Znenadání...

Přišla k jeho dveřím… šla pomalu, rozvážně volila každá krok. Proč vůbec za ním musí jít? Proč to všechno musí dělat? Vzdorovitě zakroutila hlavou, nadechla se a vykročila jistěji. Zastavila se až těsně před těmi proklatými dveřmi. Zvedla ruku, připravená zaklepat. Kousek od dřeva se ale bezmyšlenkovitě zastavila… má mu to říct? Měla by? Musí?! Zavřela oči a ruka jí trochu poklesla. Znovu se nadechla na kuráž a zaklepala. Ten zvuk ji vyděsil svou silou. Teď už to nejde vrátit, teď už se nemůže otočit a odejít. Nasadila nepřítomný a nic neříkající výraz. Stála klidně, působila netečně. Přesně jak si přála.
Zpoza dveří se ozvalo zamručení, pak šouravé kroky. Někdo šáhnul po klice a stiskl ji. Bylo zamčeno. Slyšela jeho naštvaný povzdech, cinkot klíčů a jeho urputnou snahu trefit se do zámku.
Dveře se pomalu otevřely… stál tam jen v bledě modrém opraném tričku, zelených trenkách a na hlavě měl tu svoji šílenou zvířecí čepici na spaní. Blonďaté vlasy mu zpod ní trčely na všechny strany, pod modrýma rozespalýma očima se mu začínaly tvořit nafialovělé kruhy. Když ji uviděl, jemně se pousmál.
„Ahoj Hinato.“ Byl tak roztomilý, neměla sílu mu to říct. Natáhl k ní ruku a jemně ji objal.
„Co moje princezna potřebuje v tuhle noční hodinu?“ nechtěla… ale musela. Všechna její netečnost zmizela, zase se v ní probudila ta stará, stydlivá Hinata. Nervózně polkla a vší silou tu starou malou mrchu potlačila. Jemně se vyvlékla z jeho objetí.
„Naruto…“ její hlas byl tichý… a nezvykle vážný, žádný stud a žádný ostych. Naruto zpozorněl… něco není v pořádku.
„Naruto, ty víš… ty možná tušíš, jak je to s naší rodinou… s mým otcem a Nejim…“ smutně se mu zadívala do očí.
„Víš, že… že jejich smrt byla pro celou Konohu velká rána, ale nejvíc jsem to odnesla já a Hanabi. A já už s tím nemůžu dál žít. Nemůžu neustále poslouchat, jak jsem je nedokázala ochránit, jak jsem bezcenná a jak nic nezvládnu! Vím, že je to už rok… a možná právě proto, že dnes je to na den přesně…“ podlomila se jí kolena a Naruto ji těsně nad zemí ještě stačil zachytit. Bál se o ní… a hlavně se bál toho, co mu chce říct.
„Naruto… vždycky jsem tě měla ráda… ale teď… teď bych se ráda soustředila na mě a na jediného člověka, který mi ještě zbyl, na Hanabi. Proto… proto…“ rozkašlala se, dala si ruku před ústa a když ji odtáhla, v měsíčním světle se jí na dlani lesklo pár malých kapiček krve.
„Proto musíme se sestrou odejít z vesnice… Naruto… co jsi slyšel o jejich… jejich… o jejich smrti, prosím, řekni mi to.“
„Já… já jsem slyšel, že se do vašeho domu někdo…“ snažil se pečlivě volit slova, vybíral si je, ale nenapadalo ho nic, čím tu zprávu zjemnit.
„Někdo se k vám vloupal a zabil tvého otce, když spal. Poté…“ nervózně polkl „… poté šel do pokoje k Nejimu a toho zabil také. Potom utekl, protože slyšel z vedlejší místnosti šramot…“ Hinata se smutně usmála, rozechvělým prstem si setřela tenký pramínek krve tekoucí z jejích úst. Naruto ji nikdy takhle neviděl.
„To… to je lež, Naruto… po-povím ti něco, o čem budeš vědět jen ty… a taky to nikomu nepovíš, ano?“ Naruto horlivě přikývl.
„Náš klan… slavný hyuuga klan je vlastně prokletím. Je to něco za něco… máš byakugan, skvělou sílu, skvělou vlastnost… ale na oplátku ti začne chybět zdraví… jako by tě něco užíralo zevnitř. Nikdo… nikdo neví co to je… a neznámého se lidé bojí… každý z nás… už po mnoho generací trpí touhle chorobou… tahle nemoc ovládá naše životy a… a nikdy se neví, kdy nositel této nemoci zemře… umírá… umírá znenadání…“ rozkašlala se… Narutovi vyhrkly slzy. Objal ji, nebyl však schopen slova. Proč ona? Proč zrovna ona musí… musí zemřít?!
„Naruto… myslím, že odtud už neodejdu… chtěla jsem odejít z vesnice a najít nějakého… nějakého lékaře, co by pomohl mě a Hanabi… ale už to asi nezvládnu… co jsem si mohla přát víc, než že zemřu ve tvojí náruči?“ horké slzy dopadly na její nezdravě bledou pleť. Když sem přišla, vypadala zdravě a odhodlaně. Ale pak… pak se prostě složila a teď mi tvrdí, že umírá? Ne… ne, to nemůže být pravda!
„Proč brečíš? Ty přece nikdy nebrečíš… prosím… přestaň… já… já… miluji tě…“ poslední slova slyšel jakoby z velké dálky. Její tělo mu v rukou ochablo. Nevěřícně otevřel mokré oči a uviděl, že ty její jsou zavřené. Vlasy jí padaly přes jemně zpocený obličej a… usmívala se. Naruto jí jemně pohladil bříškem prstu ty usmívající se rty. Necítil žádný dech… žádný.