Chci zapomenout

„Yukio! Pojď domů, honem!“
„Už jdu, mami!
„Umyj si ruce a běž k večeři!“
„Jasně. Táta ještě nepřišel?“
„Ne.“
„Bezva.“
Yukio usedl ke stolu a chtěl začít jíst, když ho matka zarazila.
„Ruce!“
„Promiň.“ Rychle si umyl ruce a vrátil se ke stolu.
„Itadakimasu!“ a s těmi slovy se pustil do jídla. Matka ho pozorně sledovala a usmála se, když viděla, jak mu chutná.
„Yukio?“
„Ho?“
„Nemluv s plnou pusou.“ Chlapec polkl a opáčil:
„To nejde, když se mě na něco ptáš.“
„Dobře. Víš, dneska táta slaví a myslím, že se vrátí až pozdě, tak zítra buď potichu, až budeš vstávat, ano?“
„Jasně, mami,“ kývl a obdařil ji úsměvem.

Ale v duchu se neusmíval. Vždycky, když se táta opil, ráno se s matkou pohádal. Někdy, když byl obzvlášť vzteklý, ji uhodil. Yukio to nemohl přenést přes srdce. Jeho dětská mysl se proti tomu bouřila. Bylo to pro něj něco jako zločin. Neměl svého otce rád. I přesto, že to byl spíše vztekloun než zlý člověk, Yukio si k němu nikdy nenašel cestu. Otec trávil hodně času mimo domov a on byl za to rád. V jeho přítomnosti se vždycky cítil nepříjemně.

„Nechutná ti?“
„Ne, je to skvělé, mami.“
„Tak rychle dojez a do postele.“
„Mami?“
„Hm?“
„Mám tě rád.“ Usmála se. „Já tebe taky,“ pak se náhle přestala usmívat a jakoby přísně dodala:
„Ale nemysli si, že mě tímhle uplatíš a nechám tě déle vzhůru. Na ponocování máš ještě dost času.“
„Já vím, už jdu.“

Jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm schodů a raz, dva, tři, čtyři, pět, šest kroků a byl ve svém pokoji. Zavřel za sebou dveře a rozsvítil. Kriticky pohlédl na oblečení pohozené na zemi, ale vzápětí na to zapomněl, když uviděl na nočním stolku rozečtenou knihu. Máma sice řekla spát, ale jedna stránka snad vadit nebude… To si pomyslel, ale jakmile knihu otevřel, zapomněl na čas a neviděl, neslyšel.

„Říkám, že do mého domu nevkročíš!“
„A? Kdo myslíš, že je zvědavej na tvoje kecy, uhni a možná tě nezabiju!“
„Odejdi, nebo tě budu muset zabít!“
„Nějakej mimo, co? Nevadí, jedna mrtvola sem nebo tam.“

V tu chvíli vyrazil Tenshi vpřed a vrazil soupeři pěst do břicha. Ten překvapením vyjekl, zapotácel se a pak uskočil pár metrů zpátky a zamračil se.

„Tak ty takhle, ty zmetku, jen se neboj, hned ti tu ránu vrátím.“
„Pojď.“

Nepřítel vyrazil vpřed a rozmáchl se pěstí. Tenshi se sklonil, chtěl úder vykrýt rukou, když tu spatřil, jak se v protivníkově dlani leskne kov. Kunai. Tenshi rychle změnil směr pohybu, rozmáchl se rukou a…

„Yukio! Říkala jsem, že máš spát!“

Chlapec sebou trhl. Obrátil pohled ke své matce a zaprosil:

„Mami, ještě pět minut. Prosím!“
„Už jsem řekla. Spát! Číst můžeš zítra!“
„Ano, mami,“ řekl Yukio rezignovaně, když shledal, že matku neobměkčí, a vrátil knihu na noční stolek. Potom zhasl lampičku. „Hezké sny, Yukio.“
„Díky, mami.“

Dveře klaply. Yukio se chvíli zaobíral myšlenkou, zda by nemohl potají rozsvítit a dočíst alespoň kapitolu, ale byl unavený, a tak tuhle možnost nakonec zavrhl a zavrtal se hluboko do peřiny. Zdál se mu sen.

