Vyvolený proklet - 09

„Půjdete na misi do Zvučné. Velitelem vaší skupiny bude Mitarashi Anko. Teď na vás čeká před bránou, vysvětlí vám, co máte za úkol.“ Řekla Tsunade za stálého chrochtání Ton Tona. Kiba, Shino i Naruto se vydali ven.
Před branami Konohy zahlédli netrpělivě postávající Anko, která jim už z dálky mávala, aby si pohnuli.
„Konečně! Tak a teď vám vysvětlím účel vaší mise.“
„Miseeeeeee!“ Vykřikl Naruto.
„Ticho, blonďáku!“ Sykla na něj.
„Půjdeme šest dní do Zvučné, musíme jít oklikou, na přímé cestě je Orochimarovo vojsko. Půjdeme přes Písečnou, budeme si ale muset dávat velký pozor na jejich démona. Ve Zvučné musíme najít Orochimara. Půjde s námi ještě jeden tým, ve složení: Nara Shikamaru, Ten Ten a Hyuuga Neji se senseiem Asumou. Vybrali jsme vás proto, že doufáme ve vaši vzájemnou spolupráci. Jakmile dorazí, můžeme jít.“
„Hai!“ Křikl tým a po půlhodinovém čekání pomalu usínal.
„Kde jsou?“ Zívl Kiba. V tu chvíli se objevil tým v čele s Asumou.
„Kde jste sakra byli?!“ Vykřikl Naruto nasupeně.
„Musel jsem je přesvědčit, že je naším osudem přijít pozdě.“ Vysvětlil Neji.
„Jdi se zahrabat, i s tím tvým osudem!“ Vyplázl na něj blonďáček jazyk a otočil se k němu zády.
„A to má být spolupráce...“ Povzdychla si Anko a vyrazila, s ostatními v patách.
Běželi už asi pět minut, když se ozval Shikamarův hlas: „A kam to vlastně jdeme?“ Anko se zlostně otočila, div nenarazila do stromu.
„Asumo, tys jim nic neřekl?“ Její pohled by propálil i stěnu Tsunadiné kanceláře.
„Já chtěl... ale Neji mě nepustil ke slovu!“ Náhle schytal mladý Hyuuga facku, kterou si prý „zasloužil osudem“.
„Takže...“ Anko jim vylíčila to, jak budou postupovat v různých terénech a Shikamaru jí neustále skákal do řeči, se svými „chytrými“ nápady. Takže byl druhý, kdo dostal facku.
„Jestli mě ještě někdo přeruší, bude to horší!“ Vyděsila všechny muže a dál si povídala s Ten Ten vpředu průvodu.
„Stát!“ Vykřikl Asuma. „Někdo tu je... Kiba to cítí.“
Všichni se zastavili, rozhlédli se a přikrčili k zemi. Kolem dokola bylo ticho a tma. Jen kousek dál v křoví něco zašustilo. Všichni otočili svůj zrak ke keři. Všichni až na Kibu, ten jediný si všiml, že to byla jen past. Opravdový protivník stál naproti. Chlapec sykl na ostatní a ti spatřili velkého stříbrného vlka. Akamaru se k němu rozběhl a olízl mu tlapu. Vlk na něj pohrdavě pohlédl a šťouchl do něj čumákem. Pejsek se odkutálel o pár metrů dál, ale opět přiskočil ke zvířeti. To se náhle otočilo a odběhlo pryč.
„Stůj, Akamaru!“ Poručil mu Kiba. Pes sice poslechl, ale musel překonávat nutkání vyběhnout za vlkem. „Hodnej.“ Usmál se chlapec a posadil si pejska na rameno.
„Můžeme jít?“ Zeptala se znuděně Anko. Kiba začenichal.
„Je to v pořádku.“ Vydali se tedy dál.