Hoshi no Chikara 2.

„Tak jak ti to dopadlo u Tsunade Shikamaru?“ Přivítal ho doma hlas matky.
„To jsi to nepoznala z toho jak se tvářil? Jistě že mu to dovolila. Jinak by přišel domů až večer, shrbený a se zoufalým výrazem ve tváři. Rozhodně by sem nevrazil jako kulový blesk. Tohle poprvé za hodně, hodně dlouhou dobu co ho vidím, tak nadšeného. Přece jen to možná nebyl špatný nápad.“ Usmál se Shikaku a pohladil Yoshinu po vlasech.
„Já to říkala. Láska dělá s lidmi divy.“ Usmála se Yoshina a otočila se k verandě, protože se z ní nesl zvuk klapajících podrážek.
„Takže dva týdny tu nebudu. Mami, nech tátu trochu dejchat a ty tati, nevysedávej pořád v hospodě. Jasný vy dva?“ Oznámil rychle Shikamaru a oba dva je objal. „Mám vás rád a nebojte se o mě. Dám na sebe pozor.“ Dodal ještě klidněji, políbil Yoshinu na tvář a vyrazil ze dveří.
„Náš chlapeček…“ Nechala Yoshina po notné chvilce vyplynout do ticha.
„Holt se s tím budeš muset smířit Yoshi. Jednou se to stát muselo.“ Zasmál se soucitně Shikaku a chápavě jí pohladil po tváři.

„Kam valíš?“ Ozvalo se najednou před Shikamarem a ten málem vrazil do Naruta.
„Do toho ti nic není a uhni. Docela spěchám.“ Odsekl podrážděně. Štvalo ho, že ho pořád někdo nějak zdržoval. ať už Tsunade nebo rodiče. A teď ještě Naruto.
„Máš misi? Sám? A o čem je? Nemá to nic společnýho s Orochimarem, že ne?“ Zaplavil ho najednou Naruto hromadou otázek a zadíval se Shikamarovi upřeně do očí, jako kdyby to z nich chtěl všechno vyčíst.
„Ne a ne. Mám dovolenou. To nemáš nic jiného na práci, než otravovat jiný lidi?!“ Vyjel už hodně naštvaně Shikamaru a oči mu metaly blesky.
„Dovolenou říkáš?... A kam vůbec cestuješ na dovolenou? Do Suny za tou tvojí blonskou?“ Nedal se Naruto, který zjevně nepochopil, že Shikamaru se sním opravdu nechce bavit.
„Kolikrát ti mám ještě vysvětlovat, že s Temari nic nemám. Byl jsem jen její průvodce, když tady měla nějaké vyřizování. Takže si ty kecy laskavě ušetři a jdi otravovat někoho jiného. Nebo snad teď už necvičíš a rozhod ses, že necháš Sasukeho plavat?“ Vybuchl Shikamaru a vmetl do tváře Narutovi to nejhorší co mohl.
„Ty?... Jak?... Proč?...“ Nepochopil Naruto čím Shikamara naštval tak, že mu tohle řekl přímo do očí.
„Jak? Velice snadno. Proč? Protože mě otravuješ. Už minimálně pětkrát jsem ti naznačil, že spěchám a že mě máš nechat na pokoji.“ Shikamaru byl stále ještě nabroušený a v jeho hlase to bylo stále patrné.
„Já…já se …omlouvám Shi…Shikamaru. Tak.. pě…pěknou cestu.“ Vypravil ze sebe Naruto a pomalu uhnul Shikamarovi z cesty. Čekal by to třeba Leeho, Kibi, Nejiho, Shina, ale od Shikamara?
„Díky.“ Pronesl ironicky Shikamaru a spěšně prošel branou, aby ho ještě někdo další nemohl zastavit. To už by asi nerozdejchal.

Shikamaru se zastavil na jednom z kopců, které lemovaly údolí pod ním. Z druhé strany údolí se zvedaly strmé srázy podhůří hor, které se táhlo několik kilometrů podél údolí. Kousek napravo od něj z jednoho ze srázů padal dolů do údolí tříštivý vodopád. Dole pod ním, pak bylo velké jezero, ze které se vylévala říčka a vinula se středem údolí do nedohledna. Když se pozorněji zadíval na jezero, spatřil tři malé tečky jak po něm krouží. Usmál se a vzpomněl si minulé léto kdy tady byl. Určitě to byli mrňata, nejmladší děti klanu, které v jezeře trávili během teplých slunečných dnů spoustu času společnými hrami a stříkáním vody po kolem jdoucích. I on se nechal nalákat do chyb a prošel příliš blízko kolem břehu. Údolím probleskl jeden z posledních paprsků a odrazil se od vodní hladiny. Ta se zatřpytila, jako kdyby byla z diamantů. Musel odvrátit oči, aby se nemusel dívat do té záře. Pohled mu spočinul na malé poklidné vesnici o kousek dál po proudu říčky. Lemovala jí čtvercová barevná políčka. Na nich se určitě i teď v podvečer lopotilo několik mužů, kteří je měli na starost. Odsud je sice neviděl, ale byl si tím jistý. Zastínil si rukou oči a vyrazil po klikaté cestičce dolů z kopce.

