Cesta a cíl

Klopýtnu a opřu se o zábradlí vedle jezírka. Točí se mi hlava. Roztřesenou rukou si promnu obličej. Mnu si jej dlouho a tvrdě, abych se vůbec ujistil, že ho ještě vůbec cítím. Pomalu odtáhnu ruku a podívám se na ni. Matná zář lampiónů rozvěšených všude na stromech okolo jezírka osvítí dlaň plnou jizev… a objevujících se vrásek. Mírně zalapám po dechu. Já… stárnu! Okamžitě zavrtím hlavou a shýbnu se na zem pro rozpitou láhev saké.

Svlažím hrdlo rýžovým vínem… už vlastně ani pořádně necítím jeho chuť. Bylo to prostě nic… „nic“, co jsem do sebe nalil, ale přesto mi to udělalo ohromnou radost. Proč? No… to nevím. Záleží snad na tom? Všechno se tak příjemně točí a komíhá… nic nemá zřetelný tvar. Ale ostatně, co v životě má zřetelný tvar? Čeho se můžu skutečně dotknout a být si jist tím, že to zde bude napořád? Opět zamžourám na vlnky plující po temné hladině.

Jsou nádherné… musejí být. Pořádně je ani nevidím, ale dokážu si představit jejich krásu… zlato-stříbrnou barvu a snad dokonce i tu křišťálovou průhlednost a jas. Líbezné zvuky líného převalování vody. Spokojený dětský smích všude okolo a duhové rybky plující kdesi pod hladinou. To všechno si můžu ale jenom představovat… to jezírko, co vidím já, je kalné a temné jako noc. Na hladině plave leklá ryba… nevím ani proč, ale zajímalo by mě jak moc smrdí…

Dobelhám se k nejbližšímu stromu v parku a opřu se o něj zády. Zadívám se na oblohu. Zvláštní… dneska svítí hvězdy. Počkat, nesvítí ony náhodou každou noc? Svítí… ale dnes svítí jasněji než obvykle… ano, tak to bude! Sesunu se na zem a při tom si podřu záda o kmen. Zamračím se, ale to je tak asi všechno. Nepohodlí a bolest jsou mi teď šumafuk. Vždyť je tu tolik věcí na promyšlení!

Je to nádherné… a přesto je to odporné. Cítím se spokojený a zároveň zahořklý. Zvláštní… podvědomě vím, že zahořklý jsem byl po celý život. Ty chvíle s přáteli a rodinou… byly šťastné… ale byla to pomíjivá krása. Teď se ale nevím proč cítím úplně rozpolcený. Přesto jsem kdesi hluboko v nitru tak trochu šťastný. Ano jsem! Jsem šťastný, protože se snažím zapomenout na všechno! Daří se mi to ale? Přivřu oči a pozoruju hrdlo milované láhve s alkoholem. Nedaří… ale aspoň si spokojeně žiju v klamné iluzi. Proč se tím vůbec zabývám?! Čert to vem… čert to vem všechno!

Necítím žádnou chuť… ale přesto mi chutná… nebo snad jen chci, aby mi chutnalo?

Vždycky jsem byl pesimistický optimista. Vždycky jsem byl plný života a byl jsem hrozně drzý. Možná až moc živý a drzý… že by mě zrovna proto nechtěla? K čertu, možná by ze mě dneska už dávno mohl být otec! Kde se bere všechna ta zahořklost a nespokojenost? Kde se tu ve mně bere? Já… opravdu stárnu? Je to snad tím? Nebo je to nevázaným životem beze smyslu? Všichni ti rádoby moudří lidé říkají, že cíl není důležitý, ale že hlavní je cesta… kecy! Cesta bez cíle není cestou, ale slepým blouděním v kruhu! Vím to moc dobře… vždyť já tak bloudím celý svůj život.

Nechci přemýšlet… nechci nad tím uvažovat! Musím se soustředit na něco jiného! Třeba ten lampión v podobě draka, co visí támhle na stromě… je pěkný… zajímavý. Proč tu ale vůbec visí? Sakra… nemyslet! Nádherné propojení rudé a zlaté… nebo je to snad modrá? A není to snad jedno? Je to jenom barva… stejně se mi ten drak na něm líbí. To mi připomíná, že draky mám rád skoro stejně jako žáby.

Hýbe se… zprava doleva… a nebo je to zleva doprava? Proč tu teda visí? Je snad nějaký svátek… nějaká oslava? Všichni jsou se svými blízkými a já jsem zase sám? Zatraceně! Nemyslet! Nemyslet! Nechci! Nejde to…

Vím, že mi ráno bude hodně špatně, ale to je mi úplně jedno. Co na tom záleží? Všechno je jedno… cíl přece není důležitý… hlavní je cesta. Hořce se pousměju… už začínám té filozofii přicházet na kloub. Je to dokonalá omluva… „hlavní je cesta“. Opět si přihnu z láhve. Rozhodl jsem se vydat na pořádně tvrdou cestu nocí bez cíle… vždyť cíl přeci není důležitý!