Viděl Tenshiho, jak bojuje s nepřátelským ninjou. Chtěl mu pomoct, ale nemohl se hnout. Zoufale sledoval, jak Tenshi padá. Chtěl vykřiknout, ale ani to nemohl. Zvedni se, Tenshi! Prosím, zvedni se! Ale Tenshi zůstal ležet. Nepohnul se, ani když k němu ninja přistoupil a probodl mu srdce. Yukio otevřel ústa a výkřik k jeho překvapení vyšel. Ninja se však po něm ani neohlédl a vykročil směrem k domu. Yukio se pokusil pohnout, a když se mu to podařilo, rozběhl se za ním.

Když vešel do domu, spatřil několik věci naráz. V koutě se krčila rodina čítající dvě děti a matku. Nepřítel kráčel pomalu k truhle, která stála ve stejném rohu jako rodina. Nábytek byl popřesouvaný a jedno z dětí i přes horlivé utěšování matky plakalo. Matka, jakmile si všimla, kam ninja míří, odtáhla obě děti co nejdále od truhly. Neznámý nepřítel truhlu hrubě otevřel a vzápětí ji rozsypal po zemi. Nic cenného. Zvedl se a vztekle zamířil k matce, která schovávala své děti za sebou.

„Kde máte něco cennýho, sakra!“ zařval a popadl matku pod krkem.
„My nic víc nemáme,“ vyrazila ze sebe matka vyděšeně. Teď se rozplakalo i druhé dítě.
„Chcete říct, že jsem se s tím chlápkem venku zabíjel úplně zbytečně?! Že jsem si klidně mohl tohle zranění odpustit?!“ to řka, vrazil jí pod nos táhlý krvavý šrám na paži.
Matka chvíli mlčky vyděšeně hleděla na ninju a pak se jí nenadále oči zalily slzami, když si uvědomila, o kom mluvil.

„Neřvi, řekni mi, kde máte něco cennýho, hergot! Z něčeho jste žít museli, ne?!“
Žena jen vrtěla hlavou, protože skrze pláč nemohla mluvit. Ninja pomalu ztrácel trpělivost. Odhodil matku stranou a obořil se na děti:
„Přestaňte řvát, slyšíte! Půjdete se mnou, snad mi za vás vedení Rootu nějakej ten ryo dá.“
Děti byly tak vyděšené, že zapomněly plakat.

„Ne!“ zařval Yukio, který doteď stál jako zkamenělý na prahu.
„Ublížíš jim jen přes mou mrtvolu!“ a rozběhl se vstříc ninjovi. Skočil mu na záda a začal ho zuřivě tlouct po hlavě. Teprve teď nepřítel zareagoval. Otočil se a serval si Yukia ze zad. Pak ho prudce udeřil do obličeje a Yukio upadl. Nebolelo to, ale přesto vykřikl. Vykřikl, když v tváři ninji, kterého spatřil poprvé zblízka, poznal svého otce.
Prudkým škubnutím se probudil a první, co ho zaplavilo, byla úleva. V tu chvíli k němu zezdola dolehly hlasy.

