C'est le Début

Myslíš si, že jsi svrchovaný pisatel svých pamětí?
Zkus jednou pokleknout a přivonět ke svitku vlastních vzpomínek. Rozdráždí tě rukopis všech blízkých poutníků, když jsi rozhodl o tématu nové kapitoly.

„No to je náhoda, všude Vás hledám!“ Drobný a trochu zavalitý stařík ve mně budil pocit, že by si Sněhurka měla přepočítat svoje trpaslíky.
„No netvařte se tak vyděšeně, musíme si pospíšit, jinak ten šedý mrak zaplaví i zbytek města.“
Konečně jsem odlepil oči od píchavě tiché školy a věnoval liliputovi špetku pozornosti.
„Ale to přece není možné, co..co ta smlouva..“
„Vyjadřujte se pořádně, nikdo vám do hlavy nevidí!“ Láteřil výbušný stařík.
„To máte pravdu.“
Stín zdravého rozumu zakroutil bezmocně hlavou.
„Tak už pojďe, chlape, no, není času nazbyt!“ Lákal mě abych šel za ním. Jak tak cupital přede mnou, připomínat papírového draka se střapci z plánků a skic. Přinese mi snad jeho cesta moudrost a štěstí.
Před námi se rozprostíral kulový plac. Stovky nicneříkajících domů se tlačilo až na samou hranici s prázdným náměstím, ale panoval zde jakýsi respekt okolních budov, respekt útlých uliček, kterým se špatně dýchalo, přesto však neznečistily prázdné místo svou atmosférou. Zůstal jsem stát na okraji kruhu snad jako bych čekal, kam se poděla rohožka, která místo chrání před špínou. Ani stéblo se nehlo. Ani jedno tu nerostlo.
„No takže já bych navrhoval, víte….ale z hlediska účelnosti to zase taková bomba není, to uznávám, ale mám k tomu vztah a jsem si jist, že lidem se to bude lí…“ Stařík rázně vpochodoval doprostřed náměstí, kde rozložil své mapy. Protože byl zvyklý na ticho, všiml si mé nepřítomnosti až po chvíli. Ohlédl se v kleče před rameno a zavolal:
„No co tam okouníte? Tam toho moc neuvidíte, no pojďte už! Šup!“ Poslechl jsem.
Vstoupil jsem do vzduchoprázdna. Nic se na mě netlačilo. Nic mě neomezovalo. Vsadím se, že kdybych nebyl zvyklý na gravitaci, nesvazovala by mě tu. Všechno jen čekalo na mé myšlenky. Rázem jsem naplnil celý prostor.
„No, ctil bych jistě tradici, co je pěkně těžké s takovým kvantem vzpomínek, ale budiž, zachováme hlavní linii příběhu. Akorát, věřím, že od té krve jsme se už oprostili, že? Víte, mě se z ní dělá dost špatně a tak bych nerad jí věnoval nějak moc místa. Stačí, že se s ní ještě pořád píše. Co vy na to?“
Podrbal jsem se ve vlasech prokvetlých bílými prameny, na kterých je znát utrpení mého dlouhého spánku, co skončil teprve nedávno.
„Šílenství bere věci až moc doslova, co?“ Uchechtl se stín.
„Jo, až moc.“ Povzdychl jsem si nad všemi bytostmi, které pomáhali Hidanovi psát své paměti.
"Až moc velké oběti."