„Shikamaru!“ Přivítal ho už před vesnicí radostný výkřik.
„Saju!“ Oplatil třináctileté dívce Shikamaru a jen co k němu doběhla, jí objal a dal jí pusu na tvář.
„Ráda tě zase vidím.“ Zamumlala mu do ramene a byla celá rudá ve tváři.
„Já tebe taky Saju.“ Přikývl Shikamaru, ale myšlenkami byl jinde. Přímo před ním za zády Saju stál důvod jeho návštěvy.
„Zase si se jednou přišel ukázat?“ Zeptal se ho dívčí hlas.
„No to víš no, přece jsem nemohl dopustit, aby jste zapomněli jak vypadám.“ Zasmál se Shikamaru a pustil Saju, která se ho pouštěla jen neochotně.
„Tak to jsme rádi. Víš o tom, že ti ten culík zase trochu povyrostl?“ Zasmála se ta dívka.
„Vážně? Ani jsem si nevšiml. Ty jsi taky povyrostla Elyro. Už nejsi to malé pískle, které se mi ometalo okolo kotníků.“ Oplatil jí Shikamaru a popošel k ní blíž.
„Cože?! Vždyť jsi jen o dva roky starší.“ Vyvalila oči Elyra.
„O dva roky, ale znáš to. Holky jsou takový zakrslý.“ Nedal se Shikamaru a prsty naznačil jejich velikost.
„Haha. No tak už sem sakra pojď, ať tě můžu taky přivítat.“ Zasmála se ironicky Elyra.
„No vždyť už jdu.“ Zatvářil se naoko otráveně Shikamaru, ale přišel k ní celkem svižným krokem.
„Tak tě tu tedy vítám.“ Řekla trochu strojeně Elyra a taktéž Shikamara objala. Jenže tentokrát to nebylo jen zběžné kamarádské objetí. Oba dva si uvědomovali, že jim ten druhý velice scházel, ten rok co se neviděli. Ani jeden z nich nezapomněl na to co se odehrálo loňské léto.
„Díky. Rád vás všechny po tom roce zase vidím.“ Pustil a otočil se ke zbytku shromážděných, kteří se přišli podívat na návštěvníka. Byli to vesměs ženy, protože muži byli ještě v práci.
„My tebe taky, my tebe taky.“ Pronesl zamyšleně hlas patřící staré ženě, která stála nejblíže.
„Akumo-dono. Je mi ctí, že tě opět vidím.“ Poklonil se mírně Shikamaru a zadíval se do jejích průzračně pomněnkových očí, které i přes její stáří zůstávaly mladé.
„No nechme toho. Jsi jistě unavený a formality s přivítáním každého z nás můžou počkat do zítra. Vždyť už je večer.“ Mávla rukou Akumo a podívala se Elyru. „Vem ho k vám a dejte mu večeři. Přespat může u vás ne? Bylo to tak i loni pokud se nepletu?“
„Jistě Akumo-sama.“ Přikývla Elyra a otočila se na Saju. „Běž honem na pole a oznam tátovi, že máme návštěvu. Já zatím doprovodím Shikamara k nám a pomůžu mamce s přípravou večeře.“
„Jasně nii-chan.“ Procedila Saju kysele mezi zuby. Bylo na ní vidět, že by mnohem raději doprovázela Shikamara sama.
„A pospěš si.“ Dodala ještě Elyra a vyrazila pomalu do jedné z uliček. „Jdem Shiko.“
„Jasně.“ Zavolal za ní Shikamaru a usmál se na nabručenou Saju. „Uvidíme se při večeři. A slibuju ti, že si sednu vedle tebe.“ Prohlásil diplomaticky. Měl s tím zkušenosti z minulého léta.
„Super. Už se moc těším.“ Vypískla Saju a tvář jí zalil růměnec. Poté honem vyrazila ven z vesnice.
„Tak jdeš Shikamaru.“ Ozvalo se za ním.
„Jasně. A klid, vždyť nehoří.“ Houkl Shikamaru přes rameno a ještě chvilku se díval za odbíhající hnědovláskou. Potom se otočil a rychlými kroky dohonil Elyru, která se spěšně vzdalovala mezi domy.