvíli, dokud neměl víčka již téměř zavřená a teprve pak mu vtiskla dlouhý polibek, při kterém vydechla všechen vzduch ze svých plic do těch jeho. A pak další a další. Pustila už dávno jeho ruce, ale zato mu sejmula helmu a prohrabávala se v jeho vlasech a středobod jejího zájmu vyplňovala Raigova až příliš sladká ústa a ty polibky, kterými mu krom potěšení zachraňovala i život. Laškovně si hralá s jeho rty i jazykem zatímco občas volnou rukou přitlačila na jeho hrudník, aby vypudila vzduch z jeho plic a pak výdechem do jeho úst je znovu naplnila. Bavilo jí to, teď byla na koni.

Raiga to vnímal též a jakmile mu došlo oč přesně Sakuře jde, tak se musel v hlavě smát. Tohle byl rozhodnut "té mrše" oplatit při nejbližší vhodné příležitosti. A i přes sladkou chuť v ústech a životodárný Sakuřin dech v jeho plicích a spřádání plánu na pomstu za tohle "ponížení" chápal, jakouže lekci mu to teď ta jeho "lady" dává. Chtěla - na okamžik - aby to byl on, kdo bude závislý, a to na ní.
"Takže štěně má zoubky jo? Šhá... konečně!" pomyslel si Raiga utápějící se ve vyplavených hormonech a nedostatku kyslíku, kdesi na hranicích mezi vědomím a bezvědomím a na pomezích mezi šílenstvím a ještě větším šilenstvím, a kdesi tam se ozvalo ono pověstné "Šhá" šháhovatější než jakékoliv jiné "šhá"...

Sakura se takřka zajíkla bolesti, když jí náhle cosi doslova seckvaklo hrdlo tak, že se nemohla ani omylem nadechnout. Nevěřícně zírala na Raigu, který jí zvedal ze svého "lehu na zádech" až co mu jeho plně natažená levá ruka dovolila zatimco si pravou rukou vytáhl z krku onu jehlici, která ho před chvílí paralyzovala.
"Jak se mohl tak rychle vyprostit z účinků jedu?" pomyslela si překvapená Sakura.
Raiga si prohlížel náhle zkoumavým pohledem Sakuru a v jeho pohledu byla nyní zvědavost. Skutečně ho zaujala. Ta malá "mrška" co zkusila vycenit své zoubky a zkusila mu dát lekci ze "závislosti" na někom jiném. Mohl umřít... tedy aspoň v jejích očích. Pak se zašklebil a procedil mezi zuby:
"Tak ty mě chceš učit potřebě druhých jo? Hahahaha! Chápu, já to chápu Sakuro! ALE NA TO ZAPOMEŇ!" dokončil drsným hlasem a švihl se Sakurou tak prudce do strany, až sletěla na podlahu, kde se notnou chvíli snažila popadnout dech. Raiga slezl z postele a stále tvrdým hlasem pokračoval:
"Holčička mi chtěla ukázat, že i já mohu potřebovat jiné což? ŠHÁ! Já nepotřebuju nikoho! MY NEPOTŘEBUJEME NIKOHO!" zařval vzteky zesinalý Raiga a kopl do ze země se sbírající Sakury.
"Co sis myslela? Že mě tou smrtící romantikou naučíš pocitu potřebnosti? CO SIS MYSLELA?!" vyšponoval Raiga svůj rozzuřený hlas do nových a doposud netušených výšin až se jeho řev stal synonymem pro řev rozlíceného tygra.
"Raiga-san...," zakňučela Sakura a pohlédla na svou "smrtelnou lásku", která jí právě hrozila - jak se jí zdálo - rozdupat na místě. Raiga jí však nedal čas a prudce jí popadl za blůzku a zvedl až nad sebe. Sakura nemohla odtrhnout zrak od těch tak zlatě a současně tak zuřivě planoucích očí, které nyní představovaly výhně nejhlubšího pekla.
"NÁS OVLÁDAT NEBUDEŠ!" zařval jí takřka do obličeje na hranici ochraptělého hrdelního řevu Raiga a pak jí pustil. Sakura sice zavrávorala, ale nespadla. Byla v šoku a nechápala zhola nic z toho co Raiga říkal, i když... její snahu pochopil správně, chtěla mu jen ukázat jaké to je být na někoho odkázán, chtěla mu ukázat pocit, který sama znala tak dobře, aby pochopil, či zkusil aspoň pochopit, že ne vše lze řešit "silou", ale Raigova síla zdálo se jí nyní byla ještě o třídu ne-li o víc výš než předpokládala, takže to nevyšlo.
"Promiň Raiga-san...," hlesla Sakura a z očí se jí spustily slzy. Raiga se rozmáchl, aby jí uštědřil ránu pěstí do obličeje a v ten moment Sakura vnímala vše naprosto ostře. Každý vztekem zkřivený sval v Raigově obličeje, každou částečku té čiré nenávisti, která z něj nyní sálala, jako nespoutaný oheň z požářiště, zavřela oči v očekávání rány a jen špitla:
"Nechtěla jsem ti ublížit Raiga-san..."
Několik chvil, které jí připomínaly nekonečné hodiny stála se zavřenýma očima, ale namísto rány po chvíli ucítila, jak jí Raiga jemně políbil. Než stihla překvapeně otevřít oči stál už k ní zády a jen chladným hlasem řekl:
"Tohle už nikdy nedělej, nebo zemřeš Sakuro." Natočil k ní přes své rameno hlavu a pevným a vážným pohledem jí pohlédl do očí a dodal:
"Myslím to vážně."
Poté jediným problesknutím zmizel.