Vánoce nebo konec světa 004.

Asi pět minut po týmu Kabuto vyšel ze dveří Narutovi kanceláře i tým Orochimaru. Oroušek si hrál nervózně s mašličkou, Anko co chvíli vyplázla jazyk a Sakura bezmocně zatínala ruce v pěst. Venku před radnicí se vedení ujala Anko, a tak všichni skončili v jednom útulně zeleném obývacím pokoji. Orinovi se výzdoba zjevně líbila, takže se trochu uklidnil. Ovšem Sakuře se z té barvy udělalo špatně a rychle zmizela v koupelně. Asi deset minut od tamtud byly slyšet dávivé zvuky. Potom se konečně objevila sinalá Sakura a plácla sebou do křesla. Toho ale za chvilku litovala, protože bylo poněkud slizké.

„Tak jak to vyřešíme?“ Zeptala se Anko a olízla si rty.
„Zmocníme někoho jiného. Kabuto udělá všechno co mu řeknu.“ Navrhne nevině Orin a přitulí se k plyšovému hadu, kterého objevil v hromadě zelených krámů.
„To by nám myslím neprošlo u Naruta. Navíc Kabuto má svojí práce dost.“ Zavrtí hlavou Sakura.
„Tak to asi zbyde na nás.“ Povzdechne si Anko a vstane z křesla „Momentík.“

Anko zmizí za jedněmi dveřmi. Chvilku se zpoza nich ozývá klení a bouchání, jak mnoho předmětů dopadá na zem. Někdy jsou to tak velké rány, že Sakura měla dojem, že někdo zaútočil a vyskočila do bojové pozice. Orouš se tomu zasměje, čehož o chvilku později mohl jen litovat. Načepýřená Sakura mu vytrhla hada a rozcupovala ho na kousky. Orin začal plakat a vrhl se do té hromady kousků co z něj zbyla. Když se po chvilce vynořil, tak se rozeštkal ještě víc. A aby toho nebylo málo, tak když mu nudle ucpaly nos, následovalo kýchnutí. Zrovna ve chvilce, kdy Anko otevřela dveře a vstoupila do místnosti. Chvilku nebylo vidět nic než smaragdovou zeleň. Po pár sekundách, to ale vypadalo, jako když sněží zelený sníh.

„Moje Anakonda!“ Vykřikla Anko a jala se škrtit Orochimara.
„To…. ne…. ja. To….ona.“ Šeptl Orochimaru a ukázal na Sakuru.
„On lže.“ Opáčila okamžitě Sakura a zatvářila se jako neviňátko. Jenom přidat křidýlka a svatozář.
„Moje nejoblíbenější…“ Rozplakala se Anko a pustila Orina k zemi.
„To bude dobrý. Koupíme ti novýho.“ Začala jí utěšovat Sakura a kopla do Orouše, aby taky pomohl.
„Má pravdu. Bude novej a navíc za peníze Naruta. Pojď jdeme na nákupy.“ Dodal Oroxicht a zvedl ze země tři velké nákupní tašky, které s sebou přinesla Anko od vedle.

Konečně tedy tak okolo půl čtvrté vyrazila naše posádka do nejbližšího obchodního domu, který se nacházel hodinu jízdy autobusem. Na zastávce si taky nějakou půlhodinku počkali, vzhledem k tomu, že byl víkend. Co se dělo v autobuse, o tom raději pomlčíme. Řekněme jen, že Sakura měla více než dost práce, aby z autobusu nevystoupili předčasně. No cestovat s Orinem a Anko musí být zážitek. Tak tedy konečně v pět hodin odpoledne stanuli všichni tři před obrovský multiplexem „Kjuuden“. Anko jen nevěřícně zírala a jazyk měla až u kolen. Orochimaru vytřeštil oči a dokonce si přestal hrát s mašličkou.

