Kde stávalo přátelství

Stojí tam a hledá vzpomínky, které stejně jako listí dávno odvál vítr. Nádherné zelené lesy v zemi Ohně stále rostou, aby připomínaly její dřívější krásu, stejně jako ten který jej právě obklopuje. Být to cizí člověk, měl by pocit, že stojí na nádherném poklidném místě a obdivoval jeho krásu, ale on ho znával jinak, v dobách, kdy ještě nebylo tak klidné, v dobách kdy tam stávala vesnice.
Listová vzpomínáš ještě na to slovo? Byla krásná, protože v ní žili lidé, veselí a šťastní, ještě teď je na dálku od toho místa cítit přátelství, ale stejně tak bolest, která s ním vždy přicházela ruku v ruce.

V okolí dříve stávalo více vesnic, ale válka byla krutá a ony, jedna po druhé byly srovnány se zemí a zapomenuty, jejich sláva dávno zmizela. Těžko říct, proč jsme si mysleli, že vyhrajeme, protože časem už nebylo o co bojovat, lidé válčili mezi sebou navzájem. Ovládla je nenávist a k čemu bylo, že jsme nakonec zvítězili? Dá se tomu vůbec říkat výtěství, když jsme stratili domov a přátele? Ne... Podíval se na své ruce, stejně jako ses kdysi díval ty, když si nevěřil, že jsou od krve tvého kamaráda.
Co tu zbylo? Jediný kámen, porytý tolika jmény, že se tam snad ani nemohla všechna vejít a několik pomníků, které tu vystavěl on sám. Několikrát tiše přešlápl po mladé vyrůstající trávě, která se drala na povrch, aby znovu pokryla zem, kde kdysi stávali domy.
Jeho práce byla hotová, to poslední co mohl udělat, aby odčinil, že jim nemohl pomoct. Lituje, však zbytečně, jako všichni lidé, až teď zjišťuje co stratil. Klekne si do hlíny a jeden po druhém přejede očima pomníky.
Vzpomíná na ten den, kdy už bylo příliš pozdě. Na údiv ve tvojí tváři, když si ho spatřil se slzami v očích, ve chvíli kdy chytil umírající tělo svého přítele, který stále doufal, že se všechno zase spraví. Ještě pár minut před tím než zemřel, naivně myslel, že to není náhoda, chodili jste přece všichni do jedné třídy a přežili ten masakr.
Mohlo to něco znamenat, snad že všichni začnete jinde – znovu, protože ho nenapadlo, že ještě není po všem. Nikdo neočekával zákeřný útok, po té co byla válka prohlášena za ukončenou. Váš vůdce přesto nikdy nestrácel tu naději a možná ani ty bys neměl.
Držel ho v náručí a nezmohl se mu říct, jak moc ho to vše mrzí, ale už nemělo smysl litovat, chtít vracet čas, přišel pozdě. Nemohl to změnit, ale to Naruto věděl, věděl taky, proč přišel, jedinou útěchou mohl být poslední úsměv, který mu věnoval než zemřel, z radosti, že se s ním neloučí jako s nepřítelem.
Jeho poslední myšlenkou byl slib, který dal, jenže tady už nebyla žádná Konoha a ninjové kteří by ji opouštěli nebo se vraceli, stratili domov i přátele. Náhle se tisíce věcí zdálo zbytečných, když už mu zbývalo tak málo času. Už nikdy si nedají společně Ramen, už nikdy nepůjdou na misi, nikdy nebude s tou kterou miloval a nikdy se mu nesplní jeho dětský sen. Pomalu zavřel oči.
Nikdy.....to slovo pokryté krví ti navždy utkví v paměti. Také ti to bude všechno chybět, ale nejvíc Oni. Přátelé se kterými si celá ta léta vyrůstal. Protože jsou téměř všichni mrtví.
Byli jste hezká parta, zlobili jste, utahovali si z Jouninů, provokovali jeden druhého, ale to všechno vám vzal čas. Možná si říkáš, že neměl právo, jenže takový už život je krutý a nespravedlivý.
Zem u jeho nohou začnou pokrývat kapky slané vody. Být to o pár let dřív, nejspíš by přísahal ho pomstít, dnes už ví, že z toho nikdy nic dobrého nevzejde. Většina tahů na šachovnici jeho života byla zbytečná a přinesla mu víc bolesti než užitku. Proto ty pomníky - proto ty vzpomínky. Protože nic jiného už po mstě nezbyde než bolest.
Jakou cenu má dál zůstat silným a bojovat, když to už nikdo z nich neuvidí? Pak se přesouvá v čase ještě o kousek zpět. Do doby, kdy jste všichni společně sedávali ve školních lavicích ninjovské akademie. Taky o těch dobách ještě přemýšlíš? Možná už tehdy se mělo stát něco jinak.
Býval tam kluk se štěnětem, jeho sněhubílá srst se občas zbarvovala do ruda a koho by tehdy napadlo, že jednou se tak stane krví. Chouji, věčný jedlík, Sakura a Ino, rivalky a přesto kamarádky. Tichá a nenápadná Hinata, bledá dívka, která často věnovala nenápadné pohledy svých Byakuganových očí. Ty patřili jemu – malému šílenci Narutovi, nikdy na něj nezapomeneš. Veselý, bláznivý, paličatý, kdo by tehdy řekl, co všechno dokáže? Já vím, ty si vždy viděl dovnitř lidí.
Nechceš si je pamatovat od krve a v slzách, ale takhle šťastné, protože to jste tenkrát přece byli, šťastní, plní nadšení, snů, přání a iluzí, které teď někdo rozbil.

