Milenec lady Temari - Poslední změny, část 10. Epilog

„To ještě uvidíme!“ bodl se do břicha a zhroutila se. Kvílela bolestí, kterou prožívala. Myslela si, že ji roztrhá na kusy.
Náhle ta bolest ustala. Byla od ní volná. Opět se podívala na svou lásku. Nemohla věřit, že je mrtvý. Jen nehybný hrudník nasvědčoval o opaku.
Už ji zbyla jen nenávist a tu vrhla na jediného člověka. Jestli se dá Hidan považovat za člověka.
Vrhla se na něho jako zraněná šelma, která brání své mladé. Byla o to nebezpečnější. Podařil se jí zázrak. Úplně ho vyvedla z rovnováhy a on upadl. Tím pádem ho nechránil Jashinistický znak.

Naproti tomu se Temari a Maerovi podařil plán.
Maero byl náhodně odvolán na misi. Splnil ji do puntíku a poslal naléhavou zprávu, že byl napaden.
„Pošlete tam tým Pět.“ Zněl rozkaz.
Jenže ti přišli pozdě a našli jen ohořelé zbytky, které napovídali, že tady někdo zemřel.
„Je to místo, které určil Maero-san?“ zeptal se velitel.
„Ano, sedí.“ Souhlasil Fuka, zástupce velitele.
„Takže je to jasné byl napaden neznámy ninji a následně zabit.“ Prohlásil Sagi, který velel týmu Pět.
„Jdeme!“ ozval se třetí, který byl v tomto týmu.
Maero si oddychl, že to tak vyšlo a teď se měl přemístit na místo určení. Hranice mezi zemí Ohně a jeho zemí.

Temari musela počkat, dokud se k ní nedostane zpráva o Maerově smrti. Nemusela čekat dlouho.
Cink-cink.
Šla otevřít.
„Je mi líto, že vás ruším, Temari-dono, ale mám pro vás špatnou zprávu.“ Byl to samotný mizukage.
„Pojďte prosím dál,“ pozvala ho dál.
„Ó děkuji.“ Vešel.
„Dáte si něco?“ nabídla mu z nabídky.
„Ne, ale váš, dalo by se říci kolega, je mrtev.“ Řekl mizukage.
„Co prosím?“ Temari svoji roli hrála na výbornou.
„Ano, slyšíte dobře.“ Ujistil ji.
„Tak to je pro mě šok.“ Temari užuž chtěla uronit slzu, ale v tomhle počinu ji zarazil mizukage.
„Já vím, že jste za poslední měsíce stali přáteli, ale věřím, že uvítáte rozhodnutí o tom, že již není potřeba se zde dále zdržovat a proto se můžete kdykoli vrátit zpět. Dokonce vám mohu přislíbit doprovod mého osobního týmu.“
Jak to, že se chová tak mile? Blesklo Temari v hlavě. Je to možná tím, že „Mari“ ho nějak okouzlila a donutila, aby se do ní zamiloval.
„Děkuji, ale to nebude potřeba. Doma jsem za necelé tři dny a pokud to nevadí, vyrazím okamžitě.“ Plán vycházel dokonale. Možná, že není tak špatný člověk. Uvažovala.

Jakmile byl Hidan pryč z kruhu, tak ho bodla Genmovým kunaiem. Zakroutila s ním v ráně. Nelidsky zařval.
„Ty ču*ko!“ zaklel Hidan.
„Tady vidíš, jak je bolest povznášející!“ zakřičela mu do ucha Chiaki.
„Ku*va, Kakuzu, zbav mě téhle mrchy!“ zahulákal na svého partnera.
„Do tohohle se odmítám účastnit.“ Ozval se Kakuzu, který to vše sledoval.
„Počkej, tohle ti nedaruji, jak to skončím!“ slíbil Hidan.
„Skončíš leda, tak v pekle!“ řekla Chiaki.