„Nech mě být, sakra!“
„Myslela jsem, že to chceš obvázat.“
„Tak to udělej nějak, ať to tak svinsky nebolí!“
„Dobře. Promiň. Jak se ti to vůbec stalo?“
„Ale v baru měl někdo kecy proti tomu, co děláme, tak jsem ho trochu zvalchoval, aby změnil názor.“
„Zdá se mi, že nebyl jediný zvalchovaný.“
„Drž hubu! Mělas vidět ten jeho ksicht, pak bys o mně takový věci neříkala.“
„Vlastně jsem docela ráda, že jsem ho neviděla,“ zamumlala si pro sebe.
„Co jsi říkala?“
„Nic důležitého.“
„Jak nic důleži… Aůůů! Sakra, co blbneš!“
„Promiň!“ omlouvala se chvatně.
„Promiň, promiň, neříkal jsem, ať dáváš pozor?!“
„Říkal.“
„No tak.“
„Nebolelo by to tolik, kdyby ses v hospodě pokaždý tak nezřídil,“ řekla vyčítavě.
„Cože?! Já bráním naši čest a ty mi budeš vykládat, že jsem se neměl prát?! To se mi snad zdá! Nemluvě o tom, jak mě bolí hlava. Nemohla by sis pro jednou ty řečičky odpustit?!“
„Myslím, že zacházíš moc daleko!“
„Moc daleko! Moc daleko! Já ti řeknu, kdo tady zachází moc daleko! Nějak jsi zapomněla, kde je tvoje místo! Mám pocit…“

Víc už Yukio neslyšel, protože strčil hlavu pod polštář. Jak otce nenáviděl. Kéž by mohl být velký a poprat se s ním sám. Kéž by otec odešel, ztratil se, zmizel, cokoli! Aby už ho nikdy v životě neviděl, neslyšel! Yukia sžírala nenávist. Představoval si sám sebe, jak jde dolů a udeří otce pánvičkou do hlavy. Jak to zaduní a otec se sesune k zemi a jak se Yukio vítězně usměje na maminku. V tu chvíli ho ze snění vytrhlo otevírání dveří. Ať to není on, prosím, ať to není on!

„To jsem si mohl myslet. Vyspává! No tak dělej, vstávej, kluku, nemáš nic na práci?!“

Yukio se raději rychle vyhrabal z peřin a beze slova odporu na sebe hodil oblečení. Pak sešel dolů, rychle spolykal chleba a obrátil se na matku.

„Vytrhám plevel, jo?“
„Dobře,“ kývla a pousmála se, ač měla na tváři ztrhaný výraz.

Yukio vyběhl ven a jal se horlivě plít záhon. Snažil se prací a námahou přebít záchvaty vzteku, které se v něm vzdouvaly. Částečně se mu to dařilo, ale přesto, když se vracel do kuchyně na oběd, neubránil se představě guláše vylitého na otcovu košili. Při té představě se pousmál. Matka jeho úsměv zahlédla a usmála se s ním.

„Mami?“ zašeptal tiše Yukio.
„Hm?“
„Kde je táta?“
„Něco si zařizuje, na oběd nepřijde. Proč se ptáš?“
„Jen tak,“ snažil se to zamluvit.
„Bojíš se ho?“ zeptala se najednou.
„Eh, já… ne, jasně, že ne!“ pokoušel se o rozhořčený tón. Matka se tomu jen usmála.
„A ty?“ zeptal se.
„Já ani nevím. Možná někdy, ale spíš ne. On je jako velké dítě. Všechno bere doslova, nad vším se rozčiluje, je zbrklý a netrpělivý. Ale myslím, že to není špatný člověk. Jen se svými zlozvyky nebojuje.“
„Aha,“ řekl zmateně Yukio, když mu došlo, že se maminka otce v podstatě zastává.
„Lidi jsou všelijací. To časem pochopíš,“ řekla a znovu se vrátila k jídlu.

Škoda, že to nechápu už teď.

Zbytek dne proběhl klidně, Yukio dokončil domácí práce a zrovna sedl ke knize, když se otec vrátil. Sklapl knihu a zaposlouchal se, ale nezdálo se, že by chtěl otec jít nahoru. Něco ho však zarazilo. Dole bylo ticho, až na zvuky podobné přehrabování věcí. Nakonec mu zvědavost nedala, odložil knihu a vyšel na chodbu a ke schodišti. Otec klečel na zemi a vyhazoval věci ze skříně. Sem tam nějakou popadl a nacpal ji do tlumoku. Yukio chtěl vědět, co se děje, ale neodvažoval se zeptat. Matka to vzápětí udělala za něj.

