Smíšek

Šestnáctý srpen byl druhý největší Konožský svátek, hned po Velkém osvobození osmého května. Toho dne měl Uchiha Fugaku, velký vůdce Skryté Listové, narozeniny. A Haruno Sakura, růžovovlasá studentka posledního ročníku akademie, opravdu netušila, proč to všechny tak bere?
Akademie pořádala jako vždy divadlo. Dopoledne se postavily kulisy, sešpendlily kostýmy, proběhla generálka. Nyní se Konožský kulturák zaplnil studenty, jejich rodiči a instruktory. Uchiha Fugaku, kterému bylo představení každoročně věnováno, poslal jako vždy vřelé díky. Na speciální místo s nejlepším výhledem usedla pouze Uchiha Mikoto, první dáma Konohy, jenž zpravidla přebírala veřejnou účast celého Klanu na sebe. Tentokrát se po jejím boku objevil i Sasuke. Bylo to těsně před začátkem představení, takže měl nejmladší Uchiha jen chvíli na to, aby pozdravil matku a vrátil se k ostatním studentům.
Sakura si byla jistá, že kdyby s ní zůstal déle, instruktoři by zdrželi představení. A stačilo by mu jen mávnout prstem a dostal by vlastní speciální místo. Ale to on nikdy neudělal. Sasuke byl lidový, až to bolelo.
Naruto, už teď podřimující po Sakuřině boku, se náhle probral. Všiml si, kam jeho kamarádka tak kouká a vykouzlil otrávený škleb. Změnil polohu a náhodou do ní strčil. „Promiň."
Neměla čas na žádnou jedovatou poznámku. Modrá opona, kryjící největší jeviště v Ohnivé zemi, se majestátně zvedla. Spustila hudba.
Sakuře se zdálo, že je příběh o ubohé děvečce poslední dobou v oblibě. Role se zhostila nejmladší Hyuuga a její zoufalé byakuganové oči rozplakávaly publikum. Zápornou postavu hrála Moegi v kostýmu staré čarodějnice, která se jen neustále ploužila kolem, sváděla vlastní neúspěchy na ubohé nevolníky a mlátila komparz dřevěnou hůlkou. Druhým záporákem byl Udon v roli zlého statkáře. Čarodějnice ho měla pod palcem a tak pořád mlátil nebohou Hanabi. Tato úloha byla ve spojení s Udonovou drobnou postavičkou, velkými brýlemi a neschopnosti rychlých pohybů to nejzábavnější na celém vystoupení.
Představení se ocitlo ve finále. Nyní se na jevišti shromáždila půlka účinkujících a Hanabi naříkala přerývavým hlasem: „Kdo nás zachrání!?"
Role tak zvaného zachránce - ve skutečnosti se obecně vědělo, že je to mladý Fugaku - patřila chlapci s ulízlými vlasy a křečovitým úsměvem. Byl to desetiletý fešák, možná Sasukeho budoucí nástupce. A právě on pozvedl Hanabi z prachu divadelních prken a osvětlen září reflektorů vyzval armádu dětí ke svržení obou tyranů.
Naruto nostalgicky vzpomínal na dobu, kdy se záporáci shazovali z pódia, jakožto exhibici svržení z útesu. Také hrával zlou čarodějnici…
Nakonec se všichni herci nacpali na jeviště, vrhali do řad diváků křečovité úsměvy a přebírali kytice. Naruto zazíval a Sakura vyhledala očima Sasukeho. Mířil ke své matce, aby ji vyprovodil z divadla.

Když byli oba přátelé konečně propuštěni do svých domovů, pomalu se šourali ulicí a postávali na každém rohu. Naruto znuděně kopal do prázdné plechovky, kterou si musel sám zmačkat a hodit na chodník. Čistota ulic v Konoze byla nevýslovná. Když došli na náměstí, naráz ztichli. Uprostřed stál vysoký památník vítězství klanu Uchiha, obrovský černý kámen s reliéfem jejich znaku. Sakura se hodnou chvíli nedokázala přimět, aby od něj odtrhla oči.
Naruto se pousmál. „Pamatuješ na loňský léto?"
Pamatovala. „Jo." Povzdechla si a sklonila hlavu. „Víš co, Naruto? Už jsem stejný pako jako ty…"
Hlasitě se zasmál a strčil do ní. „Jsi můj hrdina!"
„Dej mi pokoj," odbila ho.
„Ne, fakt! Měli bychom si dát přezdívky - já budu Papírová Smršť a ty budeš… hmm, Ječící Přízrak! Docela cool, ne?"
Konečně se usmála - ať už byl Naruto sebešílenější a ztřeštěnější, vždycky ji dokázal rozveselit. Dokonce ani její loňský přečin se jí už nezdál tak závažný. Jo, byl to ten večer, kdy vylezla na památník a zařvala. Kdyby ji někdo viděl, seděla by v tuto chvíli na tvrdé přičně Listového vězení. Naruto si mohl v klidu tisknout a rozhazovat ty své proti-uchihovské letáky a být u toho nenápadný, ale to, co tenkrát provedla ona, zatím nemělo obdoby. I když to ztropila hlavně proto, že ji naštval.
„Co si zajít k Teuchimu?" navrhl Naruto, zatímco šouravým krokem opouštěli náměstí.

