Forevr tugedr

Napadlo ho to zrovna ve chvíli, kdy mu její katana prosvištěla kolem pravého ucha. Přehodil lízátko z jednoho koutku úst do druhého a místo pasivní obrany se konečně rozhoupal k nějakému útoku. Kdyby se s ní porovnal, tak by musel uznat, že i v obyčejných tréninkových soubojích byla její agresivita pořád vysoká, že by do něj takhle tvrdohlavě třískala katanou snad i v případě, že by se zraněný po misi sotva vyvlekl z nemocnice.
Zatraceně. To on se měnil. Doufal, že když se bude chovat a přemýšlet dostatečně pomalu, třeba to k jeho mozku nikdy nedojde. Nechal by ten slabý signál zakrnět někde hluboko, zatlačil by ho až dozadu, za všechny pocity a vzpomínky – prostě by se na to vykašlal. Vždyť tu bylo spoustu jiných. Čekalo ho tolik dívek a žen, které by ho obdivovaly a kdyby se zranil, staraly by se o něj s největší péčí, nosily mu květiny, vařily mu, praly mu-... pak bojovaly po jeho boku a takovéhle záležitosti, víte?
Ale on ne. Nevzdal se té myšlenky dost rychle, nezapomněl. A tak už mohl jen čekat, co se z toho vyvine.
„Mám tě!“ zazněl těsně za ním výkřik a v tom okažiku už cítil zbraň na krku. Byl moc pomalý! Už by se neměl takhle zamýšlet uprostřed souboje, kazí mu to reputaci...
„Dneska seš nějak mimo,“ ozvala se znovu Karui a společně s jejím hlasem přišla i pořádná herda do zad.
„Asi to teď nemá cenu, jak tak koukám, nejspíš ses zabouch do nějaký tý konožský buchty, co tady kolem pořád lítaj... samý medičky, to budeš potřebovat, až tě jednou rozsekám...
No, tak jaká to je? Ta blondýna? Nebo ta holka v červeným? Nebo Hyuuga?“
Omoi místo odpovědi jen zase přehodil lízátko v puse a sedl si do stínu nejbližšího stromu. Hlavu opřel o kmen a nohy jen tak natáhl před sebe. Potřeboval trochu klidu, vyčistit si hlavu. V Konoze už byli s týmem nějakou dobu a zatímco čekali na nějaké bližší zprávy, občas s něčím ve vesnici, která musela začít od nuly, pomohli. Ale všechno se to moc vleklo. Ani odlišné prostředí ho nedokázalo přivést na jiné myšlenky. Všechny ty kunoichi a medičky měly stejně moc práce na to, aby si všímaly nějakého cizince z Oblačné... ať byl sebeschopnější, jeden z elity... pche.
Ucítil pohyb, když se Karui posadila vedle něj.
„Nevíš aspoň, kde je Samui? Neviděla jsem ji celej den – co tvrdneme tady, ještě s náma netrénovala.“ Tentokrát se na něj kunoichi otočila a její pohled znamenal hrozbu rány v případě mlčení. Radši to vzdal.
„Co já vím... nejspíš projednává věci v kanceláři Hokage, nebo je v nemocnici... nebo si třeba stihla někoho najít, na rozdíl od tebe-“
Ta facka opravdu bolela.
Mnul si červenající tvář a opatrně si povzdychl. Jak že se to říkalo v tom přísloví? Nějak... srdci neporučíš. Jo, tak to bylo. V tom případě si buď pořídí vycpávky na všechny citlivější části těla anebo – v horším případě – se z něj stane masochista. To by opravdu nechtěl. Snad ho to do té doby přejde a začne zase přemýšlet normálně.
Karui si ze zad sundala katanu a začala ji cípem šatů čistit.
„Ještě jsi mi neodpověděl na tu předchozí otázku.“
„A proč bych měl? Jsi drbna nebo co? Nebo tě to prostě... zajímá?“
„Co já vim, třeba obojí. Prostě mluv. Hrozně ses před odchodem z Oblačný chvástal, tak chci vidět výsledky.“
„To mi připomíná, že ty jsi taky něco říkala o bohatým, slavným a silným ninjovi. Kde ho máš?“
Konečně se mu podařilo zastavit proud jejích otázek. Karui se podívala stranou a radši mlčela. Tahle provokace jí moc nevyšla. Příště si bude muset dávat větší pozor, když něco bude říkat.