Rád bych jednou viděl věci z ptačí perspektivy.
„Ale zůstal bych věrný naší filosofii, co vy na to?“
„Já nevím, jestli vám dobře rozumím.“ Štětcem mi poklepal na znak vytetovaný v pravé dlani. Každý občan města ho měl již od dob, kdy jej Hidan maloval na koberec. Někdo tak rozhodl.
„A vtiskl bych tomu i nějaké historické a zeměpisné reálie.“ Hrotem štětce si v písku začal něco črtat a hnuhňat si u toho. Neříkám, že mě to neznervozňovalo. Nakonec to rozprášil botou a podíval se na mě.
„Takže pane, já bych to viděl tak… samozřejmě jsem jen pomocná ruka, ale to vy vlastně taky, oba cítíme, že tento domov je prázdný že?“
„Ano…to..ano.“
Pokýval hlavou a zabodl násadku do vzdálenějšího bodu od nás, pak do bližšího a ještě jeden východně, poslední na západ.
„Tak to by bylo z té historie, teď jak bych to…“
„Počkejte, tomu nerozumím.“ Věnoval mi příliš dlouhý pohled, pak to v něj zachrastilo a vytřeštil oči. Připadal jsem si čím dál víc jako když opakovaně tahám za páčku výherního automatu.
„Ano, no to přece máte pravdu, zdravý rozum nemá paměť, je to spíš jen vyhodnocovací proces, od ostatního jsme tu mi ostatní. A já na to zapoměl, haha.“ Unaveně se plácnul do čela.
„No nevadí, tak dávejte dobrý pozor.“ Sklonil se zpět ke svému náčrtu.
„Tak začneme od severní strany, taky bych si představoval nevyhasínající oheň. Jako to maíí při olympijských hrách. Evropa moc dobře ví, že za světlo se platí často tou největší temnotou. Jejich zem by se ti líbila, každá částička je tam nasáklá krví.“ Přesunul se k jihu, za ním zůstala jen rýha.
„Naopak tady dáme nádhernou fontánu, ze které bude téct neustále pramen čiré vody tak životodárný v téhle poušti jako pohlazení Nilu. Škoda, že tok času spláchl jeho historii. “
Vzrušeně ukázal prstem kamsi do dáli. Nevím proč, tohle místo vypadalo všude stejně, zajímalo by mě, jak to, že vůbec odliším, co je nahoře a co dole.
„A západ, ó, ten bude královský, co nějaký pomník? Z pěkného kamene, který bude přívětivý pro slunění a a…krásně tesané cesty, stupně, po kterých kráčíme, jak to znali Mayové. Vzdáme úctu zemi, jak nás naučí původní obyvatelé Ameriky. I toto místo čpí krví. Někteří si nedávali pozor a hráli si s ohněm obětin a to i lidských. Přivolali na sebe bílé evropské strážce živlu.“
Tak já nevím, jestli mu přeskočilo, nebo se přehřál. To ostatně není vyloučené, poskakuje tu jako holub.
„Nakonec to nejlepší!“ Rýha mířila k východu. „Nechceme přece, aby to tu bylo tiché a přízemní. Zvonkohru! Přivoláme sem vítr, čerstvý vzduch! Vyváženosti zvuků, kterou znáš od Asiatů. Jsme doma!“
Nadšeně se na mě podíval, přitom cenil své bílé zuby, což bylo obdivuhodné.
„Tak a teď to hlavní… tvůj trojúhelník.“ Ukázal mi skicu, kde byl znak umístěn tak, aby se nedotýkal žádného z předešlých vrcholů. Kolem byl opsaný kruh, aby naopak všechny vrcholy na něm spočívaly.
„A tady jsem skončil. Cítíš jak je to nevyvážené? Vím , že kolem má být kružnice, všechno tak končí, ale co s tim dál? Na to nemáme záznamy. No nic, dej se do práce!“ Zmizel dřív, než jsem si to stačil uvědomit.
Zamyslel jsem se. Příteli, jsi připraven? Oba jsme rozvázali prázdné svitky. Opatrně vzali křehká zrnka dětské nevinnosti, která se objevila na papíře.
Začnu tedy od okrajů
Začnu tedy od okrajů-
Prokřehlá země poznala ztracené kroky, co sází stromy. Znovu porostou.

III. Koloběh života
Sápeš se po krku zralých kritérií
Racek propadl kouzlu zvlněných peřejí
Nerostu do země…
Nerostu do země!

Plíce krev polykají v koloběhu vášně
Včely medu usrkují z prapůvodního odporu
Koloniální styl je příšerný !
- velmi oblíbený mezi chudinou,
která v něm nemusí trávit Vánoce
stále dokola
dokola
dokola….
Lidský strach je neoblomný
a tlačí mi oči do tvých prstů
Nerostu do země!

Hříbě osychá od výhně lásky, která ho brzy naučí chodit
A sklenice budou zase jednou poloplné.
Modlím se za to.
Modlím se,
protože jsem bezmocný a osamělý ,
jen s tebou Vzpurnou a paličatou,
co otevřela Pandořinu skřínku otázek.
Musel jsem na někoho shodit
to břitké břemeno mých nářků.
Jděte! Přímo do nebe!
jsi-li lehký, neplať za křídla.
Tak je to s dogmaty.
Tvoří kulatý vzhled svatých mužů.
Jako protipóly křížům na prsou.
Zvuk slov dovolil konečně spoustě katedrál
nechat se uchvátit ďáblovy osidly.

