Princezna Naděje 6

Cítil se, jako by mu někdo vyrval srdce z těla. A jako by za ním následovala střeva, která ho začala škrtit.
Nemohl se pořádně nadechnout. Nepříjemná palčivá bolest mu svírala hrdlo, nebyl schopen vydat ani hlásku. Krk se mu stahoval, oči začaly vlhnout, z nosu se spouštěly hleny.
Sevřel ruku kolem hrazení postele pevněji.
Hluboce se nadechl. Potom po druhé. A po třetí. Myslel, že tím to přestane. Ne, doufal, že to přestane. Že ta bitva uvnitř něj skončí. Nesnášel pocit bezmoci a zoufalství, pocit toho příliš ostrého zklamání, které ho zasáhlo jako dobře mířená rybářská harpuna. Ten muž, který ležel před ním, nebyl Kouhei. Ten jediný, kterého vytáhli z moře bez totožnosti, nebyl jeho nejlepším přítelem.
Skousl si ret.
Jak mohl být tak naivní? Tak dětsky hloupý? Jak si mohl myslet, že by v celém širém moři při bouři, která jistě stála život mnohé námořníky, která stáhla ke dnu i bytelné lodě, mohli najít toho jediného, kterého hledal?
Zády se opřel o bílou zeď vedle postele a sjel po ní až dolů. V očích prázdný výraz, v ústech sucho. Vzlyky mu uvízly v krku. A bolely. Zatraceně moc bolely. Myslel, že si snad bude muset proříznout hrdlo, aby se toho svíravého pocitu zbavil.
Před vlhkýma očima mu tančila vzpomínka na hnědovláskovu veselou tvář, na jeho smích. Na popichovačný tón, kterým ho často obdařoval, když měl potřebu si rýpnout.
„Kobayashi!“
Na tu výraznou vrásku, která vévodila stárnoucímu čelu.
„Kobayashi!“
Na bílý šátek, který začal nosit kolem krku po tom, co…
„Oi, Kobayashi!“
Rukou si protřel ospalé oči. Zvedl se z prohřáté verandy a párkrát zamžikal.
„Co zas?“
Jeho hlas byl mrzutý. To ho nemohli nechat aspoň chvilku na pokoji?
Druhému jako by ale nevraživost přítele nevadila. Skláněl se nad ním a culil se od ucha k uchu.
„Dnešek večer. Doufám, žes na to nezapomněl.“
Zavrzal zuby a zmučeně si povzdechl.
„Nemůžeš po mně chtít, abych tam šel. Budu křen,“ odmítal.
„Ale no tak, Shitsuii, nenech se prosit. Víš, že to není pravda. Oba jsme se shodli, že chceme, abys šel s náma,“ usmál se starší. Jeho hnědé rozcuchané vlasy vlály v mírném odpoledním větříku, delší afina padala do očí.
„Ne, akorát jste se shodli na tom, že mě nechcete nechat samotnýho doma. Ale já to zvládnu, fakt. Jsem už velkej, jedna noc o samotě mě nezabije,“ promluvil falešně pisklavým dětským hlasem.
Hnědovlasý zesmutněl.
„Shitsuii.“
„Ne, je to fakt dobrý. Jen jděte. Budu vzhůru, dokud se nevrátíte. Uklidím ten bordel, co mám v pokoji a konečně si přečtu tu knížku, co jsem si od tebe pučil.“
Druhý se zamračil.
„Víš, co mi řekne, až se vrátím s tím, žes mě zase odmítl?“ zabručel.
Mladší se zazubil.
„Že seš příliš měkkej přítel. A že by ses neměl nechat obalamutit mýma skvělýma hereckýma výkonama, když mi je ve skutečnosti na nic.“
„Shitsuii…“
Přerušil ho mávnutím ruky.
„Je to dobrý, kámo. Jsem v pohodě. Vyřiď jí, že to byl dobrej pokus. Ještě pár takovejch a možná mě zlomíte.“
Druhý si povzdechl.
„Víš, že kdybys kdykoli potřeboval…“
S úsměvem zakroutil hlavou.
„Já vím, Kouheii. Díky.“
Sevřel ruce v pěst. Takhle to přece nemohlo dopadnout. Vždyť on ji prosil! Prosil ji, aby mu pomohla. Ještě nikdy ho nenechala na holičkách. Tak… tak proč teď?
„Kouheii,“ zašeptal roztřeseným hlasem přes skousnutý ret. „Ty idiote.“
Uslyšel kroky.