„Co se děje?“
„Taky bych rád věděl. Ženou se sem ANBU.“
Yukio seběhl schody. „ANBU?“
„Jo, ANBU. Můj obličej dost dobře znají, rád bych se jim vyhnul. Navíc to vypadá, že tu nejsou jen na návštěvě.“ Yukio se začínal bát. Vzpomněl si na svůj sen. „Co budeme dělat?“ položil otázku, která ho nejvíc pálila.
„Vy si dělejte, co chcete, já mizím.“
„Cože?!“
„Říkal jsem, že mizím, kluku pitomá, posloucháš mě vůbec?!“
„To nemůžeš, nemůžeš utéct!!“

Nespojoval si otce s Tenshim, jeho otec nebyl vůbec jako Tenshi, ale nechtělo se mu věřit, že by utekl a nechal je tu, ať si pomůžou sami.

„Můžu. Můžu a musím. Sbohem,“ řekl a vyběhl ze dveří. Yukio stál bez hnutí na místě a nemohl tomu uvěřit. Utekl. On utekl. V tu chvíli uslyšel křik. Už jsou tady!

„Co budeme dělat, mami!“ vykřikl zoufale.
„Uklidni se a přines seshora všechno cenné, co tu máme!“

Yukio se víc neptal a rozběhl se splnit příkaz. Proslídil pokoje a snesl dolů vše, o čem mínil, že to má nějakou cenu. Maminka všechno nastrkala do bedny a poslala Yukia do kouta. Pak přešla ke dveřím, otevřela a položila bednu na práh. Rychle zase zavřela a vrátila se k Yukiovi.

„Co bude teď, mami?“
„Doufejme, že jim to bude stačit,“ odpověděla.

Hluk se přibližoval. Odněkud se ozvalo zařinčení skla. Yukio se bál. Hrozně se bál. Prosím, ať přejdou, prosím, ať přejdou, prosím, prosím, prosím! Z v duchu pronášených proseb ho vytrhl úder na dveře. Yukio sebou trhl.

„Počkej tu,“ řekla matka konejšivě a vydala se ke dveřím. Než k nim došla, dopadly na dveře další dvě tupé rány.

„Už jsem tu!“ zavolala a otevřela na škvíru. Na prahu stáli dva ninjové se zvířecími maskami.

„Co chcete? Všechno cenné je v té bedně.“
„Na to dojde taky. My chceme toho kluka. Půjde k Root. Otevřete!“

Bez jediného přechodu změnila výraz z opatrného na zarputilý. Přibouchla dveře, popadla židli, podložila kliku a v neuvěřitelném tempu přitáhla před dveře botník. Pak se rozběhla a popadla Yukia.

„Dobře poslouchej, Yukio! Nemáme moc času! Ty teď vyběhneš zadním vchodem a poběžíš, co ti budou síly stačit! Jenom běž, jasné! Nezastavuj se! Neohlížej se!“
„Ale co ty, mami?“ vykoktal Yukio.
„Neboj se! Nedovolím, aby tě odvedli! Budu hned za tebou; a teď běž!“
„A-ano, mami!“
A vždy poslušný Yukio vyběhl zadním vchodem.

Matka se chvilku dívala za utíkajícím chlapcem, a pak se obrátila ke dveřím, které se již mohutně otřásaly v základech. Přiběhla k hromadě věcí před skříní a vytáhla dva kunaie. Neuměla s nimi, ale viděla v nich zbraň a ona zbraň potřebovala.

Musím je alespoň zdržet, než Yukio uteče do lesa. Doufám, že mě poslechneš, Yukio. Uteč, prosím!

