Konec přijde... V.

„Sasuke…!“ Polovýkřik ze sna zazněl do tmy. Temná silueta sedící vedle spící ženy jen zvedla ruku a pohladila ženu po vlasech. Věděl, že budit jí by nemělo smysl. Jakmile by usnula, tak by se jí ten sen vrátil zpátky. Každou noc od doby co vyrazili uniklo jeho jméno z jejích rtů. Někdy hněvivě, někdy nevěřícně, někdy s lítostí, ale pokaždé to bylo jedno jméno. Mnohem horší, ale bylo když spolu s jeho jménem vyslovila i to druhé.
„Naruto… prosím…“ Dnes není šťastná noc. Napadlo ho a zajel svou dlaní až na její tvář. Bál se o ní. Věděl co s ní její vzpomínky dělají. Ráno bude dělat, že o ničem neví, ale přesto jí sny uvíznou v paměti a celý den se jí budou vracet. Bude snažit smát a být veselá. Nepodaří se jí to, ale on to bude respektovat a nebude se na nic ptát. Trochu chápal jak jí je. Ale jen trochu. Zpočátku si myslel, že, díky vlastní historii, ví úplně přesně co jí je. Avšak nyní už věděl, že je to úplně jinak. Rodina a láska není totéž. Trápil se s ní. Chtěl jí pomoci, ale nebylo jak. Co on pro ní mohl udělat? Snad jen zůstat u ní až do rána.

Probudilo jí zpívání prvních ranních ptáků. Tedy to si aspoň myslela, než otevřela oči. Jakmile spatřila vysoko na obloze slunce, došlo jí, že je už při nejmenším deset hodin. Posadila se a protřela si oči. Rozhlédla se okolo sebe, ale Itachiho nespatřila. Mohla si tedy dovolit zabořit hlavu do dlaní a začít plakat. Věděla, že pozná, že plakala, ale když jí neviděl, tak jí bylo lépe. Nevěděla proč, prostě to tak bylo. Uvědomovala si, že k němu něco cítí. Neřešila co, ale když byl blíž, tak se jí usínalo lépe. A za to byla vděčná. Nenáviděla svoje sny a milovala dny, kdy mohla být s ním. Proč? Protože se na nic neptal. Žádné hloupé otázky. Jen mluvil. Povídal o celém svém životě. O tom co bylo před smrtí jeho rodiny, co po ní a co v Akatsuki. Nežádal po ní nic, jen vyprávěl. Když ho poslouchala, tak zapomínala na své sny. Ale nikdy ne úplně.

„Dobré ráno.“ Ozvalo se jí za zády. Rychle zvedla hlavu a otřela slzy hřbetem ruky.
„Taky.“ Přikývla a zvedla se ze spacího pytle, ve kterém strávila noc.
„Už jen den nebo dva a jsme tam.“ Oznámil naoko radostným tónem. Uvědomoval si, že čím dřív tam budou tím dříve se musí rozloučit.
„Výborně. Tak to abychom rychle sbalili a vydali se na cestu.“ Pokusila se o úsměv a začala rolovat spacák.
„Když chceš.“ Pokrčil rameny a opřel se o nedaleký strom.
„Ty jako balit nebudeš?“ Zeptala se a snažila se narvat spacák do obalu.
„A co bych měl balit?“ Zeptal se a významně se podíval na tábořiště.
„Jejda. Já zapomněla, že vstáváš dřív.“ Zasmála se, ale postrádalo to jiskru.
„No to víš no, někteří z nás musí udělat snídani.“ Ušklíbl se a vytáhl z kapsy přikrytou misku.
„Ty mě musíš milovat.“ Zkonstatovala a vzala si od něj misku s rýží.

Zatímco jedla, složil veškeré její věci a připravil se k odchodu. Jakmile dojedla, tak vyrazila po cestě vpřed. Tedy pokud by se to dalo nazvat cestou. Spíše jakási lesní stezka špatně viditelná mezi vysokými trsy trávy a spletitými kořeny okolních rozložitých stromů. Nikdy by si jí nevšimla, kdyby jí na ni neupozornil. Les, kterým procházeli, působil klidným staletým dojmem a jí se v něm šlo o něco lépe, než na prašných cestách v otevřené krajině. Byla ponořená sama do sebe. Přemýšlela o minulosti, o přítomnosti a někdy i trochu o budoucnosti. Ale vždy jen na letmý okamžik než si uvědomila na co myslí. A někdy se jí myšlenky zatoulali i k jejímu společníkovi.