Když Sakura loni v létě vykřikla ta povzbudivá slova, byl to zároveň i den, kdy se zbytky Uchihových odpůrců pokusili zabít Fugaku. A křičet v takový den: „Vzbuď se, Konoho!" není právě nejlepší nápad. Věděla to Sakura, věděl to Naruto a nyní to bylo jasné i Sasukemu.
V ten osudový večer běžel přímo na místo, ale zbyla po ní jen dvojice růžových vlasů, zachycených na hrubém povrchu černého kamene. Mohly patřit komukoliv jinému, anebo to mohlo mít tisíce dalších verzí, ale on si je přesto nechal. Dodnes ležely ve staré šperkovnici, schované na dně Sasukeho šatníku. Říkal jí pokladna, protože všechny krámy a cetky uvnitř považoval za své jediné opravdové vlastnictví, ačkoliv neměly žádnou hodnotu. Patřily jemu, jen a jen jemu. Zatímco tiše seděl na odvrácené straně památníku a poslouchal rozhovor dvojice, ty dvě růžové nitky měly znenadání obrovskou cenu.
Ani nedýchal, dokud se hašteřivé hlasy nezačaly vzdalovat. O pár vteřin později vyhlédl ze svého úkrytu a sledoval oba přátele. Uzumaki Naruto a Haruno Sakura pro něj vždy byli něco speciálního, i když si jich na první pohled nevšímal. Ve skutečnosti neměli tušení, že jsou jím pečlivě studováni. Uchvacoval ho jejich stálý odpor k vládě Klanu a samotné jejich kamarádství. Byli přece tak rozdílní… Možná to byla jejich osobní vzpoura proti všemu, co mělo nějaký řád. Tuto nezvyklou skutečnost se Sasuke snažil ze všech sil pochopit.
„Sasuke?"
Jakmile zaslechl bratrův hlas, rychle se postavil. „Jdeš pozdě."
Itachi nevinně zvedl ruce. „Omlouvám se, něco jsem zapomněl. Co jsi to sledoval?" Po Sasukeho vzoru vyhlédl za památník, ale objekty bratrova zájmu už byly dávno pryč.
„Nic," odvětil stroze. Oba se vydali domů.
Itachi sledoval svého mladšího brášku koutkem oka. Dalo se říct, že je z něj teď zmenšená kopie jejich otce. Jeho výraz byl jako vytesaný do mramoru, ruce držel v obvyklé vzdálenosti od těla a přeměřoval chodník pravidelným, vojenským krokem. Jeho tělo bylo rovné jako prut. Až letos projde chuuninskou zkouškou coby nejlepší z nejlepších, odkroutí si rok a půl na Zvučňáckých hranicích. Nakonec ho Fugaku povýší na důstojníka. To byla zkrácená verze Sasukeho pravděpodobné budoucnosti, která se tak trochu lišila od Itachiho vize. Podle něj měl Sasuke na víc. Na mnohem víc, než si byl kdy schopen připustit.
„Shisui prý začal plnit otcův plán. Tekka mu chodí pomáhat - i ostatní," řekl Sasuke, aniž by změnil tempo.
„Přizvali k tomu nejlepší inženýry Ohnivé," doplnil Itachi a zarazil se. „Co se děje?"
„Jen díky mě se na poslední schůzi klanů zjistilo, jak Gentōshin funguje," odpověděl nejmladší Uchiha téměř šeptem, ale rychle utichl. Naučil se, že sebekontrola je mnohdy cennější, než chakra. Zavrtěl hlavou: „Zapomeň na to."
Pravda, na poslední schůzi zástupců Konožských klanů skutečně zazářil. Ale moc velké zásluhy na tom, že se v Konoze teď tajně stavěla kopie jednoho z nejcennějších vynálezů Akatsuki, neměl. Přesto jej hlodala ctižádost a tolik si přál, aby mohl být u toho.
Tuhle vlastnost mu Itachi nemohl dovolit. Už kvůli němu samému … Pevně jej chytil za ramena a otočil k sobě. Sasuke nebyl na tak blízký kontakt zvyklý, ale překvapil jej natolik, že se nebránil. „Zapomeň na Gentōshin! Je to jen konstrukce, kdo ví, jestli nám k něčemu bude."
„Itachi...?"
„Teď mě dobře poslouchej - pusť malé ryby z hlavy. Zaměř se na větší věci." Pustil bratra a odcházel, jakoby se vůbec nic nestalo.
Sasuke jej následoval s poněkud rozladěným výrazem. „O čem to mluvíš? Vždycky jsi byl u všeho první, máš všechno, o co si otci řekneš! Proč bych i já…!“
„Sasuke…“ povzdechl si.
Mladší z Uchihů se zastavil. „Ne! I já mám právo něco dokázat! A udělám to!"

***

Dřív bývala Sakura nervózní. Ale po dalších dvou týdnech své lékařské praxe už cítila jen narůstající rozladěnost.
„Haruno-san, neoddalujte ty ruce!" upozornil ji vedoucí medik a cosi zaškrtl ve svých poznámkách.
Netušila co – růžové vlasy, vysoké čelo, prořízlá pusa?
„Soustřeďte se prosím. Tok chakry musí být rovnoměrný!"
Zaskřípala zuby. Ne, měla se přihlásit na běžnou chuuninskou, jako Naruto. Žádné medické zkoušky navíc, umývání nemocniční podlahy, rozvozy dietních obědů pro pacienty a vylívání bažantů…
„Teď už to trochu přeháníte!" Vytáhl hodinky a v duchu odpočítal posledních pár vteřin. „A stop! Stále neposloucháte - takhle vám pacient dlouho nevydrží."
S otráveným výrazem zvedla stříbrného sledě z kádinky před sebou. „To nevím, Iashi-sensei… Zatím tu léčím jenom leklé ryby."
„Ušetřete mně výmluv! No nic, ukliďte zkušebnu a můžete jít."
„Sayonara, Iashi-sensei."
„Sayonara…“
Ryby k medickým zkouškám se měly správně vyhazovat, což však studenti ani doktoři nedělali a brali si je domů na přilepšenou. Vytáhla dvojstránku z včerejších novin a zabalila do ní mrtvého sledě. Na nemocniční chodbě si svůj odchod ovšem rychle rozmyslela.
Muselo se stát něco vážného, protože rozhlas právě svolával snad všechny doktory, kterými Konožská klinika disponovala. Jakožto studentky to nebyla její věc, přesto vyběhla schodiště do inkriminovaného patra. Teprve pak jí došlo, že na těchto místech ještě nikdy nebyla a nebýt bílého stejnokroje, asi by ji sem ani nepustili. Tohle poschodí bylo určené těm opravdu nejvážnějším případům.
Připletla se ke Kaori, kterou znala už dřív z medických přednášek. „Co se děje?"
Mladá sestřička nedokázala odvrátit oči od skupiny doktorů, tlačících lůžko s pacientem. „Přesně nevím. Jde o někoho z Klanu, prý je to vážné…“
„Od Uchihů? Koho?"
„Sasuke-san," ozval se jeden ze zřízenců před nimi. „Alespoň to tvrdí ti, co ho donesli."
Sakura se přistihla u toho, že se jí třesou ruce. „Jak to myslíš?"
Muž si přejel rukou přes tvář. „Obličej na cucky. Tak, tak mu stihli vrazit hadičku do krku, jinak by se utopil ve vlastní malinovce."
„Kami-sama!" vypískla bledá Kaori.
Sakura přimhouřila oči. „Nestraš! Nemůže to přece být…“
Z protější chodby se ozval výkřik. Personál se stáhl stranou a uvolnil místo nově příchozím. Uchiha Mikoto, podpíraná Shisuim, se s nářkem ploužila k pacientově lůžku.
„...Sasuke," vydechla Sakura.
Z chumlu lékařů se oddělil Iashi a zvednutím ruky si zjednal ticho. „Prosím všechny, kteří tu už nejsou potřeba, aby se vrátili na svá oddělení. Děkujeme za vaši pomoc, dobrá práce. Teď se prosím vraťte!"

