Poslední výkřík zapadajícího slunce

Tak a je to tu... Můj první pokus o jednorázovku... No, nezbývá nic jiného než doufat že se tenhle příběh, ala "pokus" bude někomu líbit...
Jo a jestli chcete tak na atmošku: http://www.youtube.com/watch?v=JOQWODQKwX8

Bylo to jako sen… Hrozná noční můra…
Nemohl se nadechnout, jako kdyby byl pod vodou a topil se. Nedokázal se ani pohnout. Nevnímal bolest z utržených zranění…
Slunce zapadalo a on nemohl odtrhnout oči od jejího, krví zbroceného těla. Držel ji v náruči a cítil přerývaný dech, spolu se skonávajícím srdcem. Hleděl do těch nádherně bílých očí, které si ještě nedokázaly uvědomit tu strašlivou pravdu…
Zabořil obličej do jejích slepených vlasů a zašeptal mezi vzlyky: „Proč!? Proč se to muselo stát!? Proč jsem… Proč jsem nebyl dost silný!?“
Jemně se usmála.
„Ty už jsi mi dal vše… A stihl jsi to za jeden jediný týden… Už se nebojím,“ zašeptala mu do ucha a také se jí z očí začaly řinout slzy. „Jsem… šťastná… I přes to všechno, co se dnes stalo… Miluji tě… A chci abys to věděl…“
Podíval se na ni, obličej zkřivený bolestí.
„Já…“ začal, ale nedokázal ze sebe vypravit jediné kloudné slovo.
„Nemluv…“ řekla a jemně ho políbila. Byl to dlouhý, nefalšovaný polibek. Zoufalství. Neštěstí. Ale hlavně nehynoucí lásky. Trvalo snad věčnost, než se od sebe odtrhli. Dlouze hleděli jeden na druhého.
„Ne!“ vzlykl, sevřel ruce v pěst a zavřel oči. „Takhle to nesmí skončit! Konečně jsem tě našel! Konečně jsem mohl být opravdu šťastný! Proč mi svět bere úplně všechno!? Nejdřív rodiče, potom nejlepší přítel a teď se mám rozloučit i s tebou!? Ne! To nedovolím! Zachráním tě! Určitě se mi to povede! Já… Hinato… Hinato! Ne! Prosím vydrž! Tohle ne! Vydrž! Zachráním tě!“ řval a třásl s ní. Bezvládné tělo se však nepohnulo. Oči také, jako by ztratily tu, tak známou jiskru. Poslední naděje pohasly…
„Hinato…“ zašeptal zmučeně. „Hinato!“
Dal se do neskrývaného pláče. Přímo se dusil vzlyky. Nemohl dýchat. Topil se v přívalech citů. Nemohl se hýbat! Tělo mu ztuhlo tak, že se podobal soše! Neviděl v té prázdné nicotě!
Samota ho obklopila ze všech stran a on nemohl uniknout!
Ale tahle byla horší. Do téhle někdo vstoupil, rozehnal ji, ale poté znovu odešel a ona se vrátila hrozivější a ještě tíživější, než dřív. Tmavá a neprostupná. Nemohl utéct… Nedokázal to…
Naposledy ji políbil na dosud teplé rty. Čekal že se něco stane. Že se probere, jako Šípková Růženka. Žádná odezva. Prostě nic. Zůstal sám, v té prázdné nicotě…
Znovu se na ni zahleděl.
Tak krásná…
Roztřásl se. Všechen žal vyplaval na povrch…
„Hinatooo!!!“
Narutův poslední výkřik, pro mrtvou dívku se nesl dál… Za lesy… Louky… Řeky… Hory… Až k zářícímu slunci…
To naposledy osvítilo celou scénu před sebou. Naposledy dopadly paprsky na nešťastný pár, až zapadly za obzor a ztratily se v dáli.
Byl sám… Sám ve tmě…