Jsi šťastný?

Nasliboval jsem ti horo doly. Vyprávěl o modrém nebi, které ti snesu k nohám. Celé noci jsem nespal, neboť pohled na tebe byl jako ten nejsladší sen. Tak co se stalo? Proč teď zavírám oči když se ke mně přiblížíš? Proč jsem začal nesnášet vůni tvého šamponu? Proč si ke mně najednou o tolik milejší než předtím? A proč je teď tak těžké říct, že s tebou už nechci být?
Zase ke mně lezeš. Ježišmarija, podívej se, jak hloupě se tváříš. Nemůžu ten tvůj pitomý úsměv, co řve: „Naruto, jsem jenom tvoje, miluju tě, koukej!“ ani vidět. Hnusíš se mi. Toužím ti říct, ať vypadneš z mého života. Ale nemůžu.
Už jsem zašel příliš daleko. Splnil si všechny sny. Stal se hokagem, vzal si tebe – svoji lásku z dětství. Ale co z toho? Moje práce mě nebaví, vzala mi všechnu svobodu. Nikam nemůžu, nic nemůžu, jenom být ve vesnici, kdyby se náhodou něco stalo.
Poslední dobou se mi pořád vrací jeden sen. Sen, ve kterém jsem s ženou, která není moje. Ve vesnici, která není moje. To, co je v tom snu chci víc, než cokoli jiného, ale nevím, jestli mám dost odvahy to udělat. Unést svoji tmavovlasou princeznu, opustit vesnici… ani nevím, jestli by se mnou chtěla jít.

„Hokage – sama, přišla jsem vám podat hlášení z mise.“

„Hinato, kolikrát jsem ti mám opakovat, ať mi říkáš Naruto?“

„Omlouvám se Hoka….Naruko-kun. Zlikvidovali jsem tři špehy z Mlžné vesnice. Shikamaru je zraněný, ale už ho ošetřili. Nebylo to vážné.“

„Děkuju. Dobrá práce. Můžeš jít.“

„Děkuju. Tak zatím.“

„Hinato, počkej!“

„Co se děje?“

„Vlastně nic. Můžeš jít.“

Už vycházela ze dveří, když se otočila a zeptala se : „Naruto, jsi šťastný?“

Příští ráno vesničané marně hledal svého hokageho. Marně hledal klan Hyuuga svoji dědičku. Marně hledala Sakura svého manžela.
Jediné, co Konoha našla, byla uplakaná Sakura s těhotenským testem v ruce.