Objasnění záhady dárku

Neslavím své narozeniny, protože mi tolik připomínají moji minulost, kterou se snažím každý den zapomenout a jít dál. Je to ovšem nemožný úkol, zvláště, když na mém rameni sídlí jeho odkaz. Trvalá připomínka toho, kým jsem kdysi byla. Jeho otrokem! Jeho hračkou! A pokaždé mi v den narozenin tupě bodá na onom prokletém místě, takže je trávím snahami si nevšímat té bolesti, prostě jen přežít další den s touhou odříznout si rameno a mít jednou provždy pokoj. Takové bylo mé přání. Nikdy se nesplnilo. Možná. Jenže letošní narozeniny byly jiné, bylo to poprvé, co jsem necítila tu otupující bolest, ale jen ohromnou radost z takové maličkosti, kterou jsem dostala od blízkého kolegy a přítele. Tak moc jsem byla dojatá. Asi to bylo tím, že to byl první dárek, co jsem kdy dostala. A zrovna takové hodnoty. Kdo mohl vědět, že tohle chci už hrozně dlouho? Nikde jsem to nevytrubovala. Musela jsem si držet svoji image a pověst, přesně jako Ibiki…
K mé smůle jsem na svého obdarovatele nepřišla hned, ovšem můj druhý pokus se ukázal jako správný. Šla jsem na to tedy vylučovací metodou a vše se odehrálo nějak takhle:

„Kdo mi to mohl dát?“ promluvím sama k sobě v prázdné kanceláři. Dárkovku asi někdo ztratil cestou. Ach, ti pošťáci, zamyslím se nad tím, když jsem si sedala ke stolu, abych začala s papírováním výslechů, které jsem dnešní den měla na starosti místo Ibikiho, který byl odvolán do Suny, kvůli jistým záležitostem. Otáčela jsem docela velký balík všemi možnými směry, byl docela těžký a podivně v něm řinčelo. Jako ve vězení… Opatrně ho tedy položím na stůl. Ještě chvíli si ho prohlížím a nedá mi to.
Nemohla jsem uvěřit svým očím, když jsem nejistě rozbalila balíček ležící u mě na stole. Tohle bych nikdy nečekala, že dostanu. Sada historických mučících nástrojů ze všech Velkých vesnic, s ještě zašlým povrchem a drolící se vrstvou zaschlé krve. Stále byla cítit. S posvátnou úctou jsem hleděla na ty všemožné nástroje od palečnic, svěráků, bodáků, trychtýře na vařící olej až po jednu vzácnost, prý ji vlastnil samotný Shodaime Raikage, pak přešla ke Nidaime Kazekagemu, poté k Sandaime Tsuchikagemu, až k Yondaime Hokagemu. Pak zmínky mizí. Což byla škoda. Nejednalo se o nic menšího než o Miniaturu železné panny s návodem jak ji používat všemi možnými způsoby. Pyšnila se zlatým přelivem. Byla asi čtyřicet pět centimetrů vysoká a dvanáct široká. Akorát na ruku nebo lýtko. Hlava vypadala hrůzně s těmi tesáky místo zubů, špičaté uši a místo vlasů hadi… tělo působilo kompaktně, stabilně, když jsem ji otevřela, div mi nevyskočilo srdce z hrudi. I ty bodáky budily děs a hrůzu, nemyslet na to, co by vyvolaly v člověku ve skutečné velikosti. Dodnes nikdo neví, kde je ta v životní velikosti… Tak moc jsem ji chtěla vlastnit. Zachvěla jsem se při této představě. Zkusmo jsem se dotkla jednoho bodáku. Stále ostré, až jsem se o ně pořezala. Opět mým tělem projel záchvěv potěšení z představy praskání kostí a zvuku trhaného masa… vycucala jsem si krev, co mi vytekla a jala jsem se myslet nad tím, kdo mi mohl dát takovou vzácnost. Zvláště pak, když většina lidí neví, kdy mám narozeniny. I když ani já to nevím přesně. Ten den mi určil Hokage-sama, hned poté, co jsem se dostala z područí Orochimara. Ihned jsem v návalu děsu upustila figurku k ostatním, protože mě napadl právě On! Ale pak jsem se uklidnila, ani on neznal tuto skutečnost, také za další se věnoval jistě důležitějším věcem, jak mi tolikrát musel a chtěl připomínat.