Jeho pozornost byla ale stále upřená na zem mezi jeho skrčenýma nohama. Byl až příliš strnulý na to, aby se soustředil na své okolí. Najednou mu bylo všechno jedno. Už ho nenaplňovala pýcha z toho, že si ho Kazekage vybral jako svůj hlas, že ho poslal do země, kde žil jeho ideál, jeho paní. Všechno se najednou zdálo malé, tak nedůležité v porovnání s hnědovlasým morousem, kterého svojí nerozvážností nechal polykat vodu na mořském dně.
Někdo si odkašlal.
Zvedl své zarudlé oči od země ke dveřím, kde uviděl stát statného kapitána lodi.
Pokusil se nasadit svoji profesionální tvář.
„Kobayashi-san.“
Nebylo to zvolání, kapitán se nechtěl na nic zeptat. Jen ho oslovil – aby věděl, že je tady. Aby věděl, že… co vlastně?
„Hakkaku-san?“ podíval se do tvrdé tváře kapitána. Pomalu vstal, neopouštějíc od očního kontaktu. Hnědovlasý nepotřeboval odpovídat. Věděl, že jeho oči řeknou všechno za něj. A že nakonec budou pro pískovlasého větší útěchou, než by byla slova.
Velitel přerušil jejich niterní komunikaci. Naposledy se podíval vlevo, do tváře spícímu muži, který mu sebral naději, že ještě někdy uvidí svého nejlepšího přítele. Detailně studoval každou vrásku na jeho obličeji, jeho rozcuchané vlasy, které začínaly šedivět. Jeho mírně pootevřené bledé úzké rty a drobné strniště.
Otočil se k posteli zády a vydal se k východu. Nepohlédl zpátky.
Když procházel dveřmi, kapitán o dva kroky ustoupil. Velitel zůstal stát.
Znovu mu pohlédl do očí, znovu se pokoušel najít útěchu ve dvou pronikavých modrých tůních hlubokých jako sám oceán. Kdyby se o to pokoušel s kýmkoliv jiným, věděl, že by neuspěl. Že by ze sebe jen sám udělal blázna. Jenže ošlehaný kapitán jako by věděl, co teď prožívá. Jako by si to prožil i on sám. A ne jednou.
Němě kývl na znamení díků, poté prošel vchodem.
Hnědovlasý za ním nešel, zůstal u nemocničních dveří a stále se opíral o futra. Byl k němu zády, už mu neviděl do tváře. Byl dokonce tak daleko, že by nevěděl, kdyby druhý promluvil. Přesto měl však pocit, že uslyšel slabé: „Je mi to líto.“

Mlha všude kolem byla tak hustá, že si připadal, jako by byl v bílé místnosti, z jejíchž zdí zářilo jasné, oslepující světlo. Už se ani nesnažil ji prohlédnout a zachytit tak kus pevniny, jejich cíle. Neměl ponětí o tom, kolik je hodin, dokonce ani nebyl schopen rozpoznat, jestli je den nebo noc. V bílé kaši, kterou proplouvali, se všechno jevilo naprosto stejně. Byla nad ním a zakrývala tak jasně modré azuro, které viděli při cestě do přístavu. Byla vedle něho a vytvářela clonu kolem zábradlí, takže se nemohl zahledět ani do modrých vod oceánu. Byla všude, ať se podíval, kam chtěl. Všude byla pouze mlha. A jemu zbyly jen mokré vlasy, jak se mu na nich srážela vlhkost.
Zamračil se a zatřepal hlavou.
Byla to jejich vina. Prokletí Listoví. Kdyby je nepronásledovali, nenabrali by takové zpoždění. Přišli by do přístavu podle plánu a vyhnuli se bouřce. Žádné záchranné akce, žádné velké vlny. Žádné kalné žlutohnědé oči, které se na něho dívaly vždycky, když zavřel víčka.
Ne, byla to vina Suzumiho. Měl být na takovou misi líp připravený. Zkolabovat uprostřed cesty bylo naprosto neodpustitelné. A to si říká elitní ninja? Spousta ztraceného času kvůli víře v nezkušeného kluka.
Mohl za to Itou. Tehdy to neměl být Kouhei, kdo se vydal pro ohroženého námořníka, ale on – černovlasý stratég. To nad ním se teď měl rmoutit, ne nad svým nejlepším přítelem.
Stalo se to, protože Kouhei byl idiot. Protože byl vždycky na místech, na kterých být neměl. Ne poprvé se mu to stalo osudným. Prostě si za to mohl sám. Kdyby si vybral jiného chlapa, kterému by zachránil život, nebyl by teď velitel v tak ošemetné situaci. Nermoutil by se. Nelitoval by se. Nesnažil by se svalit vinu na všechny kolem, když v hloubi duše věděl, že jeden z největších podílů na diplomatově úhoně měl on sám.