***

Nepamatoval si, co se stalo. Myslí se nacházel ve stísněném prostoru mezi sharinganem a očními víčky… teda, pokud ještě nějaká měl. Ucítil bolest. Bylo to tak trochu překvapení; příjemné z části že žije, k uzoufání příštích pět hodin. Pokoušel se nehýbat, ale bolest tu i přesto byla, pálila a řezala. Konečně mu došlo, odkud přichází a že je to jeho tvář, co mu způsobuje taková muka. Pokusil se uvolnit, ale tím se to jen zhoršilo. Možná to bylo kvůli přemýšlení, jak se mu svaly ze zvyku napínaly a smršťovaly. Tak nemyslet, hlavně nemyslet…
„Už se probral?"
Čí je to hlas?
„Nejsme si jistí…“
„Sasuke-san? Jestli mě slyšíte, zvedněte prosím pravou ruku."
Ruku? To by nejdřív musel přijít na to, kde ji má. Aha, tady. Jen o kousek nadzvednout, pohnout prsty - na víc se nezmohl. Byl tak slabý! Cítil, jakoby mu tváří projela žhavá čepel. Zachvěl se a vyprskl. Někdo mu otřel ústa, štípalo to.
„Jenom klid, dáme vám něco proti bolesti, bude to dobré…“

„Omlouvám se za zpoždění." Iashi-sensei jen letmo nahlédl do zkušebny praktikantů, kde už seděla Sakura s připravenou rybou. „Je vám doufám jasné, že za těchto okolností se naše hodiny odkládají na příští týden."
Vstala. „Rozumím."
„Počkejte chvíli!" Zastavil ji mezi dveřmi. „Máte dneska úklid, že?"
„Proč?" Věnovala mu nechápavý pohled.
„Jindy bych nahoru poslal obvyklé lidi, ale všechno to jsou zapálené obdivovatelky. Ale vy máte ke Klanu vztah… ehm, řekněme čistě profesionální, že ano? Nechci, aby si na nás pak někdo stěžoval."
Došlo jí, kam míří a přikývla. „Jistě."

Sasuke ležel na nemocniční posteli, obklopený hromadou pípajících přístrojů a hadiček. Jeho hlava byla velký kus obvazu - dali mu nový dnes ráno, po ukončení série operací. Napravili zpřelámaný nos a lebeční kosti, zašili potrhané tváře a vyspravili chybějící části kůží z jeho stehen. Čekala ho ještě chakrová terapie, ale kdo ví, jestli bude vypadat tak, jako dřív.
Nechtěla nad tím přemýšlet, tak jen protlačila vozík s mopy kolem jeho postele. Byl to Uchiha - příslušník klanu, jenž si od ní zasloužil pouze pohrdání; její spolužák, se kterým nikdy nepromluvila. Nemohlo existovat víc důvodů, proč jí měl být lhostejný!
„Hej."
Narovnala se. Vážně teď něco řekl, nebo se jí to jen zdálo? Málem se vrátila k práci, ale zopakoval to:
„Hej…“
Opřela mop o vedlejší stěnu a přišla blíž. Neměl by být pro příštích dvaačtyřicet hodin v limbu? „Sasuke?"
„Mám žízeň," zašeptal.
Na stolku vedle našla kelímek se slámkou a dala mu napít. Po prvním doušku se rozkašlal, tak toho raději nechala.
„Jak - jak dlouho už…“
„Asi týden. A nemluv, musíš být v klidu." Odložila kelímek a ustoupila.
„Nechoď pryč. Řekni mi něco…“
„Jsem tady," uklidnila ho a pokračovala v mytí podlahy.
Netušila o čem mluvit, tak jen tiše předříkávala lekce z lékařské příručky, které si naládovala do hlavy během minulého týdne. Když dokončila práci, zdálo se jí, že usnul. Pomalu otevřela prosklené dveře a pokusila se vytratit, ale neúspěšně.
„Pokračuj, prosím…“

***

„Neuvěřitelné - takhle rychle zahojená zranění se jen tak nevidí." Starý doktor stáhl lem obvazu na původní místo a vstal. Všiml si, jak je jeho pacient zamlklý. „Hlavu vzhůru, už se nemusíte bát. Chakra se postará o zbytek. Když to půjde dál touto cestou, za měsíc jste doma."
„Děkuji." Mírně se usmál. „Mohu mít prosbu?"
Ta otázka starého muže udivila. Nezapomněl mladík náhodou, že se jmenuje Sasuke Uchiha a jeho rodina vládne v Listové pevnou rukou už pár let? „Jistě, cokoliv."
„Jestli se můj stav zlepšil, rád bych uvolnil místo vážnějším případům. Chci na běžné oddělení."
Překvapenější výraz už doktor mít nemohl. Přesto se úslužně uklonil: „Sa-samozřejmě, Sasuke-san.“
„Také bych si přál, aby to proběhlo v určité diskrétnosti.“