Tenké křivé nožičky se staly výsměchem představě světového blahobytu
Ne však víc, než hříběcí poskakování.
Cítím, jak roztáváš v konturách,
které jsem ti zapůjčil,
Krása se ti odráží od očního zrcadlení…

Do prvního sněhu klade komická ostražitost svá kopýtka
Dokázal jsem to
Dokázal jsem spoutat
Pocit v tvarech,
Jen tím, že jsem tě políbil.
Usmíváš se –
„zastavme svět právě v tomto okamžení“
Nechat vzkvétat jen radost a život a víc!
A víc!
Víc!
Cítím, jak mě to dusí.
Má milovaná vzduchoprázdnosti…
Neprávem mě budeš díky nesouhlasu považovat za tyrana.
Nerostu do země.

Grošovaný hřbet prohnul se v bolesti luku připraveného hájit své křivky
Svoboda se nechala spoutat v otěžích lásky
Přešťastná, že jí někdo pomohl-
A zase máš ten zvláštní výraz
Splyňme v jedno?
Ne, pozřít mě chceš!
A nic nedat oplátkou.
Stále nechápeš, kde máš kořeny
Stále nechceš připustit jejich existenci.
A já pro tebe nerostu do země…

Černá hříva vzplála ve větru ohněm požívačného stáří.
Přepadl nás hřmotný smích nad silnými svaly,
neunesou břímě tenkých nožek minulosti.
Propadla se hrdost koně
pod sedlem smrti zahlédnout jej nesmíš.
Jsi zarmoucena.
„Proč musíme umírat, nechci!
Nechci lásku, která takhle končí.
Nechci štěstí, co bude mít vlhké oči
Nechci na takovém světě žít,
spoutána ve tvarech tvého štětce.“
-
Žena jako bílá síla.
Muž, co jí černých kontur dopřeje vzhled.
A dál?
-
Zachraňuješ květinu přelitou hněvem malých pidimužíků,
Kteří, bůh ví proč, neznají míru.
Ano - jen bůh ví - mě už bolí hlava.
Ten propastný rozdíl pohledů nás odřezává od sebe
-
¨Zemřeme," řekl, když se jeho expedice blížila k hrobkám.
"Blížíme se k hrobkám," řekla před smrtí.
-
Svět bude po tisíciletí zářit v rytmu kytar dívčích těl
nad hladinou bolavých kotníků.
V rytmu tance nesmrtelna.

Ty však nikdy nepochopíš,
že v koloběhu nemohou být ztráty.
A tvůj strach způsobí, že nezahlédneš-
Hříbě, co má v sobě ohnivou krev vonící po hřívě vzpurného starce.

Už nikdy neporostu do země.

Dokázal jsem v kmenech stromů spatřit božskou vyváženost. Dokázal jsem spatřit, jak muž drží v náručí tu pošetilou s havraními vlasy a potichu jí zpívá za šumění koruny stromů. O lásce, která nás drží pohromadě. Vše zaceluje a vše pojí. Je prapůvodní otázkou i rozkolem. Stává se jedinou silou, o kterou stojí za to usilovat a přát si jí. Zůstala jedinou, která si zasloužila jméno.
Vše dýchá podle jejích zákonů. Vše myslí podle jejích zákonů. I když spousta nerozvážných podlehne pokušení odvrátit se od toho. Svět jim dává tu variantu výběru. Svět jim dává tu zkoušku.
Lidská inteligence vzrůstá s tím, kolik různých spojení mezi neurony si dokáže mozek vytvořit.
Vrátil jsem se k nákresu. Kříž propojující světové stany mě bil do očí. Kříž a svár. Z rohu do rohu. Kolik lidí už si jej neslo na zádech...
Snažil jsem se udělat to samé s trojúhelníkem, ale nešlo to. Nemohl jsem propojit rohy. Strany se unaveně opíraly jedna o druhu a pro konflikty nezbylo místo. Co to sakra je?

...

Mezitím se Hidan rozkašlal ještě víc. Přívěsek rozežíral citlivou kůži. Chyběla mu duše. Bez posledního článku, zbylé dva zmírají.
„Ty…šmejde..co se to děje?“
„Za to já nemůžu, Hidane, to sis upek sám, moje povinnost je nevzít si tě ze světa, já nemám nic společného s tím, jestli umíráš, nebo sázíš bábovičky, jasný?“
Jashnin byl neoblomný.

...

