Tíha lásky - 01.díl

tak je tu má další série no, doufám, že ji apoň někdo bude číst a taky po přečtení zanechá nějakej ten koment... no a na úvod chci říct, že mě tohle napadlo, když jsem si prohlížela svoje starý Fanarty a našla jsem "vílí princeznu"

Mladá dívka se potulovala hustým temným lesem a prozpěvovala si vysoké tóny nějaké písně. Odhrnovala větve svýma jemnýma rukama a ladně přeskakovala vybíhající kořeny. Plna štěstí si začala zpívat hlasitěji. Její zvučný hlas pronikal stromovím a vábil ledajaké ptáky a zvěř. Probíhala záplavou pestrobarevných motýlů a nad hlavou jí cvrlikali opeřenci. Za jejími zády něco šustlo a dívka se otočila přivítat nového zvířecího přítele. V tom její zpěv utichl.
Jen několik málo metrů od ní na ni zíraly dvě zářivé žluté oči a protáhlý čenich. Zvíře zafunělo, ale dívka ho s rozpačitým výrazem ve své jemné tváři pozorovala dál. Jeho pohled nebyl nenávistný, nýbrž přátelský.
Děvče roztáhlo svá velká pestrobarevná motýlí křídla a popoletělo těsně k zvířecímu čumáku. Vztáhla k němu ruku a něžně ho pohladila po lesklé černé srsti. Nevěděla, zda se ho má bát, jestli je bezpečný a hodný, ale v jednom si mohla být jistá: Je to vlk.
Zvíře zavrnělo a víla se k němu přitiskla. Cítila teplo jeho těla a tlumené bušení srdce. Pomalu se od něj odtáhla a zpříma mu pohlédla do jasných a upřímných očí.
„Budu ti říkat… Kurosora! A nebo víš co? Lepší bude jen Kuro.“ Usmála se na svého vlčího přítele a zdálo se, jako by jí to oplatil. Nastražil uši a přistoupil k boku své nynější „paní“.
Společně se vydali na cestu houštím a keři.

Ahoj, jsem víla beze jména. Mám dlouhé blond vlasy, modré oči a obvykle nosívám jemné punčošky s krajkou a kratší šaty s dlouhou vlečkou. Miluji les, klid, květiny, zvěř… no zkrátka vše, co souvisí s přírodou. Žila jsem sama, protože má matka, královna vil, zemřela, když jsem byla ještě malá a nechápavá. Neplakala jsem pro ni, jelikož jsem nevěděla co se s ní stalo. Ještě teď toho lituji, ale dnes přišel neočekávaný zvrat. Na mé oblíbené mýtince jsem potkala nového přítele. Vlka jménem Kuro. Sic je nemluvný, ale jeho oči prozradí vše… moc ráda se do nich koukám, jsou tak kouzelné a zářivé. Mám dojem, že si budeme rozumět, i když se nedomluvíme. Jsem strašně šťastná, že nejsem sama…

Přes sklánějící se listoví se na ně usmívalo slunce. Dívka pohlédla skrze větve na modravou oblohu a přivřela oči. Vlk následoval jejího příkladu a také pozoroval plující obláčky. Vyrazili dál, když tu porost prořídl a oni spatřili travinu a květiny, zalité zlatavým slunečním světlem. Oba se rozběhli a poskakovali v jemné sytě zelené trávě. Víla zatáhla svá křídla do těla a pokračovala v radostném řádění.
Za ní se ozvalo šťastné štěknutí psa. Rychle se otočila a spatřila obrovského bílého psa, jak poskakuje vedle Kura. V tu chvíli padla na zem a v bezvědomí tápala tmou.

Celá Konoha se pomalu probouzela a ve zdejší nemocnici se děly podivné věci. Mladistvá dívka opatrně otvírala oči a zírala na rozmazaný pokoj před sebou.
„Kde… kde to jsem?“ Zeptala se udiveně a pokusila se vstát. „Au! Kruci, to bolí!“ Vykřikla a ohmatala si temeno hlavy. Poté se snažila zaostřit zrak na nějakou osobu před sebou.
„Kdo jste?“
„Eh… Kiba, Inuzuka Kiba.“ Promluvil neznámý. „Akamaru-totiž můj pes něco zbystřil a odtáhl mě k vám. Velice se skamarádil s vaším vlkem a…“
„Kuro! Kde je Kuro?“ Vyděsila se dívka a prudce otáčela hlavou, hledajíc vlka, ale začala ji jen znovu bolet. „A kde mám své šaty?“ Dodala, když si všimla, co má na sobě. Byla oblečená ve starých kalhotách a tričku bez rukávů.
„No… oblečení jsi měla špinavé, musí se přeprat a tvůj vlk se šel proběhnout s Akamarem.“ Vysvětloval poplašeně Kiba a sledoval dívku, jak se usilovně snaží vstát.
„Být tebou bych to nedělal…“ Poradil jí chlapec.
„Proč ne? Myslíš si, že z omdlívání se budu zotavovat tři dny? To bys mě nejdřív musel znát!“ Usadila ho chladně a už celkem rázným krokem odkráčela dveřmi pryč z pokoje.
Před nemocnicí spatřila ležícího Kura. Šťastně se mu vrhla kolem krku a vtiskla mu pusu na krk. Spolu s ním pak odkráčela pryč.
Kiba se za ní ale vrhl: „Počkej! Přece nemůžeš jen tak odejít! Ani jsme se-“ náhle mu dívka zmizela z dohledu. „-neseznámili…“ sklesle dokončil větu a smutně se sunul domů.