Běžné oddělení byla dlouhá místnost plná postelí, kde se pacienti dělili o vše, včetně politických názorů a jídla, propašovaného v návštěvních hodinách. Ani jedna z těchto věcí nezanikla, neboť lidí s obvázaným obličejem tu bývalo víc.
„Hej, kámo!"
Vzhlédl, aby v nohách postele spatřil známou osobu.
Naruto Uzumaki mu zamával rukou kousek od hlavy. „Díváš se na mě? To ti řeknu, máš v tom dost titěrný mezery…“
„Co chceš?" zeptal se.
„Já jsem Uzumaki Naruto, obývám tamtu palandu na konci! Že seš hned u dveří… Možná sem někdy vejde taková růžovovlasá tsundere - moh bys mi dát nějaký znamení? Nechci, aby mě tady viděla."
„A to jako co?"
„Nó…“ Uzumaki se podrbal na hlavě, načež se usmál a vzal ze Sasukeho nočního stolku pomeranč. „Až přijde, pošli ho ke mně. Neboj, já ho vrátím! Jak se jmenuješ?"
Sasuke nikdy nebyl na zábavu, v jeho světě na nic takového nebylo místo. Ale ta střeštěná blonďatá postavička jej svým chováním silně přitahovala. Nechal se proto alespoň jednou ovládnout pocity a stát se novou figurkou v jeho hře. Slibovalo to legraci. „Tobi."
„Tobi? To je divný… ale i tak dík!" Naruto se s úsměvem odebral na svou postel a vytáhl paperbackové vydání s názvem Žlutý blesk a poslední Bijuu.
Sasuke se zadíval na pomeranč ve své ruce a usmál se.
„Ty, Tobi?" Naruto byl zpátky a mával mu knížkou před obličejem. „Nemáš něco na čtení? Vyměním!"
„Ne, promiň," odpověděl Sasuke popravdě. „Vlastně tu nemám moc věcí."
„Cože? To jako žádný knihy, ani tak?"
„Ne."
„Tak si vem tu moji, já už ji dočet! Tady by jeden umřel nudou…“ mumlal Naruto, když odcházel zase zpátky.
Sasuke prohlédl svazek a zvědavě nalistoval první stranu.
„Počkat!" Naruto se vrátil a knihu mu vytrhl. „Víš co, na to se vykašli, stejně nestojí za nic! Ten chlap se pod to ani pořádně nepodepsal, prej nějakej poustevník, to mu nikdo nežere! Hraješ shougi?"
„Jo."
„Bezva, já si jedno půjčil! Můžeš mě to naučit? Prosím!"
„Ehm, tak jo?"
„Super, dattebayo! Mám tu nějaký karty, ale s tímhle obličejem bys měl výhodu!"
„Um, Naruto?"
„Co?"
„Proč jsi vlastně tady?"
Uzumaki se pečlivě rozhlédl kolem. „Nechci na chuuninskou," sykl.
Kdyby Sasuke mohl, zvedl by obočí pěkně vysoko. „Proč?"
„Několika-denní drill se šílenýma instruktorama? Ani náhodou! Nepotřebuju zkoušky, abych byl ninja! To už mám tady!" Rukou si poklepal na hrudník. „Proto mě tu Sakura nesmí vidět…“
„Sakura?"
„Jó, Sakura-chan! Chce si tu odkroutit medickou… ale o tom víš, ne? Jsi vůbec z Konohy?"
Zavrtěl hlavou.
„Hmm, tak to jo… Hrajem?"

„Naruto Uzumaki!"
Ležel na posteli a četl knihu, přestože ji přelouskal už pětkrát. Pomeranče, který se elegantně přikutálel k jeho posteli, si ani nevšiml. Zato Sasura, majestátně se tyčící vedle vozíku na jídlo, byla nepřehlédnutelná. Leknutím nadskočil a kniha mu vypadla z rukou. „Sa-Sa-Sakuro-chan!"
Popadla ho za ucho a vytáhla z postele. „Co tady kruci děláš?"
„Au! Pusť mě, jsem nemocnej! Asi mám slepák…“
„Nežvaň a vypadni odsud, než na to někdo přijde!"
„Uklidni se!"
Pustila ho zpátky na postel a všimla si vytroušeného ovoce. „Kde jsi to vzal?"
Zatímco si pečlivě mnul ušní boltec, kývl k posteli u dveří. „Ten není můj."
Pomeranč dopadl zpět na podlahu, akorát mnohem méně šetrně. „Co ten tady dělá?"
„Kdo? Tobi?"
„Tobi?"
„Jo, Tobi-kun. Je to hodnej kluk - hádej co? Naučil mě hrát shougi!"
Přitáhla si ho blíž. „Co všechno jsi mu řekl?"
„Co jako?" otázal se nevinně.
„Nehraj si se mnou a vysyp to!"
Nejdřív si myslel, že prostě vyšiluje, ale teď začal být její tón opravdu vážný. „No, všechno možný… Co se děje?"
„Povídal jsi mu o mně? O chuuninské? O letácích? Tak mluv!"
„O letácích ne," zašeptal. „O těch nikomu nikdy neříkám. No, jo. O chuuninské jo… Tak vysvětlíš mi už, o co tu jde?"
Nasupeně se narovnala: „Vcelku nic - jenom jsi právě svůj plán na ulití odhalil Sasukemu Uchihovi!"
Naruto zbledl. „Heh? To je pitomost, co by Sasuke dělal tady… Ne, Tobi-kun? Nevěřím - pojď se s ním seznámit!"
Nestihla nic namítnout, jak rychle ji popadl za ruku a táhl na druhý konec místnosti. „Naruto!"
„Hej, Tobi-kun! Tohle je Sakura-chan!"
Hlava s obvazem se zakývala ze strany na stranu. „Myslím, že jsme se už viděli."
Naruto pohlédl z jednoho na druhého. „Fakt?"
Sakura vztekle sešpulila rty. „Jo."
„Ještě jsem ti nepoděkoval. Ani za Naruta - umíš si najít dobré přátele."
Hořce se usmála. „Hmm… Smůla, Naruto právě odchází!"
„To je škoda. Budu se tu bez něj dost nudit…“ dodal.
Zalovila v kapse a vytáhla malou, ošoupanou knížku. „Ber to jako náhradu! Teď když dovolíte, Uchiha-sama, musím se vrátit ke své práci!"
„Věřil bys tomu?" Naruto se smíchy svalil na Sasukeho postel. „Ona si vážně myslí, že jsi Sasuke Uchiha! To je fór!"
Sasuke zvedl svazek a se zájmem si ho prohlížel. „Co je to?"
„Její oblíbená. Furt mi to čte. Já na ty poučky moc nejsem, ale jedna se mi docela líbí, i když je to všechno tak na depresi! Tady." Nalistoval příslušnou stránku a ukázal na přísloví, obtažené červenou tuží. „Neber si to od ní špatně - je jen nedůvěřivá. Měj se, Tobi!"

