Rudá...

Čtěte

K poslechu doporučuji Mizufuusen od Fujiky Maiko .

... jako kamélie.

Tak nádherná květina. Nikdy bych si nepomyslela, že bych se mohla její kráse rovnat. Nenáviděla jsem své vlasy, rudé jako krev, oči skryté za brýlemi. Ale ... i tak jsem mohla být milována. Možná dokonce žádaná. A já se pak také naučila milovat... Ale všechno jednou skončí. Všichni ti, kteří pro mne byli důležití, začínali umírat. Ve válce, na nemoci... Smrt si je našla, ať dříve, či později. Jejich život usychal, uvadal... jako květina bez vody. Možná to bylo jen tím, že mi bylo upřeno moci poznat něco takového, jako je láska. Směla jsem cítit pouze bolest.
Umírali mí přátelé, známí... rodina... všichni. Kami-sama si je bral k sobě, jedno po druhém, až jsem zůstala jen já. Malá. Slabá. Nemilovaná...

... jako zapadající slunce.

Značí konec dne. Je tak jasné a nacházejí se v něm ty nejkrásnější a nejhřejivější barvy... Jenže po dni nastává noc. A hvězdy jsou jen malým a slabým světlem ve vší té temnotě...
Kolik konců jsem už zažila? Nepamatuji se. Ale žádný z nich nebyl dobrý, nebo alespoň nedával naději. Žádný šťastný, jen smrt a tma, tak černá, jako nejhlubší propast. Do které jsem neustále padala. Stejně jako smutek, který neustával.
Ale jednoho dne přišel zvrat, jeden z největších v mém životě. Viděla jsem ho jako příležitost, jako možnost uniknout z toho bludného kruhu. Možná to byla jen vidina... ale já chtěla znovu začít.
Ten přelom měl jméno. Orochimaru. Už to napovídalo, že není dobré mu příliš důvěřovat.
Ale jeho slova zněla tak krásně... máš zvláštní schopnosti... dám ti lepší budoucnost... potřebuji tvou sílu...
Poslechla jsem ho. Byla jsem naivní. Nic nového mě nečekalo. Jen neskutečně rozlehlá věznice, plná špinavých a nebezpečných Orochimarových pokusných králíků. Jen další tma... ale alespoň jsem tu byla chráněná před svým největším nepřítelem. Láskou.
A Orochimaru byl silný. Nejsilnější člověk, jakého jsem kdy znala.
Ale nic není navždy.

... jako krev.

Jednou přišel on. S ledovým klidem mi sdělil, že zabil toho, o kom jsem si myslela, že je neporazitelný. A chtěl, abych se stala součástí jeho týmu. Věděla jsem, že je to jen kvůli mé schopnosti – ale bylo mi to jedno. Cítila jsem jeho chakru, a to mi stačilo k tomu, abych ho následovala kamkoliv. Obrovská, temná a silná. Taková byla.
Konečně přišla moje chvíle. Teprve tehdy jsem si dovola po těch rocích bez lásky, mezi temnými zdmi budovy, kam téměř nepronikalo sluneční světlo, poznat znovu ten krásný pocit. Uvědomit si, že mám někoho, pro koho chci žít, pro koho bych se obětovala...
Jenže on mé pocity nesdílel. Chladný, bezcitný... jediné, co mu bylo, byla nenávist. Ale stačilo mi, že se na mě díval, mluvil na mě. I to málo mi dávalo důvod k životu.
Já, on, ten idiot Suigetsu a jeden z té věznice, kterou jsem hlídala – Juugo – jsme byli tým Hebi. Sasuke šel za svou pomstou, ale týkalo se mě to? Ne. Jestli chce svého bratra zabít, tak je to jistě jen proto, že je to pro něj překážka. Něco, co je mu nepříjemné. A co vadí Sasukemu, to se stává i mým nepřítelem. Musí zmizet.
Šli jsme krvavou cestou. Čím více Sasuke zabíjel, tím byl silnější. A tím i rostlo moje pouto k němu. Nikdo před ním neobstál. Jeho chakra byla dokonalá. Ale nic není navždy, o tom jsem měla být za chvíli opět poučena.

Ležel na zemi, nehybný, zakrvavený, ale přesto krásný. Vedle něj byl zhroucený blonďatý ninja. Ani nestihl zavřít oči. Vzteky a z bolesti, která mi drtila hruď, jsem nakopla jeho mrtvolu. Poté jsem se sklonila k tomu, kterého jsem považovala za poslední naději, vysvobození.
Jemně jsem se dotkla jeho bílé, studené tváře. Ne... nemohu milovat.
Z očí mi vytryskly slzy a zamračená obloha truchlila spolu se mnou.
Nebyla jiná volba.
Otřela jsem si tváře a odhodlaně se nadechnula.
A potom jsem opatrně, téměř obřadně, vytáhla z pouzdra kunai.