Napadlo mě se podívat na balící papír, nebyla tam zpětná adresa. Jen moje jméno, ulice a číslo budovy s mojí kanceláří. Škoda, že to bylo psáno strojem, písmo bych poznala na hony. Měla jsem hodně vzorků písma od hrozně moc lidí, někteří o tom vůbec neví. Naivky!
Pak mě vzápětí napadl Ibiki. Ovšem u něho jsem byla na rozpacích. Proč by mi dával tak hodnotný dar, když jsem mu loni dala jen knihu o mučících praktikách? Vrtalo mi to hlavou. Věděla jsem nejlépe jaký je on morous a bručoun nedávající city vůbec najevo a když už ano, tak jen radost z výslechu.
Ještě chvíli jsem se kochala těmi nástroji a tou vůní. Byla jsem jak u vytržení. Schválně někdo zaklepal na dveře.
„Kdo je?“ houkla jsem nepřítomně.
„Tady Kotetsu, mohu vejít?“ ozvalo se ode dveří.
„Chvilku, právě se převlékám,“ broukla jsem první věc, co mi přišla na mysl. Už v ten moment jsem všechny nástroje uklidila zpátky do krabice, a tu dala za stůl, akorát se tam vešla.
„Dále.“
Dveře se na povel otevřely a v nich ohlášený Kotetsu s papíry od Hokage. „Hokage-sama chce, abys ověřila tyto papíry, zdali jsou pravé a pokud možno určila majitele. Spěchá to.“ Podal mi ty papíry, naštěstí se jednalo jen o tři tenké svazky o dvou arších.
„Dobře, za hodinu to má mít.“ Dokonce ani Kotetsu nečekal tak rychlou odpověď. Zkrátka jsem skvělá.
„Pak to odnes rovnou jí, ano? Mám toho ještě hodně a nechci, aby se Izumo nudil při další hlídce u brány.“ Takovou sdílnost jsem tedy nečekala.
„Fajn, pokud je to všechno, můžeš jít.“ Uklonil se mi a v tu ránu byl pryč. Stále se divím, proč lidé v mé kanceláři nevydrží dlouho… a to tu mám útulno, teplo a všude mám plno užitečných knih na mučení, i když je to nic v porovnání s Ibikim…
Sice nerada, ale pustila jsem se do těch papírů. Byla jsem hotova za půl hodiny. Jednalo se vesměs o prkotiny, půjčování peněz, neplacení dluhů a majitelé veskrz špinaví pokoutní obchodníci a pak mi to došlo! Tsunade všem těm lidem dlužila! Měli na to pravé papíry s jejím podpisem! I když mi bylo jasné, že tohle jsou jen kopie. Pravé kopie.
Záhy mi došlo, proč to Tsunade-sama dala mě. Jako jediná věděla, že mám doma onu sbírku. Než jsem opustila kancelář, schovala jsem si balík do skříně pod své oblečení. Jen pro jistotu.
Schůzka u Hokage proběhla rychle a rázně, že jsem do dvou minut byla venku a Shizune se divila té krátkosti.
„Holt, nasadila vysoké pracovní nasazení sto dvaceti procent,“ zažertovala jsem poprvé po dlouhé době, asi ta radost z mé strany byla podivná, ale já ji měla, k Shizune, ovšem ke své smůle mě zaslechla, i pobavený chichot nás dvou, protože zpoza dveří bylo slyšet: „Nemysli si, že ty dveře jsou zvukotěsné! A ty Shizune se nesměj! Ke mně!“
Opustila jsem budovu a přemýšlela co podniknu teď, asi ze pár výslechů, pak nějakou kancelařinu, pak oběd.
Než jsem tohle všechno vykonala, bylo už hodně po třetí hodině, vcházela jsem do naší budovy, když jsem se otočila a viděla přicházet Ibikiho. To ta záležitost asi nebyla tak naléhavá jak to vypadalo, pomyslela jsem si v duchu.
„Zdravím, jak to šlo?“ začala jsem hovor, také jsem s ním chtěla mluvit, hlavně proč mi dal takový dar.
