Vybarvi si svůj svět

Svět je takový, jaký je. Nezáleží na tom, jak moc se mi nelíbí, kvůli mně se nezmění. Buď se musím změnit já, anebo já musím změnit svět. Nesnáším jeho nudnou šeď. Prázdné úsměvy mých rádoby kamarádů. Ale jsme přece jen děti, a všechny děti si musí rozumět, ne? Ti hloupí dospělí. Jednou to změním. Vymaluju jej na jinou barvu. Já přece můžu, jsem jen dítě, a dětem se vše odpustí, no ne? Jsou ještě hloupé a nevědí, co dělají.
Jak já miluju pravidla naší vesnice. Přímo ti dávají do ruky barvu a štětec. Změn šedý, nudný svět… vybarvi jej na červeno! Někdo říká, že je to kruté pravidlo. Nelidské. Ale my všichni tady po něm toužíme! Od začátku víme, co přijde. Od začátku si jdeme po krku. Od začátku se nenávidíme. Tady u nás už žádné děti nejsou. Zabít dětskost je jednodušší, než se zdá. Ale to oni nevědí… nikdo z nás už dlouho není dítětem.
Možná bychom chtěli tím nevinným tvorem na chvíli zase být. Jen na chvilinku. Nebát se o svůj život. A třeba… třeba se s někým skamarádit, doopravdy. Ne z vypočítavosti, ale jen tak. A třeba si hrát, nebo se dělit o cukroví. Ale tady to nejde. Všichni vědí, že by nás to nakonec jen zranilo. Nesnášet se je lehčí. Až do onoho dne. A ten se blíží. Den velké zkoušky ve Skryté Mlžné.
Vstal jsem jako vždy. Oblékl se jako vždy. Šel stejnou cestou jako vždy. Najednou jsem uviděl malou holčičku, plakat uprostřed cesty. Podle toho, co nás učili jsem ji měl ignorovat, maximálně tak nakopnout. Ale… ona byla barevná. Žádná šeď. Tak jsem se ji zeptal, jestli hledá maminku, prý ano. A já že jí pomůžu. Za trochu její barvy jsem zahodil svůj celý život. Nešel jsem na závěrečnou zkoušku, nešel jsem se stát ninjou. Šel jsem malé holce najít mámu. Třeba bude taky barevná.
Nikdy jsem té holčičce nepřestal děkovat. Kdybych na tu zkoušku šel, byl bych nejspíš zabit démonem Zabuzou. Udělal to, co jsem chtěl udělat já. Vybral si červenou. Zajímalo by mě, jestli měl alespoň barevný život…
Já ho barevný měl. Školský systém se změnil, a já se časem stal profesorem. Možná, že si pořád užívám své znovunalezené dětství. Rozhodně nikdy nepřestanu střežit to jejich. Protože já moc dobře vím, jak to může dopadnout. Doslechl jsem se o Zabuzově smrti. Zabolelo to, protože si pod jeho osudem představuju ten svůj, alternativní. Doufám, že s ním byl spokojený. Asi to neví, ale díky němu se tu spousta věcí změnila k lepšímu.

Svět je takový, jaký je. Je zvláštní. Nezmění se, ne kvůli mně. Stačí malé náhody, aby se staly nebo nestaly velké věci. A víte co? Mě tenhle zatracený nevyzpytatelný svět baví.