Dveře praskly.

Yukio utíkal, jak mu matka nařídila. Píchalo ho v boku, ale nezastavoval. Když se začal škrábat do svahu, uslyšel náhle strašný výkřik. Krev mu tuhla v žilách. Utíkat, neohlížet se, utíkat, nezastavit se, utíkat! Ale co když to byla matka! Yukio se vyškrábal na vrchol svahu a zastavil se na kraji lesa. Teprve teď se ohlédl. Ne! Ne! Nemohl se na to dívat. Hořící dům. Křik lidí. Ninjové na ulicích. Mrtví. Vběhl do lesa. Připadalo mu, jako by na něj všechno padalo. Matka… je mrtvá. Otec utekl. Vesnice hoří. Musím utéct. Pryč! Co nejdál. Ale kam? Kéž bych tak mohl zapomenout. Zapomenout na otce, na matku, na ten hrozný výkřik, na ninji i na celé tohle prokleté místo. Utíkal, seč mohl a v žebrech ho bodalo. Chci zapomenout! Chci na to zapomenout! Do očí se mu hrnuly slzy. Takhle to nemělo být! Tohle není fér! Pro slzy neviděl na cestu. Nemysli na to, nemůžeš to vrátit! Zapomeň na to! Zapomeň! Klopýtl, upadl a skoro rád se ponořil do tmy.

„Urushi, není zraněný tolik, jako jsi byl ty. Neboj se. I když na to nevypadám, umím pár léčitelských technik.“

Pootevřel oko a spatřil ženu v kápi, která měla položené ruce na jeho čele. Hlava ho bolela, ale její dotyk nebyl nepříjemný. Zřejmě ho léčila. Všiml si, že má zakrvácené tričko. Asi se udeřil do hlavy a spustila se mu krev.

„Kde jsou tví rodiče?“ zeptala se žena přívětivě.

Yukio se nadechl, aby odpověděl, a pak se zarazil.

Nemůžu si vzpomenout. Před něčím jsem asi utíkal, ale před čím. Co dělám tady? Mám vůbec rodiče? Jak jsem mohl všechno zapomenout. Jak se jmenuju? I to jsem zapomněl.

„Jak se jmenuješ?“ ptala se neznámá dál.

Kéž bych věděl. Jak se jmenuju? Ne, spíše, kdo jsem? Kéž bych si tak vzpomenul.

„Vždyť von nic neví, chm,“ odfrkl si kluk, který vykukoval zpoza léčitelky.
„Urushi, pomoz mu,“ odvětila autoritativně.
„Měl‘s ty ale štěstí, to ti povim. No tak, chyť se mě!“ řekl kluk, když pomáhal Yukiovi vstát. Odvedli ho do dřevěné budovy. Později zjistil, že je to konožský sirotčinec. Chovali se k němu pěkně. Tedy až na toho uřvaného kluka z jejich prvního setkání.

„Tvá zranění se hojí rychle,“ usmála se na něj léčitelka. Neodpověděl. Nevěděl, co by řekl.
„Co takhle říct aspoň bů, ty nemáš vychování!“ začal ho vzápětí komandovat ten kluk. Sundal si helmu a nic netušícímu Yukiovi ji narazil na hlavu, až bolestně vyjekl.
„Hej, vem si todle! Kdyby ses náhodou chtěl zas mlátit do hlavy! Žádný vychování, žádný rodiče, žádný jméno. Máš fakt pech, kámo.“

To tedy mám. Kdybych si tak mohl vzpomenout alespoň na jméno.

„Budeš tu žít s námi,“ řekla konejšivě léčitelka: „Jinými slovy, ode dneška jsem tvoje máma. Kdykoli budeš něco potřebovat, stačí říct.“
„Hele, ale je fakt blbý, že nemá jméno,“ přisadil si znovu kluk.
„Pravda, něco s tím uděláme,“ léčitelka se zamyslela.