***

Sasukeho tvář se kompletně zahojila během několika týdnů. S pomocí chakrové terapie se jí dokonce vrátila původní barva a jen několik nepatrných jizev teď připomínalo událostí minulého měsíce. Ty se však minulostí nestaly - alespoň pro Klan ne.
„Fugaku-sama," pronesl nejmladší z rodu ke svému otci s hlubokou úklonou.
Oslovený si dovolil mírný úsměv. „Jsem rád, že jsi zpátky." Poté ovšem nadobro zvážněl. „Tvé chování v této záležitosti je neomluvitelné."
Sasuke sklopil hlavu. „Víš, že…“
„Že ses nechal málem zabít vyděšeným špehem beze zbraně, to vím! Že jsi neposlechl můj rozkaz a málem ohrozil celou misi!" dokončil za něj a sharingany v jeho očích se zlověstně pohnuly.
Naštěstí, Sasuke se neodvažoval do nich pohlédnout. „Rozumím."
Vůdce rodu vstal a sklonil se k němu. „Jsi naděje této rodiny. Ale jestli chceš jednoho dne skutečně zaujmout mé místo, musíš se podle toho chovat. Teď jdi."
Sasuke se naposled uklonil a vyšel ze dveří s hlavou vztyčenou.
Fugaku počkal, až za ním zaklapnou dveře, a obrátil se ke stínům své kanceláře. „Něco nového?"
„Zdá se, že Sasuke-san navázal přátelství." Ze tmy se vynořil maskovaný ninja s čupřinou šedých vlasů.
„Vždycky se až moc stýkal s těmi dole… O koho jde?"
„Uzumaki Naruto a Haruno Sakura. Zejména ve druhém případě - je to praktikantka na klinice, měla na starosti úklid jeho pokoje. Zrovna v době, kdy začalo jeho zázračné uzdravování."
„Co o ní víme?"
„Zdá se, že s klanem Uchiha příliš nesouhlasí. A Uzumaki byl už nesčetněkrát vyšetřován za šíření letáků."
Fugaku se zastavil u otevřeného okna a zadíval se do zahrady. Byla teď celkem zanedbaná, ještě nestihli zaměstnat nového zahradníka. „Myslíte, že se mohl Sasuke zamilovat?"
„Není vyloučeno," odpověděl ninja a rukou si podepřel bradu. „Ovšem, jestli miluje Haruno, pak musí stejně milovat i Uzumakiho."
„Popište to líp."
„Myslím, že láska není to správné slovo, kterým by se dal tento vztah vyjádřit. Ale ani přátelství."
„Řekněte mi, Hatake: Kdybych vám přikázal, ať ji zabijete - jen tak, preventivně - udělal byste to?"
Ninja se uklonil. „Jsem váš dlužník a Konožský shinobi. Udělám vše, co řeknete."
Ozvalo se klepání na dveře. Kakashi zmizel.
„Dál!" zvolal Fugaku.
Dovnitř vstoupil Tekka. Bylo slyšet, jak nepravidelně dýchá.
„Co se děje?"
„Kopie Gentōshinu… Zničená."

***

„Tobi a Sasuke Uchiha - na to ti teda neskočím!" Naruto se přesunul na obrubník chodníku a roztáhl ruce. „Viděla jsi ho jenom chvilku v úplný tmě! Jak si můžeš být tak jistá?"
Přendala si tašku s nákupem z jedné ruky do druhé a protočila oči. Nechtělo se jí popisovat nedávnou noc v Sasukeho pokoji, proto zůstala raději zticha. „Když už mi s tím nechceš pomoct, mohl bys alespoň zpomalit?"
„Promiň. Když já se tak těším!" Popadl igelitku s jídlem a rozběhl se napříč ulicí.
Zbýval jeden den do prvního kola chuuninské zkoušky a tak se rozhodli zahnat stres nad horkou pánví u Sakury doma. Počítala, že se otec zase nestihne vrátit domů a máma se zmiňovala o tom, že přijde později. Rodina Haruno obývala malý domeček s předzahrádkou a červenou jabloní, jejíž větve se neustále zaplétaly do elektrického vedení a způsobovaly výpadky. Dnes se nad tím naštěstí nikdo nechmuřil - problémy s elektřinou měla celá Konoha.
Počkal na chodníku u branky, než vytáhla klíče a odemkla. Nebyl tu na návštěvě poprvé, takže jen vyklouzl z bot a přemístil se i s jídlem do kuchyně. „Ještě nikdy jsme si nevařili tady! Kde tu máte ohřívač?"
„Podívej se pod stůl! Nebo radši počkej, jen se převlíknu!"
Vystoupala do prvního patra ke svému pokoji, kde zůstala stát přede dveřmi. Byly pootevřené a přísahala by, že se za nimi něco pohnulo. Zadržela dech a naslouchala. Pak si dodala odvahy a uchopila kliku. Ve stejné chvíli ji ale někdo vzal z druhé strany a dveře se otevřely.
„Ty?!"

