Jak sis přál

„Tati! No tak… prosím… vstaň!“ zaúpěla jsem a klekla k němu. Ležel na zemi, na břichu v kaluži vlastní krve.
Kolem mě zuřil boj, ale já si uvědomovala jen to, že člověk, kterého mám nejraději na celém světě… pro kterého bych umřela… který je mou jedinou rodinou… umírá.
Otočila jsem ho na záda, abych mu viděla do obličeje. Jeho obličej byl špinavý zaschlou krví a hlínou, která se na něj nalepila, když tam tak ležel do té doby, než jsem ho našla. Nikdo mu nepomohl. Nikdo. Ani Haruno Sakura… kde je?! Vždyť mi slíbila, že se o tátu postará vždycky, když půjde bránit Konohu… vesnici, která pro něj nikdy neudělala nic. Zatímco on jí dal všechno. Obětoval jí všechno. A co z toho má?! Jen tohle zostuzení… leží tu… nehýbe se… snad ani nedýchá… a je tu s ním jen ten největší budižkničemu na světě. Já. Jeho princezna. Nejmilejší a jediné dítě… ach, tati!
„Neumírej…“ vzlykla jsem, popadla ho za ruku a přitiskla si ji na tvář. Políbila jsem ho na ni. Ale stále se nezvedal. Ani nijak jinak nereagoval. Proč nereaguješ, tati?! To mě tady chceš nechat?! Samotnou…?!
Zkusila jsem mu nahmatat puls… žádný neměl. Přiložila jsem mu ucho k hrudi… nezvedala se a ani jsem nic neslyšela… ne to nemůže být pravda… tohle všechno je jen pěkně hnusný zlý sen. Chci se probudit… prosím!
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Boj se od nás postupně vzdaloval. Shinobi z Konohy padali na zem… jeden po druhém. To jako všichni ti lidé tady umřou?! I táta?! Ne… tatínku, prober se, prosím… zachraň ty lidi…
„Tati… probuď se… zachraň je…“ padla jsem mu na hruď a rozplakala se už naplno. Nemusím už skrývat svoje emoce. Už je mi všechno jedno. Nic na tomhle zatraceným světě, kde neexistuje mír mi nezbývá… „Pokud umřeš ty, umřu i já.“ Přísahala jsem. A splním to. Mám už jenom tátu…
„No tak… ššš… princezno…“ Někdo mě pohladil roztřesenou rukou po vlasech. Zvedla jsem se z jeho hrudě. Z jeho obličeje se na mě usmívaly ty jeho veselé modré láskyplné oči. Spustily se mi další slzy… slzy radosti…
„Tati, tatínku… ty jsi živý…“ objala jsem ho. Ale pak jsem ho hned zase pustila. Přece ho nezabiju zrovna, když se probudil. Ne, to si on rozhodně nezaslouží. To by si zasloužili oni. Ti ostatní, co ho tady tak nechali.
„Už mi moc času nezbývá, zlatíčko…“ namítl táta a stiskl mi dlaně. Dala jsem si je k obličeji a on mě pohladil. Byl slabý. Příliš slabý. Nikdy jsem ho takhle neviděla… to přece není možné! Někdo tak silný jako on nemohl oslábnout za tak krátkou dobu! Prostě nemohl…
„Ale zbývá, tatínku… uzdravíš se,“ ujistila jsem ho. Pomalu zavrtěl hlavou. „Nenamáhej se! Za chvilku sem určitě někdo přijde a vyléčí tě!“
„Ty víš, že se to nestane… odpusť mi to. Promiň mi, že jsem dovolil, abys vyrůstala v tomhle světě plném nenávisti… ne, nic neříkej, nech mě to domluvit, prosím… vlastně můžu i za smrt tvé matky. Můžu za všechno… kdybych byl před lety dost silný a zabil svého kamaráda nic z tohohle by se nestalo. Možná bych se stal i lordem Hokage tak, jak jsem si přál. Za svou slabost si smrt zasloužím. Ale ty ne. Ty musíš žít… v tobě žije tvá matka a budu i já. Jsem na tebe moc a moc pyšný… staneš se skvělou kunoichi… prosím, nežij v nenávisti k těm, kteří mě zabili. Je to nekonečný kruh. Někam se odstěhuj a žij… slib mi to… Hinato…“ naléhal na mě táta se slzami v očích. Mluvil z posledních sil.