Raidou, Miharu a malý Ren, který spal se řítili do Konohy.
„Že to zvládnou?“ chtěla se ujistit Miharu.
„Jistě, oni to zvládnou.“ Uklidnil ji, ale sebe ne, protože věděl, že ti dva se už nikdy nevrátí a Chiaki nepozná krásu Konohy a poměrně klidný život.
Tohle není fér! Proběhlo mu myslí.
Po pěti dnech se dostali do Konohy a okamžitě byl vyslán záchranný tým. Složený z Raidoua, Tenzoua a Nejiho.
Miharu se zatím ubytovala u Raidoua. Ren se rozplakal.
„Neboj, maminka přijde.“ Snažila se ho uklidnit, ale právě pochopila, že svou sestru už neuvidí.
Zbledla a dala se do usedavého pláče.

Temari se sešla s Maerem, šťastná. Pověděla mu jak se k ní mizukage zachoval.
„To se divím.“
„Taky jsem divila, ale pak mi došlo, že je to možná láska co ho změnila.“ Vyslovila svoji teorii nahlas.
„I to je možnost.“ Dali se na cestu.

Chiaki byla na pokraji sil. Byla kousek od svého cíle, když náhle ucítila jak je její tělo doslova rváno na kusy. Otočila se a uviděla svého vraha. Kakuzu!
Mysl se ji zamžila. Poslední vnímanou myšlenkou bylo. A co můj syn? Gen… pak již nebylo nic. Jen nekonečná tma.
„To je dost!“ místo, aby mu poděkoval za život ještě je na něho hrubý.
„Příště se z toho dostaneň sám!“ prorokoval Kakuzu.
„Ale jo porád!“
Jakmile se Hidan zmátořil. Vydali se na cestu. Čekali je další úkoly a těla dvou lidí nechali napospas přírodě. Jako by někdo nechtěl, aby těla byla poškozena zahalil je neviditelnou mlhou.
Protože si jich zvěř vůbec nevšímala.
Jen co bylo zarážející, tak jak Hidan odhodil tělo Chiaki dopadlo vedle Genmy a kdyby byli živí. Dívali by se sobě do očí.

Temari a Maero se do Suny dostali za pár dní.
„Ten co tu dělá?“ zamračil se Gaara, nemohl zapomenout co vše se stalo kvůli němu a Gaarově slabosti.
„Ode dneška je to můj partner.“ Ozvala se Temari.
„Vážně?“ divil se Gaara a právě do toho vstoupila Mari. Podívala se po něm celkem nevraživě.
Temari se dala do vysvětlování, ale hned ji přerušil Maero a pověděl to za ní.
Oba dva nemohli tomu uvěřit. I když již něco věděli nevěděli bylo to, že Maero je ve skutečnosti někdo úplně jiný.
Od té doby mezi nimi vládlo nejisté příměří a kdykoli měli možnost neustále se popichovali.

Těla Genmy a Chiaki našli po několika dnech, začali se rozkládat, ale zarazil je pohled na ty dvě těla.
Leželi vedle sebe. Jakoby se chtěli obejmout. Ale nemohli.
Opatrně vzali jejich těla.

Za pět dní se konal pohřeb a Maero tam musel být, jednalo se konec konců o jeho sestru.
Miharu, když viděla svého bratra, tak se mu vrhla kolem krku a plakala. Také brečel.
Byl to krásný obřad. Jejich jména byla vytesána do kamene hrdinů. Miharu si automaticky adoptovala Rena.

Možná by jste čekali šťastný konec, ale ne. Po pětiletém vztahu se Temari a Maero rozešli jako přátelé. Miharu s Raidem vydržela, vzali se a měli spolu několik dětí.

Za zmínku stojí, že Renovi bylo řečeno, že jeho otec byl Genma a matka Chiaki. Kdyby jen věděl, že skoro každý den chodí kolem lesa Nara, kde je pohřben jeho skutečný otec…

Maero se pod jiným jménem a tváří vrátil do Kiri a již tam zůstal. Pomáhal jak Asuce tak mizukagemu. Stal se jeho pravou rukou.
Temari se vdala za hezkého jounina ze Suny.