„Naruto."
Lekl se jejího hlasu a praštil se od desku nad sebou. „Au! Chodíš jako - au - duch! Co je?"
Byla podivně bledá, ani si nesundala bundu. „Budem to muset nechat na jindy."
„Cože!? Proč?" vyjekl ublíženě.
„Něco mi do toho vlezlo, měl bys jít."
„Ale, ale…“
Chytila ho za ruku a přímo vystrčila ze dveří. „Zítra jak jsme si domluvili - stav se pro mě o půl desáté!"
„Ale… to měla být naše pánev!" Z jeho modrých očí sršelo nepochopení a smutek.
Povzdechla si. „Mrzí mě to, jinak to nejde. Dáme si spolu po zkoušce, jo?" Lehce do něj dloubla. „No tak, usměj se. Chuuninská není konec světa!"
Sice se mračil, ale alespoň už na ni nekoukal tak vyčítavě. „Když jsem ti to říkal já, moc ses netvářila."
„Tak teď budu! Pamatuju si tvoje oblíbený přísloví." Ještě se usmála, přestože na to dnes večer neměla náladu.
A on to poznal. „Hmm, tak teda zítra…“
Doprovázela ho pohledem, dokud se neztratil ve vedlejší ulici. Pak zabouchla dveře a obrátila se na osobu u schodů: „Nikdy bych nečekala, že přijdeš zrovna sem."
Ino Yamanaka vyšla ze stínů a ukázala rozpuštěné blond vlasy v celé své kráse: „Nikomu tu nevěřím - krom tebe a Naruta. Nemusela jsi ho vyhodit…“
„Nechci, aby se do toho pletl. Bude to pro něj lepší." Zavrtěla hlavou a kývla ke kuchyni. „Dáš si horkou pánev?"

„Tak jak je v Písečné?" Sakura si nabrala plnou misku a usedla zpátky na podlahu.
Ino ji následovala. „Horko, těžko… ale zvládáme to. Kdybych neměla Shikamara, nevím."
„Proč ses vůbec vrátila?"
„O tom nemůžu mluvit. Už to, že tu spolu sedíme… promiň, že tě do toho takhle zatahuju."
„V pořádku. Všimla jsem si, že sis prohlédla naši lékárničku."
Oči obou se na chvíli zastavily na Inině obvázaném zápěstí. Poškrábala se na lokti. „To byla nehoda…“
„Nechápu to," řekla Sakura po chvíli, zatímco soustředěně míchala jídlo. „Nechali tě jít do Písečné, pryč z tohohle pekla. Mohla sis dělat, co chceš, být čím chceš, cestovat… Místo toho jsi tady."
„Tak to není!" Ino rázně zastavila její ruku. „V Písečné mě nepropustili - jenom odvedli do dalšího vězení. Testovali nás, jestli nejsme nastrčení agenti. Když se jakž, takž ujistili o našem stanovisku, došla řeč k tomu, že celá výměna byla vlastně jen jejich neskonalá blahosklonnost a my se za svou záchranu musíme patřičně odvděčit. Proto jsem se vrátila. Ale není to tak špatné - ne jako procházet kolem lidí a cítit jejich pohledy… Být trpěný nepřítel."
„Promiň." Sakura sklopila oči a raději se zaměřila na jídlo. „Co chceš teď dělat?"
„Jestli ti to nevadí, zdržela bych se na noc a zmizela před svítáním."

***

„Ino Yamanaka - prý ji před půl rokem vyměnili za někoho z Písečné. To ona může za ty včerejší exploze u továrny?"
„Kdo ví. Jestli ano, určitě v tom nejede sama. Proto ji musíme odchytit živou, kvůli výslechu."
Nebe se začalo teprve pomalu prosvěcovat. Malý domek Haruno Sakury byl úplně ztichlý.
„Prý ovládá výměnu mysli. Nezbývá, než se spolehnout na moment překvapení."
„A co když se pokusí zdrhnout jako první? Zvládnou to hlídky?"
„K tomu tu přece jsou, ne?"
Na rohu ulice se objevila stařenka s proutěným košíkem a nejspíš by pokračovala v šouravé chůzi, kdyby ji nezastavil nenápadně oblečený muž. Nezaujatý pozorovatel by si ani nevšiml, odkud se vynořil. Prohodil s ženou několik slov, nabídl jí rámě a pak společně odcházeli opačným směrem.
„Jak vůbec víme, že je tady?"
„Prý ji objevil Inoichi-san - právě v té továrně, pár hodin předtím, než ji vyhodili do luftu."
„Inoichi? To jim to jen tak oznámil?"
„Pochybuju. Už včera nás poslali sem, prý se dřív přátelila s Haruno Sakurou. A po té akci se dalo čekat, že změní úkryt."
Okno ve druhém patře, obrácené směrem do zahrady, se na chvíli otevřelo a tmavá postava se elegantně spustila po okapové rouře k zemi.
„Tamhle! Jdeme!"
„Jen tiše."

„Uchiha-sama!" Shinobi v zelené vestě doběhl na konec ulice a uklonil se trojici ninjů.
„Podejte hlášení," rozkázal Shisui.
„Ino Yamanaka byla dopadena o půl páté ráno. Zranila dva chuuniny, ale pak se vzdala. Haruno Sayuri opustila dům v šest hodin - vzali jsme ji stranou, ale tvrdí, že o přítomnosti Yamanaky vůbec nevěděla."
„A ta poslední?" zeptal se Sasuke, který už při zaslechnutí jména její matky dost znervózněl.
Během řeči překonali vzdálenost k Sakuřině domu. Celé okolí bylo obklíčené, nezasvěcený člověk by si toho ovšem ani nevšiml.
Shinobi se zastavil. „Haruno Sakura? Nejspíš o tom ani neví, zrovna jsme se tam chystali někoho poslat…“
„Nechystejte," přerušil ho Sasuke. „Půjdu já."
Shinobi vykouzlil překvapený pohled, Shisui se k němu obrátil čelem: „Sasuke!“
„Nech to být." Itachi - poslední z trojice - Shisuiho zastavil. „Ať jde. Pak ti to vysvětlím."
Sasuke je ale už dávno neposlouchal. Vystoupal po betonových schůdcích ke dveřím a vzal za kliku. Bylo odemčeno.