Znovu jsem se rozbrečela… už dlouho mi neřekl mým jménem. Tak se totiž jmenovala i maminka a on si nikdy neodpustil, že nešel na tu misi s ní. Na tu, na které umřela. Pár týdnů po mém narození. Od té doby mě táta vychovával. Kvůli mně se nestal lordem Hokage. Staral se o mě. Je na čase mu to nějak oplatit… splním mu jeho poslední přání…
„Tati… dělám to jenom proto, že ses kvůli mně vzdal svého snu… daroval jsi mi život. Děkuji ti za všechno… ale já se nevzdám! Okamžitě tě odnesu do nemocnice!“ prohlásila jsem rozhodně a zkusila ho zvednout na nohy. Jenže byl příliš těžký. Až moc. Neutáhnu ho. Jsem moc slabá… jsem naprosto k ničemu…
„Ne, Hin, prosím… nechej mě tady. Je mi milejší zemřít na bojišti jako tvá matka, než v nemocnici. Mimoto to tam nenávidím. Za celý svůj život jsem tam prožil dost a dost dní,“ zarazil mě táta.
Podvolila jsem se. Navzdory svému přesvědčení. Ale rozum promluvil. Neměla jsem šanci ho dotáhnout až do vesnice. Byli jsme příliš daleko. A já jsem byla moc a moc unavená z toho, jak jsem běžela z úkrytu až sem po tom, co jsem zaslechla ten obrovský výbuch… který tak vážně zranil tátu. Ach jo… vážně nic nedokážu.
„Tati… jsem slabá… nezvládnu to…“ namítla jsem a položila ho na zem, ale jeho hlavu jsem si dala na klín. Chci být s ním až do jeho poslední minuty… do posledního výdechu. Tati, já tě neopustím!
„Přesně tohle říkávala i tvá matka… a dopracovala se na jednu z nejsilnějších kunoichi z vesnice. Zvládneš všechno, Hin… stačí jen chtít. Zatím je ti jen třináct… máš celý život před sebou. Na zlepšení je dost a dost času,“ namítl táta. Chrčivě se nadechl, a pak vykašlal krev… už nepřestala téct…
Dost a dost času… kéž by mi zbývalo i dost a dost času s tebou, tatínku… nedokážu se tě vzdát tak snadno. Jednou přece jen budu muset zabít toho, kdo ti to udělal. Promiň. Vím, že nechceš, aby tvůj nejlepší jediný přítel zhynul rukou tvé krve, ale jinak to nejde… nenechám tvou smrt bez trestu tvého pachatele. Nikdy.
„Tatínku…“ zabořila jsem mu hlavu do vlasů a rozvzlykala jsem se.
„Hin, jsi pro mě všechno… žij. Dokud budeš žít ty, budu žít i já… vem si tohle… bude ti připomínat to, v co věřím. V co věřila tvá maminka… a snad i to, v co věříš ty.“ Pomalu se rukou připlížil ke svému krku, a pak z něj strhl přívěsek, který vždycky nosil. Proč ho ale nosil?! Kdo mu ho dal?
„Je to přívěsek Prvního Hokage… dala mi ho Tsunade před spoustou a spoustou let. Prý přináší neštěstí. Ale mně přinesl štěstí. Doufám, že tobě taky,“ vtiskl mi ho do ruky a povážlivě zamrkal.
„Tati, to nemůžu přijmout… nejsem hodna ho nosit!“ bránila jsem se.
„Není nikdo vhodnější, Hin. Buď dcerou svých rodičů… staň se skvělou kunoichi… ale prosím… nemsti mě…“ vydechl táta a jeho hlava se svezla na stranu.
„Néééééééé!“ zakřičela jsem a rozplakala se víc než předtím. V ruce jsem držela ten prokletý náhrdelník.
Najednou se z nebe spustil ukrutný liják a zmáčel celé bojiště. Boje pomalu, ale jistě končily. Všichni se vraceli domů… a nás dvou si ani nevšimli… ach, tati, jak jsi mi to mohl udělat?! Takhle mě tady nechat… nikdo jiný mě nemá rád. Pro všechny jsem jen někdo, kdo tě připravil o tvůj sen… i pro sebe… prosím, tati, vrať se mi zpátky! Prosím!
