Naruto a Ketsueki - 1. Série - 6. Kapitola

„Aaaaaaaaaa! Pomoz mi!“ Kvílel Doragon, marně se pokoušejíc plavat. „Něco mě drží!“ pokračoval. Naruto jen stál a zíral s otevřenou pusou. „Pom-!“ Doragonův hlas zanikl v hlubinách moře.
„Co to bylo?“ vydal ze sebe vyděšený Naruto zdráhavě. Náhle uslyšel praskání. Bylo to za ním! Otočil se a spatřil pukající vejce.
Zděšením vykřikl, když se z otvoru ve vejci začala soukat malá slizká zelená nožička. Vejce se rozpůlilo a na svět vykoukl malý dráček. Zakašlal a z tlamičky mu vyšel maličký plamínek. Naruta něco napadlo.
Přišel k dráčkovi a pošeptal mu: „Pošleme tě Ero-senninovi, jo?“ Drak na něj prosebně vykulil svá velká rudá očka. Znovu se rozkašlal tak, že Narutovi trochu chytlo oblečení.
Vyběhl pryč podél moře a hledal místo, kde by mohl sestoupit ke břehu a uhasit se. Uběhl velký kus cesty, když už přestal hořet. Právě v tu chvíli uviděl něco zvláštního. Místo, kde byly dřevěné schůdky do moře. Ale to nebyla ta divná věc. Tady šlo o to, kdo byl na těch schodech.
Samotná Ketsueki! Zbystřila Naruta a začala pomalu otáčet hlavu. Naruto zaujal obrannou pozici a čekal, kdy na něj dračice zaútočí. Už se otočila úplně. Koukali si s Narutem do očí. V Ketsuekiných byl vidět strach, v Narutových spíš děs.
„Klidně mě zabij. Stejně na mě už nikomu nezáleží!“ politovala se Ketsueki. „Ale záleží, počkej tu!“ vykřikl Naruto a běžel zpět k vejci. Nenašel tam ale to, co chtěl. Dráček už tam nebyl. Naruto se rozhlížel na všechny strany, ale drak nebyl nikde v dohledu.
Rozběhl se na jednu stranu, otočil se o devadesát stupňů a běžel dál. Zopakoval to ještě dvakrát. Nikde nic. Pak si všiml malých stopiček v písku. Rozhodl se je následovat až k jejich konci. A tak vyběhl. Pořád sledoval dračí stopy.
Na jejich konci však nic nebylo... Naruto vzhlédl k obloze a tam to uviděl. Malého létajícího dráčka! Vyběhl za ním a vyskočil. Minul ho a tak to zkusil znovu. Zase nic.
„Kage Bunshin no Jutsu!“ křikl Naruto a zkusil to ještě jednou. Úspěch! Jeden z klonů podal vystrašeného dráčka Narutovi a ten s ním utíkal zpět ke břehu. „Hej, Ketsueki, je tu tvůj syn!“ Zakřičel směrem k dračici Naruto a pustil dráčka na svobodu. Ten se šťastně rozběhl k matce. Vydal zvláštní skřek a vrhl se mámě kolem krku. Ta se na něj podívala vlhkýma šťastnýma očima. „Nabikaseru!“ Usmála se na synka.
„Díky kluku!“ Poděkovala Narutovi.
„Jsem Naruto Uzumaki!“ odvětil chlapec sledujíc šťastné shledání matky a dítěte. „Naruto! Naruto!“ Naruto pomalu a rozespale otevřel oči. Uviděl Sakuru, jak se nad ním sklání.
„Vstávej Naruto!“ Teprve teď, když ho Sakura přetáhla polštářem přes hlavu, si uvědomil, kde je. Ležel v posteli v hotelu Písečné vesnice. „Musíme vyrazit! Zpět do Konohy!“ řekla radostně růžovovláska.
„A...nemohli bysme to nechat na zítra?“ Zeptal se vyděšený Naruto. „Proč? Co se stalo?“ ptala se se zvláštním výrazem v tváři Sakura.
„Měl jsem sen...“