Tiché jsou stíny mé. Daleké a blízké. Cizí i mé. Krásné i nehezké. Milé i nepříjemné. Avšak stále tu jsou. Jsou mou nedílnou součástí, jež od sebe nemohu oddělit. Vlastně je nedovedu ani ovládat. To by mohl Shikamaru. Shikamaru… Jak dlouho jsem si na vás nevzpomněla. Co se asi teď děje v mé rodné vesnici. Či spíše co se teď děje v těch skalních jeskyních nad Údolím Konce. Údolí Konce… Setkání Madary Uchihy a prvního Hokageho. Třeba tam kde se setkám se Sasukem to pojmenují, také nějak podobně a vytesají tam naše sochy. Třeba přidají i Narutovu. Team 7 by byl zase pohromadě. Tedy ještě Kakashi. Další z obětí Akatsuki. Proč? Proč všichni na kterých mi tak moc záleželo museli zemřít? Co jsem ti udělala, že mě tak mučíš?! Prosím… já chci žít normální život, s normálními příteli, s jednou láskou a být šťastná. Ale to nejde. Nikdy to nepůjde. Možná si za to můžu sama. Ale možná taky ne. Proč je všechno tak složité? Proč…

Zastavil se. Plakala. Nebylo to poprvé. Ale nikdy nezačala před ním. Automaticky se zastavila také. Stále ještě plakala a zjevně si to neuvědomovala. Přišel k ní a objal jí. Jednou rukou jí zajel do vlasů a začal jí hladit. Druhou obtočil kolem jejího pasu. Konečně vzhlédla. Nepřítomně se zadívala do jeho zavřených očí. Jednou rukou ho také objala a druhou nechala volně viset vedle těla. Přitiskla obličej na jeho hrudník a začala tiše vzlykat. On jen stál dál a hladil jí. Čekal. Věděl, že víc pro ní udělat nemůže. Byl to její boj.

Plakala dlouho. Slunce už dávno překročilo polední hranici, když od něj odtáhla svou tvář. Oči měla pevně zavřené a na tvářích zaschlé slzy. Pod očima rudé kruhy. Ještě chvilku zůstala v jeho objetí. Bylo to uklidňující. Tak moc, že z něj nechtěla odejít. Zároveň si, ale uvědomovala, že jestli to neudělá hned, tak později to bude ještě těžší. Spustila tedy ruku, kterou měla kolem jeho pasu, dolů vedle těla. On uvolnil sevření a ještě naposledy jí pohladil po vlasech.

„Měli bychom jít.“ Zašeptala a podívala se po směru jejich cesty.
„Jsi si jistá?“ Bál se o ní a ani se to nesnažil skrývat.
„Ano.“ Odpověděla po delší pomlce a pomalu vykročila.
„Tak dobrá.“ Povzdechl si a taktéž vyšel na cestu. Tam mírně přidal do kroku, aby jí mohl předejít.
„Bojím se.“ Řekla najednou, ale šla dál.
„Já taky.“ Přikývl a dál to nekomentoval.
„Čeho se bojíš ty?“ To jí zajímalo.
„Že tě ztratím. Že ti ublíží. Bojím se o tebe.“ Odpověděl a sklonil hlavu.
„Proč? Co pro tebe znamenám?“ Nechápala to.
„Já nevím. Když jsi přišla, tak jsi mi byla ukradená. jen jsem se chtěl pomstit Madarovi.Jenže teď, když tě znám víc… Miluju tě.“ Zastavil se a jeho nevidomé oči se zadívala upřeně do jejích.

Oplatila mu pohled. Nepřekvapila jí ta slova. Možná, že je tak trochu i čekala. Natáhla ruce a překryla mu dlaněmi oči. Les kolem nich zalila silná zelená záře. Dala do těch rukou všechno co jí zbylo. Všechny city, všechno štěstí co jí zbylo. Netušila proč to udělala. Proč mu chtěla vrátit do života světlo. Prostě to najednou udělala. Poddala se momentálnímu popudu. Deset minut stáli oba dva jako sochy vytesané z ledu. Poté se záře oslabila, až nakonec zmizela úplně.

„Proč?“ Zeptal se a pevně stiskl víčka.
„Nevím.“ Odpověděla a pokrčila rameny.
„Proč mi dáváš naději?“ Bál se. Bál se co se stane, když otevře oči.
„Proč jsi jí dal ty mě?“ Odpověděla otázkou a její ruce dopadli na jeho tváře.
„Nevím.“ Zašeptal.
„Tak vidíš.“ Usmála se. Poprvé za dlouhou dobu se opravdu usmála. „Tak otevři oči.“