Hoshi no Chikara 6.

„Jak je to ještě daleko?“ ozval se otrávený hlas, který nebylo možné s čímkoli zaměnit.
„Dočkej času, jako husa klasu Shiko.“ zasmála se dívka a pokračovala dál po lesní vyšlapané cestičce, která se vinula lesem mezi jednotlivými horami.
„Já nejsem husa El.“ ozvala se ještě otrávenější odpověď.
„Kdybys byl, tak by to s tebou možná bylo i snesitelnější.“ zavrtěla hlavou Elyra a odbočila z cesty na skoro neviditelné schůdky zakusující se do úbočí hory.
„To snad nemyslíš vážně.“ zareagoval hlas okamžitě, jakmile si těch schodů všiml.
„Mám tě vzít na záda?“ odpověděla rozverně Elyra a otočila se čelem k Shikamarovi, který stál dole pod schody.
„No to snad není nutné.“ rozhodl se po notné chvíli Shika a začal stoupat do schodů.
„Já to tušila.“ vyplázla na něj jazyk a pokračovala dál.
„A za jak dlouho tam budeme?“ ozvalo se asi za čtyřicet minut.
„Já už jsem dorazila.“ odpověděl Elyřin hlas zpoza zatáčky.

Shikamaru s pár těžkými nádechy dosupěl nahoru na konec schodiště. Opřel se rukou o tvrdou skálu a předklonil se. Chvilku oddychoval a potom zamířil za Elyrou. Jakmile obešel výstupek skály, tak se zastavil. Zatajil se mu dech. Před se otevírala divoká poušť hor, řek a vodopádů. Život za oponou z hor. S úžasem hleděl, jak si odpolední slunce hraje na tisících kapkách. A před ním na úplném okraji stála ona. Jako loni. V hlavě mu vytanul obraz starý zhruba rok. Po úplně stejné scéně, to skončilo přesně takhle.
Odvrátil zrak od té krásné podívané a otočil se doleva, kde byl vchod jeskyně. Zamířil tam a po pár metrech se zastavil s úžasem znovu. Zapomněl na rozlehlou dvoranu a s několika malými a jednou obrovskou lagunou plnou průzračně modré vody. Sundal si batoh ze zad a opřel ho o stěnu. To venku a tohle tady. Nebyl schopen slova. Kolik toho z minulého léta zapomněl.

„Zapomněl jsi co?“ ozvalo se smutně za ním.
„Ano.“ přikývl prkenně a dál hleděl před sebe.
„Aspoň si ten pohled užiješ víc. I když pro mě je pokaždé neuvěřitelný.“ zasmála se Elyra a postavila se vedle Shimakara.
„Existuje něco krásnějšího?“ zeptal se po chvilce oboustranného mlčení.
„Určitě. Ale já to zatím neviděla.“ podívala se mu do očí a zvedla koutky do mírného úsměvu.
„Až to jednou uvidím, tak tě zavolám, abychom to viděli spolu.“ pokračoval a chytil jí za ruku.
„To budu ráda.“ zasmála se a stiskla ruku pevněji.
„Nejlepší přátelé… Tak nějak to bylo loni co?... Než se to zvrtlo.“ pronesl zamyšleně a otočil se k ní čelem.
„Navždy nejlepší přátelé. A nikdy víc.“ přikývla a sklopila oči k zemi.
„Proč jsme se tak rozhodli? Proč nikdy nic víc?“ zavrtěl nechápavě hlavou a volnou rukou jí chytil za bradu, načež jí zvedl hlavu, aby se jí mohl podívat do očí.
„Protože to nejde. Protože to nechceme. Protože být nejlepšími přáteli je víc než v co jsme doufali jako děti.“ uvolnila hlavu z jeho ruky.
„Víc než v co jsme doufali.“ zopakoval zamyšleně „A v co jsme vlastně doufali?“
„Že spolu někdy promluvíme. Že si budeme možná, alespoň jednou společně hrát na pískovišti nebo si házet balónem. V to jsme doufali.“ odpověděla a pustila jeho ruku spolu s krokem vzad.
„Proč?“ zeptal se nechápavě, když udělala ten krok zpět.
„Protože nechci zničit to co jsme dokázali.“ otočila se od něj a začala vybalovat věci ze svého batohu.

Díval se za ní očima, které chápaly její logiku, ale nesouhlasily s ní. Chtěly aby to bylo jinak, ale zároveň věděly, že pokud chtějí být spolu, tak to takhle musí zůstat. Zůstat nejlepšími přáteli a nikdy nepřekročit tu pomyslnou hranici. Jednou to udělali. I když si rychle uvědomili chybu, tak příště by to ta křehká hranice nemusela vydržet. Nebylo tak podstatné mít všechno, ale aspoň být s ní. Na tom mu záleželo. Smát se spolu. Provokovat se. Být jejím důvěrníkem. Nejlepším přítelem. A nikdy víc.

„Vejráš do blba Shiki?“ vytrhl ho z přemýšlení její hlas.
„Ne. Přemýšlím.“ odvětil a soustředil se na to, aby se na ní nepodíval.
„A to hodláš spát jen tak na zemi?“ provokovala dál.
„Ne. Vybalím si později. Není kam spěchat. Slunce zajde za obzor za dlouho.“ zavrtěl hlavou a zamířil ven z jeskyně.
„Vyčítáš mi to?“ zeptala se najednou vážně a Shikamaru cítil, jak se mu její pohled zabodává do zad.
„Ne.“ odpověděl po chvilce ticha a vyšel ven.
„Jsi špatný lhář. Ale horší je, že lžeš sám sobě.“ zavrtěla hlavou a vyšla za ním.
„Nelžu. Ty za to nemůžeš. Nemůžu za to ani já. Může za to minulost našich rodin.“ začal ostřeji než bylo nutné.
„Minulost… Ale copak teď není přítomnost?“ řekla tiše a předešla ho, až stála na samém okraji. Stejný pohled, jako když přišli, jenže tentokrát bylo slunce už o něco níž.
„Chceš to víc než já.“ zkonstatoval a přejížděl po ní pohledem.
„Ano chci. Ale vím nemůžu. Bolí to, ale nejde to.“ přikývla pomalu.
„Bolí. Hrozně moc.“ souhlasil a odvrátil od ní zrak.
„To kempování byl špatný nápad.“ ozvala se najednou provinile. „Možná bychom zítra ráno měli zamířit domů.“
„Asi to tak bude lepší.“ přikývl a s těžkým srdcem zamířil do jeskyně. Bude to tak lepší.

Elyra slyšela jak odešel, ale dál se dívala před sebe na tu horskou a vodní krajinu. Po tváři jí tekly slzy. Rty měla semknuté do tenké čárky. Ruce zaťaté v pěst. Snažila se na to nemyslet. Nemyslet na to co se stalo loni. Nemyslet na to, na co myslí on. Nemyslet na to, co chce, aby se stalo. Snažila se usmát. Byla to její přirozenost. Ale nešlo to. Něco uvnitř jí svíralo hrdlo, tak moc, že to nedokázala. Stála tam ještě dlouho a až když slunce zbarvilo skály do ruda, se odvrátila a otočila se k jeskyni. Stál tam on. Prohlédla si rudýma očima od pláče a beze slova okolo něj prošla dovnitř.