Narutovo Neštěstí 06

Hinata a Naruto se přenesli domů. Hinata si lehla na postel a jen koukala před sebe. Naruto si k ní sedl a ztěžka si oddechl.
„Hin, jestli chceš, můžeme tu svatbu přesunout. Mně to vadit nebude.“ Hinata mlčela. Naruto se zdvih, že jí půjde něco udělat najíst, když v tom ho zastavila její ruka.
„Nechoď, přič, prosím, zůstaň tu se mnou,“ Naruto ji zvedl do náruče a dal ji pusu na líce.
„Jsem tu s tebou, lásko a budu, navždy.“
Zbytek dne takhle přeseděli v posteli.
„Hin, pojď, půjdeme se najíst do Ichiraku Ramen. Trochu ti to zvedne náladu a aspoň se projdeš po čerstvém vzduchu,“ ta se na něj smutně podívala a pomalu se zdvíhala: „Asi máš pravdu.“
Přišli do stánku a stařík už věděl, co si dají.
„Ahojte, Hinato, Naruto, proč máte tak smutnou náladu?“
„Hinatin otec, je vážně nemocný.“
„Hiashi Hyuuga? To musí být těžké pro celý klan Hyuuga, byl to dobrý člověk. Dnes je to na mně.“
„Děkujeme.“
Naruto se pustil do jídla jako obyčejně, ale zato Hinata se rámenem jen tak prohrabávala.
„Mněla bych jít za Konohamarem,“ řekla najednou Hinata.
„Myslíš, že je to správný? Když to tvůj otec nechtěl?“
„Aspoň, aby to věděli na vedení, nemusí se to rozkřiknout.“
„Tak dobrá, pojďme.“
„Teď už tam i tak nikdo nebude. Půjdeme zítra.“
„Dobře,“ řekl Naruto a přenesl ich domů.

Přes noc se Naruto probudil na to, že vedle sebe nikoho necítí.
„Hin?“ vykřikl do prázdného bytu. Nikdo se mu neozval.
„Lištičko, co mám dělat? Kde jí mám hledat?“
„Vždyť víš, že se víš přenést přímo k ní.“
„Jó, máš pravdu, tak mně přenes blízko k ní.“
Naruto se odrazu ocitl někde při vodě. Slyšel, jak krásně šumí a cítil vůni květů. Z povzdáli zaslechl tichý pláč. Pomalu se za ním vydal, a když už cítil i její vůni natáhl ruku a chytl ji za rameno.
„Naruto, opatrně, je tu vodopád.“
Naruto si sedl pomoci Hinaty na kraj, vedle ní.
„Zlekl jsem je, když si nespala vedle mě.“
„Promiň, chtěla jsem jít sem aj tak jsem nemohla spát.“
„Mohl jsem jít s tebou, co kdyby se ti něco stalo?“
„Jsem v pořádku a ty si tak krásně spal.“
„Už ti je lépe? Chceš si o tom promluvit?“
„Já ho mám velmi ráda i napříč tomu, co mi udělal, nechci, aby zemřel, je to přeci můj otec. Ale trochu bych cítila i takovou svobodu a toho se bojím, že je to jakoby nenávist, kterou cítím.“
„Hin, to je normální, že něco takového cítíš, po tom všem. On tě předci omezoval, skoro mučil, citově vydíral, a kdo ví, co ještě. Ani si nechci představit tvoje utrpění. Měl dlouhý život, přežil toho hodně a určitě si už chce vydýchnout.“
„Možná máš pravdu, na zemi nikdy klid mat nebude. Chtěla bych tu ještě chvíli jen tak sedět.“
„Dobrá, ostanu s tebou.“
Za hodinu zaspala. Naruto ji přenesl domů.
Ráno se Naruto zbudil a zacítil příjemnou vůni slaniny a vajec. Přenesl se do kuchyně.
„Dobré ráno, lásko! Proč vaříš?“
„Já, chtěla jsem ti vynahradit, že jsem včera odešla bez toho, abych ti dala vědět a ty si tu ostal sám.“
„Tak děkuji. Potom půjdeme za tím Konohamarem.“
„Dobře.“

Zaklepali na dveře jeho kanceláře.
„Dále,“ ozval se Konohamaru zevnitř. Oba vstoupili dnu.
„Ahojte, vy jste si tu svatbu rozmysleli?“ zeptala se je Tsunade.
„My jsme vám přišli něco říct, tedy já.“
„Co se stalo?“
„Nesmí se to, ale rozkřiknout, dotyčný si to nepřeje.“
„Dobrá, slibujeme,“ řekl Konohamaru.
„Můj otec, vůdce klanu Hyuuga, je smrtelně nemocný a už mu zbývá jen pár dnů.“
„A ty chceš převzít jeho funkci?“ zeptal se Konohamaru (má příšerně dlouhé jméno)
„Ne, otec už určil Hanabi, mojí sestru.“
„Dobrá tedy, děkujeme, že si nám to řekla. A jistě se mu nedá pomoct?“ zeptala se Tsunade.
„Řekla to naše sestřenice Tami Hyuuga. Ale on i tak nevěří na léčitelství.“
„Hinato, přeju ti upřímnou soustrast, chcete-li tu svatbu přesunout, tak vám dám jiný termín,“ řekl Hokage.
„Ne, to je v pořádku. Ještě sice nemáme nic zařízení, ale věřím, že bychom to měli všechno zvládnout.“
„Víte co? Jako svatební dar vám všechno zařídím. I tak se teď docela nudím, když už nejsem Hokage,“ řekla Tsunade.
„Babčo, to bys udělala?“
„Naruto, víš, že jsi jako syn, kterého jsem nikdy neměla.“
„Dobrá tedy, ty a Hinata si choďte kdesi sednout a vymyslete to. A já vás počkám tady s Konohamarem.“
„Seš si jistý, že tu chceš zůstat beze mě?“
„Je tu přece Hokage a já se umím přenášet, žádný strach.“
„Dobrá tedy, pojďme do mé kanceláře,“ řekla Tsunade a odešla s Hin pryč.
„Tak co, splnil se ti sen?“
„Na jedné straně, je to ohromné, vést Konohu, ale pokud není žádná válka je to nuda a samé papířovačky. Ještě je celkem zábava, když přídě malý kluk a vyžaduje ode mě misi a já mu musím něco vymyslet.“
„Ano, ten chodil i za mnou.“
„A co ty jak se cítíš, co Hinata?“
„Víš, hrozně mi to chybí i ti papířovačky, no nevidět krásu Hinaty, je mnohem horší. Je tak krásná, no nahou jsem ji neviděl, i kdyby mohl. Už aspoň vím, co na těch knížkách Kakashi vidí,“ zasmál se Naruto: „ale nebýt toho nikdy bych si asi neuvědomil, co k Hinatě cítím. Byl jsem zaslepen láskou k Sakuře.“
„Já jsem taky nenašel ještě svou pravou.“
„Neboj, to přijde.“
Chvíli si ještě spolu povídali, než tam přišli Tsunade s Hinatou.
„Jdeme domů, lásko.“
„Dobře, dekujeme za vše. Mějte se!“
„Na shledanou!“