Stiskla jsem v ruce jeho katanu… dědečkovu katanu. Můj dědeček byl Yondaime Hokage a tátovi tuhle katanu odkázal. Rozhodla jsem se zemřít jejím přičiněním. Jinak to nejde…
Přiložila jsem si ji ke krku, ale nemohla jsem dál… nemohla jsem se podříznout. Zkusila jsem se probodnout, ale nedokázala jsem to… jsem jen srab… slabý, protivný srab…
Najednou jsem v ruce tu katanu neměla… někdo mi ji vzal… stočila jsem hlavu…
„Ty…“ šeptla jsem, ale ani jsem se nezvedla. Mé psychické vypětí bylo příliš velké. Unavilo mě to… jen jsem vyčerpaně padla k zemi…

***
Pobrala jsem se ze spánku, do něhož mě uvrhl. Otevřela jsem oči. Nade mnou se skláněl on… pocítila jsem touhu ho zabít. Jako v tom snu. Ale pak jsem si vzpomněla a uklidnila se.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě Higari a pomohl mi do sedu. Jeho otec ustoupil do pozadí. Věděl, proč to dělá. Po tom, co se mi vrátily mé vzpomínky jsem byla jiná. Až příliš.
„Nevím…“ zavrtěla jsem hlavou a dala hlavu do dlaní.
„Hinato, já…“ promluvil Sasuke. Objevil se za Higarim.
Nebyl to ten stejný Sasuke jako ten z mé vzpomínky. Tenhle byl jiný. V očích i na tváři měl úsměv a na čele se mu skvěla páska Konohy.
„Nic neříkej. Nepotřebuji, aby ses mi ospravedlňoval. Všechno jsi mi už vysvětlil. Ale kdybys mi to nevysvětlil předtím, tak bys teď byl pravděpodobně mrtvý,“ odvětila jsem.
Měla jsem strašnou chuť být naštvaná a rozeřvat se na někoho, ale nemohla jsem… oni mě mají rádi. Nic nebylo tak, jak jsem si myslela. Už jsem pochopila. To jen já jsem byla slepá, jak jsem žila mezi těmi čtyřmi zdmi.
„Chápu. Vlastně jsem rád, že se ti vrátily vzpomínky. Už si můžeš všeho, čeho jsi dosáhla, naplno užívat,“ usmál se na mě povzbudivě.
„Vlastně máš pravdu… už se cítím úplná, jen… neměla jsem něco v ruce?“ zeptala jsem se ho.
„Na, tady,“ podal mi jakýsi černý váček Higari. Proč zrovna Higari?!
„Kde jsi ho vzal?“ nechápavě jsem se na něj podívala a natěšeně se podívala dovnitř. Byl tam… krásný zelený přívěsek Prvního Hokage. Ten co přináší neštěstí.
„Táta ho u tebe našel a dal mi ho, abych ho opatroval. Vždy jsem chtěl být ten, kdo ti ho vrátí,“ přiznal Higari.
Dala jsem si ten řetízek okolo krku, a pak jsem Higariho objala. A začala jsem plakat… nečekala jsem, že návrat vzpomínek bude tak těžký.
„V pohodě, Hin?! Splnila jsi jeho přání, ne?! Tak buď šťastná… mimo to jsi mu skrz sebe splnila jeho největší sen,“ šeptl mi do ucha Higari.
„Díky, že jsi tu se mnou, lásko,“ odvětila jsem a políbila ho.

O pár hodin později jsem stála u jeho hrobu. Byla tam jeho usmívající se fotka, kde měl ten svůj slavný výraz… nechtěně jsem se musela zasmát, když jsem tu fotku uviděla. Tvářil se na ní jako idiot. Už to bude deset let, co jsem ho takhle naposledy viděla… jaká to dlouhá doba…
Smála jsem se a plakala, když jsem na jeho hrob položila několik bílých květin.
„Tati… splnila jsem ti tvé přání… nepomstila jsem tě a žila jsem šťastně… nenávidím se za to, že jsem to udělala a stejně jsem ráda. Takhle už se asi budu cítit navždycky. A taky jsem ti splnila své přání… tak co, jsi pyšný na to, že se tvá dcera stala Nanadaime Hokage?“ Nevím, co jsem čekala, že se stane. Ale nic se nestalo. Jen zavál vítr, který mi pročísl vlasy a rozvál ty kytky dál od sebe, ale stále byly na tom hrobu… na kratičkou chvilku mi připadalo, jako kdyby se na mě táta zase usmál… to mi jako odpověď stačilo.
Pak jsem se otočila a vydala se zpět ke své vesnici… má vesnice… zní to sobecky a neskutečně… přitom je to pravda… zvláštní… po tomhle jsem nikdy netoužila… to ty, tati?