Konec přijde... VII.

Malé návrší se tyčí nad mělkým dolíkem mezi kopci. V něm stojí malé stavení a hned vedle něj třpytící se rybník. Z komína se vinul vzhůru tenký proužek dýmu. Cíl jejich cesty. Na tom nízkém návrší stáli spolu. Držel jí ruku a úzkostně se na ní díval. Ona naopak sledovala očima plnýma odhodlání to stavení. V očí měla kovový lesk. Rysy ztuhlé soustředěním. Koutky úst zvednuté ve zvláštním posměšku. Kvůli tomuhle to všechno dělala. Čekala na tento okamžik. Okamžik, kdy se s ním setká. Kdy jednomu z nich přinese smrt. Teď si byla jistá. Ne jako včera nebo předevčírem, kdy tiše plakala. Dnes už plakat nebude. Dnes nebudou téct slzy. Dnes to bude karmínová krev. Její nebo jeho.

„Půjdeme?“ Zeptala se klidně a podívala se mu do tváře.
„Pokud sis to nerozmyslela…“ Sklopil oči a nechal to vyplynout do prázdna.
„Proč bych měla?“ Usmála se posmutněle.
„Kvůli sobě.“ Odpověděl po chvilce váhání.
„Co je můj život? Všichni, které jsem kdy milovala jsou mrtvý nebo stojí na opačné straně barikády.“ Pokrčila rameny a zatřásla hlavou, aby se zbavila vzpomínek, které jí vytanuly na mysli.
„Všichni?“ Zeptal se nejistě.
„Skoro všichni a těm kteří žijí nechci přinést to co mají ostatní. Smrt.“ Poslední slovo zašeptala.
„Nemusela bys.“ Odpověděl šeptem.
„Ale je to více než pravděpodobné.“ Řekla klidně a pomalu vykročila dolů z kopce.
„Možná máš pravdu.“ Přikývl pomalu a vydal se za ní.
„Vážně chceš chodit se mnou?“ Zeptala se a podívala se na něj s nepatrnou stopou strachu v očích.
„Ano, chci.“ Přikývl a usmál se.
„Ale když tě uvidí…“ Nestihla to říct.
„Já vím. Ale buď se ti ho podaří zabít a já budu mít klid, anebo umřeš ty… a potom by pro mě nemělo smysl znovu žít.“ Na čele se mu objevila nejasná vráska.
„Život beze mě. Ano to jistě hrozné.“ Zasmála se sarkasticky.
„Zase se skrývat, být sám, vzpomínat. Za to mi ten život nestojí.“ Odvětil s ledovým klidem.
„To chápu.“ Přikývla. Vždyť ze stejného důvodu je teď ona tady.

Zbytek cesty proběhl v mlčení. Sešli po prašné cestě k rybníku a obešli ho po kamenitém břehu. Zastavili se až na dvorku statku. Itachi měl oči zahleděné někam do dálky. Sakura naopak hleděla přímo na dřevěné dveře. Za okamžik zaslechli kroky. Za dalších pár sekund stáli před nimi. Podivně vyhlížející čtveřice, pomyslela si Sakura, ale pak se musela usmát. Rozhodně ne podivnější my.
V předu stála dlouhovlasá zrzka. Zdálo se, že ani jednoho nepoznala. Za to mladík s velkým mečem vedle ní měl s Akatsuki zjevně větší zkušenosti. Zatvářil se překvapeně a vycenil na Itachiho špičaté zuby. Z druhé strany ženy stál další muž, ale ten se tvářil lhostejně. Evidentně se nudil. A za nimi stál ten čtvrtý, kvůli kterému přišla. Ani na okamžik nemohla zapochybovat. Temné rudé oči na ní hleděli s překvapením.