„Co to je?“ Vypravila ze sebe konečně Anko, když si zastrkala jazyk zpátky do pusy.
„Obchodní centrum.“ Odpověděla Sakura a už vykročila vpřed.
„Tak obrovský?“ Zajíkl se Orochimaru a uvědomil si, že nákupy nenávidí.
„Co vám na tom přijde obrovského?“ Otočila se na ně zpět Sakura. „V Suně maj daleko větší. Tam se dá nakupovat mnohem líp.“
„Nakupování je stejně pro holky. Takže já vás nechám nakoupit co potřebujete a počkám na vás v kantýně. Co vy na to?“ Napadla Orina spásná myšlenka.
„Ale strom ozdobíš sám.“ Dala mu podmínku, teď rozzářená Anko, která si představovala, jak úžasně se tam musí nakupovat.
„Klidně. Tak tedy v kantýně nejblíže k východu.“ Souhlasil Orouš a honem se klidil z dosahu, těhle nákupních příšer.
„Tak kam nejdřív?“

Za dlouhé čtyři hodině se konečně kantýně objevily dvě ženy. Tedy po dlouhém zkoumání se to dalo definovat jako ženy. To proto že z nich nebylo skoro nic vidět. Z dálky vypadaly, jako pochodující hory nákupních tašek (přičemž z jedné vykukovala hlava velkého zeleného hada, ještě hezčího než byl ten předchozí, kterého Sakura zničila). Orouš na ně vytřeštil nevěřícně oči a jal se počítat, kolik že toho dámy mají. Když se dostal k padesátce, tak to vzdal, protože dál počítat neuměl a ani to nikdy nepotřeboval.

„To všechno jsou ozdoby?“ Otázal se nevěřícně a představoval si, jakou práci mu dá tohle všechno naskládat na ten strom, aby nespadl.
„Zdaleka ne a teď nám pomoz něž to spadne.“ Ozvalo se přidušeně z jedné hromady.
„Jo honem, už to dlouho neudržim.“ Souhlasila druhá hromada a nebezpečně se zapotácela.

Orin ochotně pobral několik tašek a vydechl si, že tohle všechno nejsou ozdoby. Potom se nějak dopotácely k autobusové zastávce a vyčkali na další spoj do Konohy. Zpáteční jízda autobusem probíhala mnohem klidněji než ta předchozí. Ovšem, když v Konoze vystoupili, tak bylo již okolo půl jedenácté večer. Sakura zamířila se svými taškami k sobě domů. Anko následovala jejího příkladu a vyrazila k sobě. Na zastávce, tedy zůstal stát jen Orin s deseti objemnými taškami. Bohužel on se neměl, kam jít vyspat, a tak zamířil na náměstí. Tam už k jeho překvapení stál vánoční strom. Po chvilce přemýšlení se rozhodl konat.

Z největší tašky vytáhl zlatý list určený na vrchol stromu a protáhl své tělo elegantně do vzdušných výšin. Nahoře nasadil list na vrcholek stromu a sjel zase dolů. Potom prohrabal obsah všech tašek a v hlavě si utvářel plánek budoucího vzhledu stromu. Toto taktizování mu vydrželo, až do jedenácti večer, kdy si uvědomil, že by měl konečně něco dělat. Naštěstí byla bezoblačná noc a blížil se úplněk. Tudíž o světlo nebylo nouzi.

Další dvě až tři hodiny se Orin svíjel okolo stromu a upevňoval všechny možné typy ozdob a vánočních řetězů. Sem tam se odplazil, aby se mohl podívat na něco z větší dálky a zhodnotit celkový vzhled jeho snažení. Výsledek stál opravdu za to. Umělecký dojem byl obrovský. Strom v barvách zlaté, žluté a zelené. Orin rozhodně umí ladit barvy k sobě. A protože chudáček neměl kam hlavu složit, tak se ovinul okolo tlustého kmene stromu a snil o tom, že je doma ve své slizké kamenné podzemní skrýši a vedle v komůrce je jeho poskok Kabuto, připravený splnit veškerá pánova přání. A na druhou stranu vedle, je jeho velké vítězství, Sasukínek a tichounce pochrupuje.