Nejtěžší je říci sbohem

Není tomu tak dlouho, co mě lidé před dominantní kruhovou budovou oslavovali jako svého hrdinu, svého ochránce, svého Čtvrtého Hokage. Musím přiznat, že jsem byl opravdu šťastný. Byl to nepopsatelný pocit shlížet na všechny ty lidi, kteří ve mně vložili svou důvěru a věřili, že ať se stane cokoliv, já se za ně postavím. Ale nejvíc mě u srdce hřál pohled, který se mi upíral do zad. Pohled přetékající hrdostí patřící ženě, která mi byla oporou. Ženě, díky níž jsem věřil, že zvládnu naprosto cokoliv. Ale teď…

Teď jsem bezmocný…

Nervózně přecházím po dlouhé chodbě sem a tam, protože prostě nevydržím jenom sedět a čekat. Vím, že trpělivost a disciplína jsou jedněmi z nejdůležitějších kvalit shinobi a vždycky jsem to ctil, ale jsou situace, kdy se ani ninja nemůže kontrolovat. Koneckonců i já jsem jenom člověk, i když mě tak vesničané často neberou. Kéž by měli pravdu. Kéž bych opravdu dokázal ty neuvěřitelné věci o kterých slýchám. Ty věci, kterým jsme se často po večerech smáli. Ach Bože, jen když si vzpomenu na její hřejivý úsměv, bodá mě u srdce. Ať už mě trápily sebehorší chmury, ona je dokázala zahnat. Svým úsměvem mi ukázala cestu, kudy z toho ven. Zajímalo by mě, jestli si toho byla vědoma, jestli ví, jakou moc má nad mým srdcem, jaký blahodárný vliv má na můj život, jak moc ji miluje má duše. Dal bych všechno, jen abych měl šanci jí nějak pomoci, abych ji zbavil jejího utrpení, abych vykouzlil na její bělostné tváři onen úsměv. Jen jeden pohled do její rozzářené tváře a uvěřil bych, že budeme znovu šťastní. Ale teď…

Teď jsem zoufalý…

Pořád to nedokážu pochopit. Všechno se zdálo být v naprostém pořádku, vše probíhalo přesně tak, jak mělo. Tak kde se stala chyba? Vždyť ona je ten nejsilnější člověk, kterého znám. Dokázala by se bez mrknutí oka postavit za celý svět, tak jak ji mohlo její tělo prostě zradit? Za těmi pochmurnými dveřmi na konci chodby se pokouší v bolestech přivézt na svět našeho syna. Syna, kterého jsme si oba vymodlili a kterého jsme toužili společně ochraňovat a hýčkat. Společně. Sakra, proč nemůžu být s ní? Proč ji nemůžu držet za ruku a šeptat jí, že vše bude zase v pořádku, i když oba víme, že je to lež? Proč mě tam nechtějí pustit? Tak proč? Musím se na chvíli zastavit a otřít si horkou slzu, která mi stéká po tváři. Tuším, že je pouze první z mnoha. Náhlý skřípavý zvuk mě donutí se otočit. Ve dveřích stojí žena v bílé sesterské uniformě a pomalým gestem ruky mi naznačuje, abych šel k ní. Celou dobu jsem si nepřál nic jiného. Ale teď…

Teď jsem ztracený…

Přemýšlím, jestli je možné čelit těžšímu úkolu než dát sbohem milované bytosti. Mé srdce téměř přestalo bít a poslední plamínek naděje udusal výraz v doktorově tváři. Musím se zhluboka nadechnout. Až do této chvíle jsem nechtěl uvěřit, že se to opravdu děje. Už když mi před několika hodinami doktor řekl, že nastaly nečekané komplikace, doufal jsem, že to zvládneme. A když mi pak později přišla sestra sdělit, že doktor dělá, co může, ale má žena ztrácí spousty krve, stále jsem doufal, že to zvládneme. Doufal jsem do posledního okamžiku a ten nastal právě teď. Pohled mi padl na jedinou postel v místnosti, kde ležela nádherná žena se záplavou rudých vlasů zahalujících většinu polštáře. Zatajil se mi dech. Vypadala jako když spí. Zmocnila se mě panika. To ne… Ještě ne… To přece nemůže…
„Minato,“ zašeptala téměř neslyšně aniž by otevřela oči, „jsi to ty?“
„Ano, jsem u tebe,“ odpověděl jsem spěšně a stiskl jí ruku, byla tak sametově jemná.
„Všechno bude v pořádku, neboj se. Budu vám stále na blízku, slibuju,“ a obdařila mě tím nejkrásnějším úsměvem, který svedla jen ona.
I z posledních sil se mi snažila dodat odvahy. To je celá ona, to je ta žena, do které jsem se tak vroucně zamiloval a na jejíž okouzlující úsměv se teď nemůžu vynadívat. Na poslední úsměv. Vím, že bych jí měl dát sbohem, měl bych se rozloučit, ale nedokážu to, na něco takového nejsem dost silný. A je vůbec někdo?

Nevím, jak dlouho jsem nehybně klečel u jejího lůžka. Mohly to být minuty, mohla to být hodina než mě vyrušil něčí rozechvělý hlas.
„Yondaime-sama, chcete si pochovat svého syna?“ Ozvalo se velice potichu.
Můj syn… Ne! Náš syn ležel schoulený v sestřině náručí a koukal na mě tak nevinným a nevědomým pohledem. Ach, Naruto, zůstali jsme už jenom my dva, ale věř mi, synku, já tě nikdy neopustím. Pomalu jsem k němu natáhl ruce, ale v půli pohybu jsem se zastavil. Vyrušil mě zvuk spěšně otevřených dveří, v nichž se objevil udýchaný jounin.
„Yondaime-sama, potřebujeme vaši pomoc. Na vesnici útočí ohromná síla…“