Lampion se už nehýbe zprava doleva… on tančí… tančí! A ten drak… asi se na mě usmívá… nebo se snad mračí? A nebo mě lituje?

K čertu… začíná mi být hodně zle… cítím to… proč se to všechno točí?! Já to nechci! Nechci, aby se to točilo! Zase jsou tu kruhy… ty prokleté kruhy… můj život! Bloudění v kruzích!

Chytnu se za hlavu a schoulím se do klubka. Je tu toho tolik… víra… láska… sny… přátelství… rodina… vlast. Proč jsem k ničemu z toho nepřilnul?! Proč?! Všichni mají své zázemí a já nemám nic! Až příliš pozdě jsem začal uvažovat, a až příliš pozdě jsem otevřel oči. Není to ale moje vina! Vím to! Život… je nespravedlivý!

Bylo snad spravedlivé, že žena, kterou jsem miloval, a ještě pořád miluji, mnou celou tu dobu opovrhovala? Mohl jsem snad za to, že se z mého nejlepšího přítele stal netvor a zrádce?! Vyčítám si to dodnes! Ale nemohl jsem za to! Nemohl! Řekněte, sakra, někdo, že jsem za to nemohl! Proč se mi ten drak posmívá?!

Všichni příbuzní jsou mrtví… svou vlast jsem opustil. Nikdy jsem nebyl věřící člověk… byl jsem ale idealista… víra v lepší svět a to, že si lidé navzájem jednoho dne porozumí… to bylo to, v co jsem věřil. Teď je mi to ale putna… všechno je mi ukradené.

Nějak… nějak se mi chce spát. Budou se mi zdát sny? Nebo to bude bezesný spánek? Probudím se ještě někdy? Nezdálo se mi to všechno? Nezdál se mi celý můj život? Je mi tak nějak... smutno.

Já… chtěl… chtěl…! Chtěl bych mít víru! Pevnou víru a jistotu! Věřit v něco, čeho bych se mohl skálopevně zachytit! Chtěl bych mít přátele, na které bych se mohl spolehnout a být si jist tím, že mne nikdy nezradí. Chtěl bych, aby mne milovala… nikdy jsem jí neřekl, co skutečně cítím. Chtěl bych vrátit čas a mít příležitost jí to říct! Chtěl bych být jiný! Chtěl bych mít moc změnit svět! Chtěl bych, aby bylo vše jinak! To je můj sen… tak proč se mi o tom všem nezdá?! Proč se mi zdá jen o samotě? Proč nahrazuji víru alkoholem? Proč měním lásku za falešné děvky na jednu noc? Proč nemám domov a raději se toulám? Proč mám radši noc nežli den?

Já už se bojím věřit a asi jsem i zapomněl milovat… nechci domov, protože svazuje… nesnáším den, protože nechci vidět svět…

Vždyť jednoduší je nechat vše být… já… já… nenávidím svůj sen!

Sny jsou jen hořká náhrada reality… něco falešného a hloupého, za čím se ženeme… pokud jich nedosáhneme… zlomí nás… tak jako zlomily i mne. Přesto se jich vždy rádi chytáme a lpíme na nich... jsou to jen falešné kameny, kterých se chytáme v rozbouřené řece s nadějí, že neutoneme ve vlastním zármutku. I já se jich vždy rád chytil a vím, že se jich pořád chytám... jsem hlupák.

Co tedy můžu dělat? Nemusím dělat nic… chce se mi jenom spát… prostě spát.

Vďyť zítra je taky den… kolikrát jsem si už tohle řekl? Kolikrát jsem utekl od problému? Celou tu dobu jsem jen šel po klikaté cestě…

Ten zatracený drak se mi pořád směje… však já mu ukážu… někdy…

Tma… všude samá tma. Zmizely snad hvězdy?! Chtěl bych je ještě někdy spatřit! Ne… to je hloupost… jenom jsem zavřel oči… už zase jsem je zavřel před světem. Rukou tápám po zemi, až najdu téměř prázdnou lahev. Přivinu ji k sobě jako milenku… přesně jako ji… představuju si ty karamelkové oči… vidím ty nádherné rty… cítím vůni jejich zlatavých vlasů. Z celého srdce nenávidím svůj sen a vím, že je falešný… přesto moc dobře vím, že se k němu vždycky rád vrátím.

Asi jsem přebral…

Ta cesta… je tak krásně falešná a bolestivá… přesto tak dokonale pohodlná… já už se ale chci usadit! Chci najít zázemí pro svou víru! Nastal čas sejít z cesty a hledat cíl…