Jedno parné odpoledne

Hinata seděla na zápraží. Rukama si objímala nohy přitáhnuté k tělu a bradu měla zabořenou do kolen. Do oceánově modrých vlasů jí pražilo odpolední slunce. Ačkoliv její zrak směřoval na chodník před ní lemovaný zažloutlou trávou již několik dní sužovanou čtyřiceti stupňovými vedry, její pohled byl jaksi vzdálený.
Vzduch se lenivě převaloval, místy pobídnutý slabým vánkem a celou ulicí šli slyšet cvrčci sídlící na louce za Hinatiným domem. Z druhé strany, kde se nacházela ulice a stály domy, jeden vedle druhého, bylo ticho. Všichni obyvatelé skryté vesnice se klidili paprskům světla z cesty, většinou byli doma nebo u přátel, to záleželo na tom, která domácnost vlastnila klimatizaci, popřípadě větrák.
Občas se venku prohnalo pár dětí, všichni na hlavách různé přikrývky a radostně křičely na celou ulici.
Kunoichi zavřela oči.

Byl parný den, Hinata seděla na zápraží a kolena si tiskla k tělu. Za ní se nacházel hlavní dům rodiny Hyuuga, ve kterém pilně cvičila její sestra. Uvnitř byl i Hinatin otec a pár dalších členů klanu. Hinata ještě před pěti minutami byla vevnitř a s Hanabi nacvičovaly obranné manévry. Ale ke starší sestře se vedro dostalo dříve a musela si jít ven odpočinout.
Věděla, že teď si nikdo delší dobu nevzpomene, že na nějakém zápraží seděla nějaká vyčerpaná Hinata. Opatrně se zvedla, zkusila, jestli se jí ještě motá hlava.
Ne. Obešla dům, v kuchyni se napila vody a vyrazila k místnímu dětskému hřišti.
Ale zastavila se v povadlých keřích opodál. Měla na hřiště perfektní výhled. Přestože nebylo co pozorovat, na houpačce seděl jen jeden kluk a zbytek byl prázdný. Ale to Hinatě stačilo. Pozorovala chlapce, jak sedí na dřevěné desce, hlavu skloněnou. Pravou nohou se lehce odrážel a občas zaklinkaly řetězy spojující prkno s tyčí dva metry nad blonďatou čupřinou.
Dívčina ztratila pojem o čase, jediné, čemu věnovala pozornost, byl kluk na houpačce. Nikdy nechápala, proč se mu všichni tak straní. Ale s nikým o tom nemluvila. A nikdo si nikdy nevšiml. Ani chlapce, co se o samotě toulá vesnicí, ani dívky, co jde občas nenápadně za ním.
Stále ji fascinoval. V jednu chvíli se chtěla zvednout a jít za ním, ale pak se zase usadila v křoví. Chtěla jej ochraňovat, chtěla mu být na blízku, chtěla být u něj, chtěla se dotknout jeho dlaně. A on by se usmál.
Nic z toho neudělala. Jak by taky mohla, vždyť… Ani nevěděla proč. Byla mezi nimi neviditelná zeď. Ne taková, kterou proboříte, když se dostatečně snažíte, ale taková, která vás odpuzuje, jako se odpuzují dva konce magnetů stejného náboje.
Začala se jí točit hlava a svírat hrdlo. Sedla si, zavřela oči a rukama se opřela do trávy. Zhluboka se nadechla, vypudila z hlavy všechny myšlenky a zaklonila obličej do slunce. Jen na chvíli. Pak se předklonila, objala ruce okolo nohou a bradu zabořila do kolen.

Bylo parné odpoledne a zdáli šlo slyšet bzučící cvrčky.
Hinata otevřela oči, na chodníku lemovaném usychající trávou lezl brouk. Zvedla se a odešla do domu. Do obličeje jí vrazil proud studeného vzduchu, na chvíli zavřela oči. Když je pak otevřela, vedle kuchyňské linky stál její manžel. V ruce měl hrnek s jakýmsi nápojem, pomalu upíjel a zároveň ji pozoroval svým modrým zrakem.
„Copak, sluníčko se už nelíbí?“
Hinata se usmála, přešla k němu a chytla jej za ruku. Naruto se usmál nazpět.