Kluci přece nepláčou...

Stál tam. Všude bylo ticho, klid. Kromě poškozené krajiny nebylo poznat, že se zde před chvílí odehrála obrovská bitva. Jen mrtvá a vychladlá těla bojovníků prozrazovala, jaké oběti přinesla tato bitva. Nad bojištěm se vznášely výpary a pachy spálených těl. Byla to poslední bitva starého věku. Všichni teď věřili, že nastane nová doba, bez nepřátel. Akatsuki byli poraženi, ale ptal se někdo, jaké ztráty byly při tomto boji? Kolik přátel, rodičů, manželů, kolik nevinných lidí zemřelo?

Všechny zraky přeživších se upíraly na osobu, která stála na kopci. Rozhlížel se po zničené krajině a po ruinách, které kdysi bývaly Konohou. Všichni se na něj dívali, jako na spasitele.

Ale co jsem já? Zrůda, hnusím se sám sobě. Zabil jsem tolik nepřátelských ninjů, zabil jsem tolik členů organizace, ale vražda toho jediného mě tolik tížila. Zabil jsem svého nejlepšího přítele, člověka, který ve mně věřil. Na srdci jej tížilo tolik smutku a smrti. Najednou se vedle něj objevil mladý, sotva čtrnáctiletý medik. Ninja na něj pohlédl. Takový mladý, nezkušený, ale my potřebovali každou sílu, všechny i děti…
„Naruto-sama, Sakura- sempai je…“mladý medik ani nestihl doříct svou myšlenku, přerušil ho žlutý záblesk. Jen si obdivně povzdechl a šel dál ošetřovat raněné.

Během slov, která medik vyslovoval, mu pomalu docházely všechny skutečnosti. Tohle je přece její student, který ji ošetřoval, snad... Teď byl konečně rád, že se naučil jutsu svého otce. Složil několik pečetí a byl pryč.

Objevil se nedaleko na vršku, kde leželi zranění. Na plátěné dece spatřil svoji kamarádku. Když přišel blíž, přeběhl mu mráz po zádech. Její bledá tvář byla bledší než obvykle, v zelených očích pohaslo a růžové vlasy jakoby ztrácely svou nádhernou barvu. Ninja si k ní klekl a chytil ji za ruku. Dívka otevřela oči a nuceně se pousmála.
„Sakuro,“zašeptal. Znovu se na něj usmála, tím krásným úsměvem, jako vždycky. To ho donutilo vybavit si vzpomínky z dětství. Mírně potřásl hlavou, aby je zahnal. To už se vedle něj objevil medik, který ho přišel upozornit. Ucítil jeho ruku na svém rameni.
„Je mi to líto, Naruto-sama, ale nedokážeme ji zachránit,“řekl tiše a radši odešel, protože se mu do oč hrnuly slzy. Naruto zprvu nechápal význam jeho slov, teprve až když ucítil, jak ho Sakuřina ruka sevřela pevněji, pochopil.
„Naruto, já chci…“nedopověděla, protože její rty byly najednou zaměstnány jinými. Když se od Naruta konečně odtrhla, nebyla schopna dopovědět předchozí větu.
„Byla jsem tady šťastná Naru, ale jednou přijde čas pro nás všechny,“namáhavě si povzdechla.
Blonďatému ninjovi docházely síly, Nedokázal to všechno v sobě udržet. Do očí mu vhrkly slzy a stékaly mu po opálené tváři.
Najednou se Sakura pousmála, jinak než kdykoliv předtím a po tváři jí začaly stékat slané kapky. Pohladila svého přítele po vlasech.
„Naruto, kluci přece nepláčou,“zašeptala tiše.
Naruto jí nechápavě pohlédl do očí. Neviděl v nich žádný smutek, ani strach, jen bezmeznou radost a štěstí.
„Miluju tě,“zašeptala a její stisk povolil. Klesla zpátky na deku a zavřela oči. Narutovi se roztřásly ruce, zmateně jí sáhl na krk ve snaze nahmatat tep. Nemohl nic udělat, nic. Jediný soupeř, kterého nedokázal porazit, byla smrt… Setřel si slzy a v uších mu stále zněl její hlas: Kluci přece nepláčou…

Pohlédl na tmavé nebe.
„Znovu se setkáme, lásko, jednou…“