„Mami? Zapomnělas něco?" Energicky přešlapovala u stolu v kuchyni, obrácená zády k němu.
Neodpověděl.
Zůstala stát uprostřed pohybu, jakoby jí to v té chvíli celé došlo. Narovnala se, holé paže srovnala podél těla. Vyzařovala z ní jistota. Otočila se pomalu a stejně pomalu k němu pozvedla oči. Hodnou chvíli trvalo, než se odhodlala promluvit: „Je konec, že?"
Sklonil hlavu. „Kéž by."
Beze slova vystoupal schody do prvního patra. Namátkou zvolil jedny dveře a vstoupil do jejího pokoje. Na podlaze ležel rozdělaný futon. Přišla hned za ním a zastavila se po jeho boku.
Klekl si před ni, natáhl ruce a chvějícími prsty rozepnul knoflíky červené blůzy. Prudce se nadechla, tenká látka sjela dolů po zvednuté hrudi. Pokračoval dál, přes síťové triko a krátké kalhoty ke spodnímu prádlu; každý kousek pečlivě složil na hromádku vedle madrace. Konečně vstal a mohl ji vidět v té nejpřirozenější podobě, jakou člověk má. Chvíli vyčkávala, nechala ho se dívat. Potom udělala to samé s ním, akorát všechno házela bez ladu a skladu na podlahu, přesto s jakousi něžností. Najednou před sebou stáli oba nazí, připraveni pohlédnout jeden na druhého - nepřítel na nepřítele - v tom pravém světle. A zjistit, že nejsou nic…
Vzal ji za ruku, dlaní podepřel pod zády a položil na futon. Byla horká a chvěla se. Políbil ji neohrabaně na tvář, pak se vztyčil na pažích a v obličeji se mu promítlo překvapení - snad si teprve teď uvědomil, co dělá. Ale ona natáhla ruku, zabořila ji hluboko do hustých, černých vlasů a hrála si s nimi. Zato ji přikryl dalšími, tentokrát už něžnými polibky.
Natočila se stranou a otevřela se mu. V následující chvíli jí byl tak blízko, že se stali jedním - jedinou nadpřirozenou entitou s propojenými myšlenkami, vzpomínkami a touhami. Vyjekla - jednou, podruhé, potřetí…
„Uchiho…“
Rozplakal se, hořce a srdceryvně, což si nikdy dřív nemohl dovolit. A k jeho neskonalému překvapení – ona se nad tím nepohoršila. Sevřela jej v náručí – dlaněmi, zbroušenými medickou chakrou, jej hladila po zádech a utěšovala jako dítě. Přitiskl se k ní a splynuli znova jeden s druhým.

Trojice ninjů sledovala, jak Sasuke zadumaně opouští domek. Od jeho odchodu už uběhlo několik hodin, museli mít přinejmenším podezření, co tam celou dobu dělal, ale nic neřekli.
Prošel kolem nich se sklopenou hlavou. „Je uvnitř, v prvním patře."

***

„Haruto Sakura je obviněna z napomáhání nepříteli, jasná velezrada. Ino Yamanaka byla přemístěna do Listového vězení, kde podstoupí sérii výslechů pod dohledem Morina Ibikiho. Co s nimi pak?" Uchiha Shisui pohlédl na svého učitele a ochránce.
Fugaku odložil svitek s hlášením a přejel zamračenýma očima celé rodinné shromáždění. Jeho pohled se zastavil na nejmladším z nich, Sasukem, ale jen na nepatrnou chvíli. „Yamanaka je pro nás zatím velmi důležitá, výslechem můžeme spoustu získat. Jestli přežije, pak se teprve rozhodne o jejím osudu. Ale Haruno nepotřebujeme."
„Velezrada je vážný zločin," podotkl Shisui. „Mohli bychom ji použít jako exemplární případ."
„Souhlasím," odpověděla hlava Klanu po krátkém přemýšlení. „Je třeba ukázat lidem, jak trestáme zrádce. Zařiď to."

„Sai?"
„Ano, Sasuke-san?"
„Potřeboval bych, abyste pro mě něco udělal. Samozřejmě bez vědomí mého otce a rodiny."
„Slibuji, že ta věc zůstane mezi námi."
„Haruno Sakura je právě na strážnici tady, v Konoze. Chci, abyste se přidal k ostatním dozorcům a sledoval ji. Když si postěžuje na jídlo, zařídíte jí lepší. Pokud požádá o papír, dáte jí ho, kolik bude chtít. Všechno, co v cele napíše nebo nakreslí, potom vezmete vy a donesete to pouze mně. Až ji budou chtít odvést, obléknete jí tohle."
„Je to vše?"
„Ne. Najdete Naruta Uzumakiho, těsně předtím, než představení začne."

***

„Poprava?"
Naruto Uzumaki postával před stěnou s plakáty na náměstí už čtvrt hodiny. Poprava, Haruno Sakura - oznamovaly znaky černou tuší na žluté lepence, zabírající si střed celé improvizované nástěnky. Když se k ní včera ráno snažil dostat, pokaždé se odkudsi vynořil nějaký shinobi a poslal ho zpátky. Bál se o ni, přesto si nedokázal představit, že právě ji chtějí… Zavrtěl hlavou. Ne, je to jen noční můra, celé se mu to zdá! Přece by Sakura nemohla…
V první vteřině se na to neodvažoval ani pomyslet. Nakonec mu ale stejně nezbylo, než aby si to zakázané slovo připustil: Zemřít.