Zbytek příběhu jsem si patrně musel domyslet sám. Vzal jsem tedy svitek a nejistě k němu přiblížil štětec. Potřebuju duši najít. Byla to má jediná šance na nesmrtelnost. Dodal jsem si odvahy. Je to má zkouška. Co můžu ztratit…

VI. Bílá růže prorokova

Do prostoru skápla slza, co rozevřela se v první poupě.
U nohou, kde den bude zvyklý kvést.
Někdo mě volal?
Kolem hlavy vlastní paže z ranní rosy
Dlaně prosebně napnuté k slunci.
Jarní vánek popohání k zívnutí.
Již nejsem mrtvá.
Paže zavlníce se protahují vstříc ztuhlým myšlenkám
Bílé okvětní plátky se skládaly poslušně kolem hlavy
Obtěžkané proroctvím, co si nemůže dovolit přijít pozdě.
Vždyť už nespím.
Rozevřela svou náruč sametově černého nekonečna.
Orionův pás zazářil na jejím zápěstí a v očích hvězdy.
Čas poslušně čekal na první nádech.
Šediny měsíce spadají s uzly na vlasech po zádech země.
Neovladatelně narozeným vtiskla polibek s vášnivou rozverností.
Ten obraz už nikdo nesmazal z mysli.
Ani já.
Vím, že ta úvaha nemá smysl ale -
mohlo to být všechno jinak…
Kdyby tenkrát rozkvetla lilie.

Svezl jsem se k zemi vyčerpáním a usnul, tentokrát zaslouženým spánkem. Práce byla hotová.
Dál uslyšíš jen lehké oddechování. Slunce zašlo za obzor. Můj jediný přítel se osvobodil od mých kotníků.
149 okvětních plátků růže.
Nedostatečný nádech...

10 záznamů, které dokazují, že neúplné počty prostě nemají cenu, které se konečně navršily v chrámu podtrhující zbytečnost Hidanovy snahy o zaznamenávání vlastní historie. Prostor jich byl plný-
...
Hidan otevřel oči pod metry hlíny a bolesti. Tak takhle to je. Zbytečné… je to zbytečné. Vzpomněl si na smlouvu, kterou s Jashinem uzavřeli. Od té doby duši neviděl. On mu dal nesmrtelnost výměnou za neustálý přísun obětí.
Výměnou za stovky svitků popsaných krví. Účetnictví ve vlastních rukou vždycky zabere spoustu času.
„Proč tedy ještě žiju? Já jsem přece svůj slib porušil…“
Zmocnila se ho úzkost z nepochopení, vždyť přece už douho nikomu nepodřízl krk! Jeho rozjímání přeťalo zoufalé vypísknutí. Krysa, které před chvílí oholil zadek, se vrátila. Nutno říct, že omylem. Znáte to, prostě šla po paměti. Když znenadání narazila na ten samý pach, co jí málem skalpoval, uhnalo jí to téměř infarkt.
„Tak takhle to je…“
Pomyslel si.
„Žiju jen proto, že jsem se nudil. To je pěkný.“
A opravdu – poslední čísla byla psána zvířecí krví.
Pochopil, jak z toho ven. Věnoval hlodavci děkovný pohled.
...
„Konečně mám zpět kontrolu nad svým životem…“
Olízl si spokojeně rty a ze zvyku naprázdno cvakl zuby.
...
Náhle tu byla.
Konečně tu byla.
Zavrněla jako kočka a lehla si k němu s hlavou opřenou o hrudník.
Usmál se na svoji duši, co pomalu padala na čelo. Přesně jeden bílý okvětní plátek.

Viděl jsem starou vrásčitou ženu.
Měla ohromné kulaté břicho.
Je pravda, že na tom jediném místě se kůže mladě napínala,
Ale mě to neutěšilo.
Poprvé jsem si přál, aby byla jenom tlustá.
Je to hřích?

Cítil se tak lehký. Náhle mu to všechno přišlo hrozně k smíchu. Okovy všeho, co jej svazovalo, byly ty tam a on se rozchechtal, až se zem otřásala i s kořeny a kmeny, co přenášely veselí do korun stromů. Smích se rozléhal celých lesem v ozvěnách. Je jedno co nového přijde a jaké to nové bude. Nevěděl, co s ním provedou, ostatně, proč se bát, byl zvyklý na všechny odstíny světel a stínů. Obklopovala ho vděčnost za nový začátek cesty. Obzvlášť proto, že už se hrozně dlouho opravdu šíleně nudil.
…
Nedaleko odsud uprostřed noci se Shikamaru prudce napřímil na posteli zpocený až na zadku.
...
Stín jej trpělivě a oddaně hlídal. Hladil ho po vlasech a ztrácel se s ním v raním světle.

'Nic není, i kdyby to bylo, nemohli bychom to poznat, i kdybychom to poznali... nemohli bychom to předat.'

Šeptal mu ukolébavku antického filosofa a první kanadský žertík v dějinách.

On ne peut pas parler
On ne peut plus dormir,
On sent, que...