Poslední Konaniny kroky

Konan, neschopná žádného pohybu, ležela na poklidné hladině a okolní voda pomalu pohlcovala její tělo. Všudypřítomnou modř narušovala jen duha táhnoucí se od obzoru k obzoru, která jako jediná nasvědčovala tomu, že se odehrálo cosi velkého.
„Tak tohle je můj konec, inu, představovala jsem si ho trošičku jinak“ pomyslela si Konan, stěží zavřela svá unavená víčka a její mladou tvář překryla tenká vrstva vody, která naznačovala, že tento živel nadobro převzal moc nad životem bývalé členky Akatsuki. Několik desítek vteřin instinktivně zadržovala svůj dech, čímž ale jen oddalovala nevyhnutelné. Po době, jež se zdála jako věky, konečně přišel osudový pokus o nadechnutí a v tu ránu se jí plíce naplnili studenou vodou.

Nastalo ticho. Nejednalo se o obyčejné ticho, nýbrž o ticho, jež bylo naplněno bolestí a zármutkem nad ztrátou dalšího mladého života. Je zajímavé, že ve Skryté deštné tuto událost doprovázelo počasí bez jediného mráčku, což by pro ostatní občany znamenalo záminku přinejmenším k malému úsměvu, ale zde se nesmál nikdo. Odešel papírový anděl, který už nikdy neroztáhne svá křídla nad vesnicí a místní lidé už nevztyčí prst k obloze s překvapivým výkřikem. Poslední z velké trojce opustil svět.

Teplo….Hřejivé teplo pohladilo Konan po jejích tvářích, až se jí z toho zježily skoro všechny chloupky na jejím překvapivě suchém těle. Nechtěla otevřít oči, protože se v hloubi duše obávala toho, co spatří, ale nakonec její zvědavost zvítězila nad kousavými obavami. Zorničky se jí pomalu stáhly kvůli ostrému světlu. Okolí zářilo andělsky bílou barvou a Konan se pořádně štípla do tváře, aby se přesvědčila, jestli se nejedná o pouhý sen. Trošku to ale přehnala a neslušně zaklela.
„Slečna by měla používat vytříbenější slovník,“ zašeptal jí někdo tajemným hlasem do ucha.
Konan sebou trhla a do očí se jí vehnaly slzy, které si ihned hledaly cestičku po líbezné tváři a jakmile dorazily na konec, po kapkách spadávaly k zemi. Ale ani jedna nedopadla, jelikož se ve vzduchu měnily v jiskry hrající všemi barvami a okamžitě začaly kroužit okolo dvojice.
„Tak dlouho jsme se neviděli a ty otálíš s pohledem do očí. I když je pravda, že teď už pro nás čas představuje zbytečný aspekt.“ řekla tiše ona postava, zatímco jemně pohladila pramen Konaniných vlasů. Ta se bez nejmenšího váhání otočila a objala Yahika takovou vervou, že jeho tvář nabývala barev, za které by se nemusel stydět ani mistr chameleon.
„Yahiko,“ vyhrkla ze sebe Konan mezi jednotlivými vzlyky, „Yahiko, zklamala jsem, nepodařilo se mi zastavit Madaru.“
„Ale ne,“ odpověděl hbitě Yahiko, „ani jednou v životě jsi mě nezklamala a naopak jsi předvedla odvahu, kterou nemá ani kdejaký mužský válečník. Neměl bych to říkat v této situaci, ale jsem rád, že tě konečně mohu vidět. Vůbec netušíš, jak se mi stýskalo.“
Konan se konečně zadívala do Yahikových očí a oba se začervenali jak rajčata pod letním sluncem.
„Ale já to nechápu,“ pověděla, „kde to jsme, co se to vlastně děje?“

„Obvykle si pro lidské duše chodí sami Shinigami,“ ozvalo se z druhé strany a na scénu vstoupila vysoká postava s červenými vlasy, „ale vymohli jsme si, abychom si tě vyzvedli sami.“
„Nagato,“ vykřikla Konan a znovu se dala do pláče, „Nagato, vypadáš úžasně!“
„Děkuji,“ odpověděl bývalý majitel Rinneganu, „zatímco mé tělo bylo v reálném životě ničeno vysilujícími činy, tady se tělesná podoba odvíjí od té duševní. Sám můžu říct, že takhle výborně jsem se už dlouho necítil.“
Všichni tři se na sebe podívali a dali se do smíchu jako za časů, kdy spolu kráčeli po světě.

„Ale, ale,“ ozvalo se najednou odněkud z dálky, „svět se připravil o tak nádhernou tvářičku. Je mi potěšením, že se k nám připojil můj nejkrásnější student.“
Ozvala se rána, nejbližší okolí zahalil šedavý dým a uprostřed toho všeho se jímala mohutná postava Jiraiy-sensei.
„Mistře,“ vykřikl rychle Nagato, „sám dobře víte, že zde máme zakázané používat jakékoliv techniky.“
„Nagato,“ usmál se legendární sannin, „já jsem dostal nakládačku od Tsunade, nějaký Shinigami mě nezastaví. A navíc, rád se předvádím.“
„Jo,“ pravil Yahiko, „je zajímavé, že se mnou jste tak žhavě nepřivítal. Pokud si pamatuju, ihned po příchodu jste spěchal zkoumat, jestli i Shinigami jsou rozdělení na mužské a ženské pohlaví.“
Konan se dala do pořádného smíchu a objala všechny tři: „Je vidět, že se ani jeden z vás nezměnil, a za to jsem vám nesmírně vděčná. A jsem ráda, že po tom všem k sobě necítíte žádnou zášť.“
„Tak dost otálení,“ odpověděl po šťastné chvilce mistr, „měli bychom vyrazit. Vysvětlování si necháme na později.“
Jiraiya lusknul prsty a celá čtveřice se vypařila jako pára nad vroucí vodou…