Stratili jste ve válce mnoho drahých. Přesto si nikdy neplakal, jako správný ninja nedal najevo co cítíš, když si slyšel poslední slova svého Jouninů, když se do ruda zbarvil vějíř dívky, kterou si miloval. Budou ti chybět, ale člověk snadno ztratí emoce, když už je nemá komu ukázat.
Nyní i on přestal vzpomínat, už si všiml, že ho stále pozoruješ, ale stejně tak ví, že je ti to jedno. Nemáš důvod s ním bojovat, prožil si to samé co ty a moc dobře chápeš, že je pro něj dostatečným trestem, že nemohl stát po boku přátel jako ty, v poslední chvíli kdy bojovali za své sny.
Naklonil se k pomníku, který byl vysoko nad ostatními. Znovu se mu začaly drát do očí slzy, když se díval fotku blonďatého, rozježeného kluka, jeho úsměv byl stejný jako vždycky – plný naděje a radosti. Na každém z pomníků byl nápis, ale na tom jeho něco chybělo.
"Š.. ....e.. ...s.. ...t... ..ý Ho..ka..ge." vyryl pomalu pod jeho jméno a v duchu si na moment představil jeho radost, kdyby to věděl. Přitom jej ale zabolelo u srdce.
Na tvé tváři se teď objevil tak trochu ze zoufalství úsměv. Znal si ty myšlenky a věděl proč. Ne proto, že by si to zasloužil, ale proto, že jím pro vás dávno byl. Od chvíle kdy vaše skupina přežila, jste se na něj tak všichni dívali i když si toho Naruto nevšiml. Snad jste doufali, že kdyby ještě někdy byla nějaká Konoha...

Pomalu vstal a bez jediného slova zmizel v lese. Odcházel hledat svůj osud jinam, přesto stejně jako ty to víš i on znal skutečnost, že se sem pokaždé znovu vrátí, kde jinde by měl hledat domov?
Teď si to uvědomuješ, že? Co se životem, když si vše stratil? Kam by měl nyní směřovat? Možná budeš stejně jako on hledat odpovědi na tyhle otázky, ale stejně tak i ty se jednou vrátíš, jako i stěhovaví ptáci se vracejí každoročně do svého hnízda.
Studený vítr tě bije do tváře. Vybral sis těžký úkol zůstat žít sám, ale taková je tvá cesta ninji. Nikdy se nevzdat, už pro ně a jejich sny, za které ty musíš žít a bojovat dál. Nemůžeš víc dělat, protože nenávist plodí zase jen nenávist a tak s pološílenou útěchou vzpomínek, které ti nikdy nikdo nevezme odcházíš po prašné cestě z toho místa, kde bývala tvá vesnice, kde stávalo přátelství...