„Nijak, nakonec se z toho vyklubala nepodstatná událost, moje přítomnost nebyla vůbec potřebná.“
„Takže to zase zveličili. Typické. Mohla bych s tebou mluvit ve své kanceláři?“ šla jsem na to tak nějak nepřímo.
„Dobrá, jdeme,“ byla jsem překvapená z toho, jak snadno souhlasil, i když jsem zaznamenala jistou dávku nervozity.
V kanceláři, jakmile jsme se usadili, ani jsem nenabídla čaj ani kávu, protože jsem věděla, že tohle není žádná zdvořilostní návštěva.
„Tak cos mi chtěla?“ jako vždycky šel rovnou na věc.
„Proč si mi dal ten dárek? Ať přemýšlím jak chci, nemohu přijít na kloub tomu proč ty.“ Také jsem šla rovnou k věci, chození kolem horké kaše nebyl styl ani jednoho.
„Tuhle informaci si nechám pro sebe, to bych se taky mohl ptát proč si mi dala tu knihu, což? Jedině, informaci za informaci, sama znáš pravidla této hry stejně dobře jako já.“ Ibiki ta liška podšitá, ví moc dobře jak na mě. Vlastně na všechny. Nemusela jsem to říkat nahlas, Ibiki to moc dobře věděl.
„Znám, dobře, tu knihu jsem ti pořídila, protože jsem měla případ padělání nových knih a ta tvoje tam byla. Ukázalo se, že je pravá, takže jsem si řekla, že ti ji dám. Když vím, jaké knihy máš rád. Navíc jsem v tvé kanceláři viděla tu sérii. Stačí?“
„To bych bral, k tomu daru jsem se dostal taky náhodou. Vyslýchal jsem jednoho bezvýznamného nukenina z Konohy, který se podřekl, co má doma. Takže jsem se vybral do jeho domu a tam to našel. Zabalil jsem je a okamžitě jsem věděl, že ti je dám. Vím jakou zálibu máš v těchto nástrojích.“ Bylo to venku, i když jsem věděla, že je to jen část příběhu. Tu nejpodstatnější část vynechal. Také jsem vytušila, že mi to neřekne a zůstane to utajeno v jeho hlavě. Bylo jasné, že Ibiki mě zná. Jistojistě poznal fakt, že se ho na to nezeptám. Přeci jen mám svou pověst a hrdost.
„Fajn, a nebyla tam náhodou zmínka o té skutečné?“ jen tak mimochodem jsem se zeptala.
„Bohužel nebyla.“ Tohle byla pravda, poznala jsem to.
„Škoda,“ bylo mi to líto, ale pak mě napadlo, že bych si mohla poslechnout toho nukenina. Usmála jsem se pro sebe.
„Byl to zajímavý rozhovor, ale teď mě, prosím, omluv, mám ještě nějakou práci.“ Pronesl Ibiki hlasem uvědomění si plánu, který ve mně uzrál.
Jakmile odešel, otevřela jsem znovu jeho dar a kochala se tou miniaturou. Opět jsem do ní nahlédla, a pozorněji jsem prohledala vnitřek, dalo mi práci si nepředstavovat těch bodáků jak projíždějí kůží a masem… musela jsem soustředit, zdali neodhalím její tajemství. Podařilo se mi to! U hlavy trochu koukal jakýsi bílý proužek papíru, kleštěmi na trhání nehtů jsem ten křehký kousek vytáhla a div jsem vykřikla radostí přes celou budovu! Byla to mapa k té skutečné!
Sice jsem se nedozvěděla pravý důvod proč mi ho dal, ale tenhle neuvěřitelně cenný kousek papíru stál za všechny informace světa!
Už vím, kde je ta Železná panna v životní velikosti!!! Zamrazilo mě v každé buňce a kousku těla. Třásla jsem vzrušením.
Výslech tím odpadl. Mohla jsem se věnovat této záležitosti. Jen se musím domluvit s Hokage-sama na menší dovolené, pokud se bude cukat, mám jisté páky, které zaberou.
Při představě vlastnictví toho mýty opředeného nástroje se mi až zamotala hlava, a do toho jak posunu Ibikiho úroveň mučení do hlubin zapomnění!