Obtočil ruce kolem zábradlí a ne zrovna šetrně si na kovové hrazení položil hlavu. Nevěděl, jestli voda, která mu stékala po tvářích, byla jen kapkami z mokrých vlasů, nebo slzami zoufalství, které plodily jeho hnědé oči.
„Kobayashi-san.“
Přišel sem nahoru, aby tu našel chvíli klidu. Ale copak ho mohli nechat pár minut o samotě? Ne, jistě že ne. Pořád někdo musí něco chtít. Pořád s ním musí někdo navazovat kontakt. On si ale s nikým povídat nechce. Nemá na to náladu. Nemá potřebu se vyzpovídat ze svého trápení. Není přece nějaký ubohý hříšník. A stratég rozhodně není kněz, kterému by to všechno řekl. „Kapitán říká, že za chvíli už budeme na místě,“ promluvil tichým, přesto však úderným hlasem, který přinutil velitele přivřít oči. Jako by mu v hlavě najednou začaly malé děti bušit dřevěnými paličkami do činel. Cítil, že se mu brzo rozskočí hlava. „Jejich ošetřovatelka říkala, že je to tím tlakem, který na vás pod vodou působil. Nejste na to vůbec zvyklý, má to na vás silnější účinky než na někoho z nich. Ještě tak pár hodin a mělo by se vám to vrátit do pořádku.“
Velitelovi zorničky se rozšířily.
Jak to mohl sakra vědět? Jak to, že se vždycky vytasí s informací, kterou by vůbec neměl být schopen získat?
Pomalu zvedl hlavu a podíval se stratégovi do tváře. Byla pevná a neústupná, přesto v ní uviděl něco, co se mu v danou chvíli hnusilo víc než všechna ta mrtvá těla, která musel za svůj život pohřbít.
„Nech si svůj soucit, nestojím o něj.“ Zdálo se mu to, nebo měl hlas ostrý a hrubý jako starou nabroušenou břitvu?
Černovlasý popošel pár kroků blíž a opřel se o zábradlí vedle velitele, přitom však stále udržoval oční kontakt.
„Jednou mi někdo řekl, že abych mohl být dobrým ninjou, musím být napřed dobrým člověkem. Je to hloupé, co říkáte? Snažit se o to být dobrý jako obyčejný, když můžete být dobrý jako někdo výjimečný.“
Možná to byl jenom klam, ale právě měl pocit, jako by se jeho tolik uzavřený stratég usmál. „Ale k čemu se snažit o výjimečnost, když pak stejně ztroskotáte na tom, že se i přes tu touženou odlišnost nedokážete obyčejným vyrovnat? K čemu stavět vysoké domy, když máte chatrné základy? K čemu mít moc a vysoký post, hromadu mužů za zádama a respekt u svých nepřátel, když nedokážete projít po ulici a omluvit se prodavači, kterému jste shodil ze stánku vaničku s rajčatama?“
Stratég přerušil oční kontakt a zavrtal svůj pohled do neproniknutelné mlhy. V zelených panenkách spatřil velitel jednu z věcí, kterou měli všichni zakázanou. A kterou před chvílí on sám nechal převzít iniciativu – lidskost. „Jsme ninjové, jedni z nejlepších, jinak bychom tady nebyli. Ale myslíte, že si nás Kazkage-sama vybral jenom proto, že jsme jedničky v našem oboru? Že uděláme všechno, co se nám řekne, aniž bychom se ptali na příčinu a následek? Možná je to starý mrzout, ale dobrý starý mrzout. On si vybral, protože věděl.“
Černovlasý poodstoupil od zábradlí a otočil se k odchodu. „Není nic špatnýho na tom, kdo jste. Tak to neduste, ne teď. Nestyďte se za to. Jen… to nechte plynout a buďte na chvíli člověkem. Za to vás tady nikdo soudit nebude.“
Velitel sledoval, jak jeho sedmadvacetiletý stratég odchází, jak se mu černé vlasy vlní v nepříjemném, studeném větru, který na moři foukal.
Možná měl pravdu. Možná by měl na chvíli odhodit šerpu velitele a oficiálně se pasovat na obyčejného člověka, který mu potají řídil kroky už od doby, co odešli ze Suny. Možná by se právě teď měl zachovat jako nejlepší přítel svého nejlepšího přítele.
Mírně nadzvedl hlavu a poté jí silně praštil do kovového hrazení.
Když mu tentokrát začala voda stékat po lících, věděl, že z vlasů nespadla.