„Ale... o někom bych možná věděl.“ V tu chvíli, co to vyslovil, by si nejradši vrazil pěstí. Obvykle aspoň trochu přemýšlel nad tím, co říkal, ale teď... zatraceně, vzbudil její zvědavost. Už není cesty zpět – takže mu to buď nějak projde, nebo skončí probudnutý katanou. To je zas den...
„Poslouchám.“
„Eh, no víš, ta holka, ona... občas je hrozně otravná. Prostě má jen svoji pravdu a ničí jinou nepřipouští. A taky je to tsundere. V jednu chvíli ti vrazí a hned v další se k tobě chová jako ke člověku, kterýmu stoprocentně věří. Je odvážná, což se hodí, když má v týmu akorát lenochy a poseroutky. Jen tak ji něco nedostane z rovnováhy, a když už, tak je to hodně závažný. A občas – fakt jen málokdy – bývá smutná. Má svoje vlastní důvody, stejně jako každý, tak se jí v tom nerýpu.“
„Pokračuj.“ Její klidný hlas ho mírně vyvedl z rovnováhy.
„Taky... taky je to dobrá kunoichi. Vlastně se vyrovná mnoha shinobi. Miluje boj a těžko si přiznává porážku. I kdyby byla na pokraji sil, bojovala by dál. S katanou to umí jako málokdo... a taky je vytrvalá a nepřítele se nebojí rozdrtit, i kdyby to byl...“
„Dost. To stačí. Takhle o mně nemluv.“
„A jak jinak? Tohle je třeba jeden z úhlů pohledu. Můj pohled.“
„Fakt jsem tak otravná?“
„No... když mě mlátíš a tak... tak jo...“ Nelíbil se mu způsob, jakým se konverzace vyvíjela, ale co začal, to musel dokončit. Mohl přece popsat nějakou vymyšlenou dívku, ne to na sebe takhle uboze prásknout...
„Ale i přes to všechno jsi při tréninku skoro neútočil. A celkově ses vlastně začal chovat divně. Nechápu tě. Máš celou Oblačnou, teď i Konohu...“
„Zkoušíš mi to vymluvit?“
„Ne, jen si ověřuju, že si ze mě fakt neděláš srandu.“
„Nemám důvod. Ty mě znáš.“
„Takže kdybych třeba teď chtěla, abychom spolu zůstali navždy – zrovna teď, bez přípravy – přijal bys to?“
„Tak naivní nejsi.“
„Zato ty jo. Tak naivní, že si myslíš, že si celé dny, možná týdny a měsíce ničeho nevšimnu. Že budu jen stát a mlátit tě... i když, pro okolí to není špatné představení.
Ale hlavně jsi tak moc naivní, že si myslíš, že tomu utečeš. Proč?“
„Třeba jsem si myslel, že na to opravdu zapomenu a pak se zamiluju do nějaký přírodou obdařený kunoichi z Oblačný, vezmu si ji a budu s ní mít dvě děti, kluka a holku. Kluk by byl Takahashi a holka Keiko. Syn by byl-“
„Sklapni už... právě tu marníš čas. Třeba za chvíli někdo přijde a my už nebudeme mít klid. Když jsi řekl, že to nebude napořád, tak se musíš naučit využívat čas. Najít sílu okamžiku. Chápeš?“
Omoi radši rychle kýval na souhlas. Celé to bylo jako nějaká anekdota... černý humor... vlastně se jí vyznal tím nejhorším možným způsobem a místo aby dostal pěstí nebo něco podobného, si s ní povídá, jako kdyby se nic nestalo. Už ničemu nerozuměl.
Karui si povzdechla.
„Nechápeš. Tak se uč.“ Bělovlasý shinobi mírně ucukl, když si Karui poposedla blíž a naklonila se k němu.
„Blbče,“ řekla a dala mu letmý polibek na čelo.