Sasuke… Konečně. Vidím ho před sebou a přesto nevěřím tomu, že je to on. Jak moc se změnil. Ten plášť mu moc nesluší. Taka. Kouká se na mě očima, které zjevně ještě nejsou úplně slepé. Kolikrát jsi použil Kaleidoskopický Sharingan? Mockrát ne. Nebudeš se mnou moct bojovat iluzemi, ale to ty jsi stejně moc často nedělal. Spíš oheň a blesky. Amaterasu. Černý mrtvý plamen. To je nejpravděpodobnější řešení, tedy až po chidori. Chidori… Kakashi sensei. Proč jste ho to naučil? Kolik bolesti to přineslo? Nepočítaně.

„Itachi.“ Vydechl Sasuke.
„Rád tě zase vidím bratře.“ Usmál se a mrkl na svého mladšího brášku. Sakura se tiše zasmála.
„Ty nejsi mrtvý?“ Najednou stál Sasuke těsně před ním a jeho karmínové oči hleděly zpříma do těch jeho, které zůstávaly černé.
„Evidentně.“ Odpověděl s klidem a mrkl na něj.
„Jak…?“ Vykoktal Sasuke a oči se mu nervózně stočily k Sakuře, která je pozorovala s úsměvem ve tváři.
„Pečlivě naplánované. Všechno klaplo. Chtěl jsem zůstat mimo na pár dlouhých let, ale když jsme se pak potkali… No rozhodl jsem se, že jí pomůžu.“ Pokrčil rameny a kývl hlavou směrem k Sakuře, která už měla v očích znovu ten kovový lesk a na rtech tvrdý úsměšek.
„Jí pomoct. S čím?“ Nechápavě si je oba dva změřil. Pohled mu spočinul na jejich rukou. Měli propletené prsty.
„S pomstou.“ Řekla chladně Sakura.
„Pomstou?“ Stále ještě to nepochopil.
„Ano s pomstou. S tím by jsi měl mít zkušenosti, ne snad?“ Pronesla sarkasticky.
„Komu se chceš mstít?“ Ptal se dál a snažil se pochopit co se to před ním děje.
„Madarovi.“ Odvětila klidně a střelila po něm tvrdým pohledem.
„Naruto…“ Konečně mu to došlo. Vybavil si tu noc, kdy proběhla bitva. Vybavil si Madaru jak bojuje s Narutem. Potom byl někde pryč, a když se sešli na mýtině, tak tam Madara stál. Jen pod krkem se mu táhla dlouhá krvavá rána.
„Ano Naruto.“ Potvrdila jeho slova a netečně sledovala jeho tvář.
„Proč jsi tedy tady, když chceš zabít Madaru? A proč sebou máš mého bratra?“ Výraz mu ztvrdl a znovu pohlédl Itachimu do tváře.
„Protože ty by jsi ho chránil. A Itachi chtěl se mnou jít. Naučil mě mnoho a jsem mu za to vděčná.“ Při posledních slovech cítila, jak jí málem začaly téct slzy. Věděla, že to přijde, ale stále se s tím ještě nesmířila.
„Možná máš pravdu. Tak to bych tě měl asi zabít co?“ Váhavě přikývl a při druhé větě se jí zadíval Sharinganem zpříma do očí.
„Spíš já tebe.“ Odsekla. Tahle konverzace jí přestávala bavit. Až příliš palčivě si při ní uvědomovala, co bude následovat.
„Tak začněme. Karin! Nepleťte se do toho, i kdyby to se mnou vypadalo špatně. Protože pokud neporazím jí, tak je to se mnou dost špatný.“ Zasmál se a tři černé tečky v očích se začaly točit.
„Itachi… Sbohem.“ Zašeptala ještě ke svému společníkovi.
„Ještě ne.“ Odpověděl taktéž šeptem a pustil její ruku.
„Možná…“ Pronesla do prázdna.
„Vy dva se máte nějak rádi.“ Zasmál se tvrdě Sasuke a ušklíbl se.
„Ano.“ Zkonstatovala klidně a oplácela mu nehybný pohled.
„Hra může začít.“ Řekl Sasuke a kolem Sakury začala vířit tma.