Mělo se to odehrát v sále Konožské Akademie, čili v místech, kde před několika týdny poskakoval dětský divadelní soubor. Tentokrát museli povinně přijít i všichni dospělí - kdo by nedošel, mohl mít v práci docela vážný problém. Snad jedinou výjimkou byli Sakuřini rodiče, sice povinni mnohem víc, ale jejich absenci se nikdo nedivil. Naruto si pamatoval jednu veřejnou popravu, když mu bylo pět. Už si nevzpomínal, co to bylo za člověka a co přesně spáchal, dokonce ani to, jak vypadal. V hlavě mu utkvěl jen nesmírný hluk - to, jak lidé vstávali ze svých míst a křičeli. Ne, nešlo o samotné zabití. Šlo o to, aby dav viníka odsoudil a zatratil.
Zůstal stát trochu stranou, nedaleko otevřené brány akademie, a sledoval přicházející s otevřenými ústy. Tam uvnitř se všichni spojí do jedné velké masy. Celá vesnice, proti jedné…
„Uzumaki Naruto." Strašně bledý ninja, který se mu náhle objevil za zády, se neptal. Věděl moc dobře, kdo Naruto je. „Pojďte prosím za mnou."
Naruto neměl ani ponětí, o co tu jde, přesto jej následoval. Byl to druh naučeného reflexu, kterému se každý obyvatel Listové naučil už v dětství. Shinobi přikáže, ty poslechneš. Minuli hlavní vchod, sešli po postraních schůdcích a pak otevřenými dveřmi do sklepení pod budovou. Teď už Naruto nepochyboval, že odhalili jeho a Sakuřino přátelství a on tu před zraky vesnice vyfasuje doživotí. Místo toho ale prošli několika chodbami, až do velkého sálu, který se postupně zaplňoval. Bledý ninja zamířil k prostřední části - k řadě sedadel přímo naproti a také neskutečně blízko jeviště.
Zastavil se u jednoho z nich. „Vaše místo."
Naruto se nezmohl na odpověď - bylo mu nesnesitelné horko. Posadil se. Bledý ninja usedl o dvě sedadla dál.

Sál se zaplnil lidmi. Bylo nedýchatelno. Modrá opona se majestátně zvedla, dav přivítal potleskem první shinobi. Po nich následovala Namonai Shizune, hlasatelka z rádia. V ruce měla mikrofon, zastavila se na okraji jeviště. Začala se zapáleným proslovem, ale nevnímal ji. Na místo vedle něj usedl Sasuke Uchiha. Podívali se na sebe; Naruto zaskočeně, Sasukeho zjizvená tvář tradičně jako kámen.
Mávl rukou před sebe: „Dívej se, Naruto-kun. Zabijí čarodějnici."
Objevila se, držená z každé strany jedním Uchihou a jedním Hyuugou. Když dosáhli středu jeviště, nechali ji stát na připravené značce a odešli. Lidé splynuli v Dav a Dav vstával a křičel. Jenom oni ne. Společně s ní se ocitli v oku bouře a ta je minula.
Naruto ani nemrkl, nemohl od ní odtrhnout oči. „Sakura-chan…“
Měla bílé šaty, růžové vlasy volně rozpuštěné kolem tváře. Najednou byla středobodem všeho a celý svět se točil kolem ní. Dav ji vzýval, protože se stala nejdůležitějším člověkem v Listové. Zahlédla ho v hledišti a zvedla spoutané ruce. Na bílých dlaních se vyjímal nápis, psaný černým fixem. Nemohla to napsat celé, ale on znal zbytek.
Směj se…
Z modrých očí vytekl pár slz. „… a svět se bude smát s tebou."
„Plač a budeš plakat sám," dodal Sasuke. „Tvoje oblíbené."
Slzy pokračovaly. Nemohl jim v tom zabránit, ani úsměvem. „Nikdy to nezapomněla. A vždycky měla pravdu, Tobi-kun."
Spoutané ruce poklesly. Nějaký ninja ji chytil zezadu za vlasy a donutil se uklonit. Představení směřovalo ke svému finále, Dav to oceňoval dalším potleskem. Přicházel Hyuuga Neji, aby jí jménem všech poděkoval.
Sasukeho oči se s napětím rozšířily. „Zasadil jsem se, aby to byl on. Jediný úder, Naruto. Jeden úder způsobí, že srdce přestane tlouct. Tak bude navždy stejná…“
Odsouzená a její popravčí zůstali stát pár kroků od sebe. Dokonce se zdálo, že mezi sebou prohodili několik slov. Sakura poklekla na zem, Neji Hyuuga ukázal sérii pohybů, aby procvičil paže a aby Dav ztichl. Stalo se, obecenstvo umlklo.
Nedoprovázel to záblesk, žádný zvuk ani výkřik. Bylo slyšet jen dvojí vydechnutí - Sakury, když ztrácela život a Nejiho, když jí jej bral.
Ruce dvou nepřátel - Sasukeho a Naruta - v té chvíli pevně splynuly v jednu.

Poznámky: 

"Směj se a svět se bude smát s tebou. Plač a budeš plakat sám." Citát z mého milovaného Old Boye (kdo neviděl, měl by to napravit). Doufám, že byl v této povídce použit s alespoň poloviční důstojností.
A zapomněla jsem poděkovat Tallovi za betu

Velká hudební vložka:
Farewell, my lovely
Last waltz
Taktéž Old Boy

Tato povídka volně navazuje na:
Král Ohnivé
Krásných pár dní
Padla kosa na kámen
Vzbuď se, Konoho!

Zajímavosti a vysvělivky

- Žlutý blesk a poslední Bijuu = jo, dělám si srandu z Indiana Jonese a Yondaimeho. A napsal to Jiraiya.
- Akademické divadlo se mi promítlo před očima na předloze podobných severokorejských představení.
- Tobi = tolik se vybízel k použití; je to hodnej kluk...
- Proces = inspirovala jsem knihou Ubožáci od Li Yiyun, která mě před několika lety tolik zasáhla.