Konečně ses vrátil

„Hej, Hinato!“
Hinata sebou trhla. Obrátila se a pohlédla na nezvaného návštěvníka.
„Naruto-san, co potřebuješ?“ otázala se.
„Eh, tak mě napadlo, jestli bys nechtěla jít třeba na večeři.“
Hinata se obrátila zpět k oknu a vyhlédla ven. Davy fanynek. Jako vždycky.
„Obávám se, že nemám čas, Naruto-san.“
„Cože! Ptal jsem se už Leeho, Nejiho i Kiby a Shina a nikdo neměl čas!“
„Tedy abych byla upřímná, necítím se na to jít ven.“
„Prosím, Hinato, bude to zábava. Zaplatím za tebe ramen, když budeš chtít!“
Hinata se znovu zkoumavě podívala na Naruta. Dlouho mlčela, až se Naruto začal ošívat, a nakonec řekla: „Tak dobře, půjdu.“
„Skvělé, tak v sedm před tvým domem!“ usmál se a chtěl vyjít ze dveří, když Hinata znovu promluvila.
„Naruto-san?“
„He?“
„Přijď sám.“
„No jasně, s kým bych tak asi chodil!“ a s těmi slovy vyšel ven.

V sedm byla připravená. Naruto dorazil pár minut po sedmé. Dav fanynek se redukoval na skupinku, ale nezmizel.

Hinata sešla dolů a zamračila se, když viděla, jak se Naruto nechá od fanynek tísnit. Přišla k němu a rázně odstrčila nejbližší dívky.
„Nemůžete ho nechat na pokoji! Autogram jste snad už dostaly, ne?“
„Ne,“ opáčila jedna vzápětí.
„Naruto-san, proč´s jim nedal autogram, aby si mohly jít po svém?“
„Ani nevím, myslím, že ho nechtěly. Asi je baví se mnou chodit, tak proč bych je nenechal?“
Hinata umlkla. Pak, chvíli se rozmýšlejíc, řekla: „Jestli s tebou mám jít na večeři, žádám tě, abys jim dal autogramy a poslal je domů.“
„Co se děje, Hinato? Žárlíš snad?“ usmál se Naruto spokojeně s představou, že se Hinatě líbí.
„Ne, ale nerada večeřím s celebritami,“ řekla ostře.
Naruto si povzdechl. Přemýšlel, jestli mu více záleží na večeři nebo na mínění fanynek. Následně si vynadal, co je to za pitomce, když neuvážil, že Hinata je jeho dlouholetá kamarádka.
„Dobře, dobře,“ řekl smířlivě a pak se obrátil ke skupince:
„Děvčata, mám vás všechny rád a vaše přítomnost mě těší, ale Hinata si přeje trochu soukromí, a proto bych rád, kdybyste mě pro dnešek nechaly na pokoji.“
Dívky, které nadšeně poslouchaly slova o Narutově náklonnosti, se při zmínce o Hinatě začaly mračit.
„Naruto-kun, ty nás snad vyháníš!“ pravila jedna vyčítavě.
„Ne, ne, tak jsem to nemyslel, já jen že…“
„Ano, přesně tak,“ utnula ho Hinata v půli věty.
Oči rozhořčených dívek se teď obrátily na ni. Nebála se. Zuřila. A ony to vycítily. Nebyly to bojovnice, a proto ustoupily. S tichými nadávkami směřovanými na Hinatinu osobu se pomalu rozešly.

„Nemusela jsi být tak tvrdá, Hinato, jsou to přece jenom fanynky.“
„A ty nemusíš být tak tolerantní, jsou to přece jenom fanynky! Za chvíli ti polezou i do pokoje!“
„Nesmysl, nechávám je přede dveřmi.“
Hinata se hodně ovládala, aby Narutovi neřekla, co si o něm a všech jeho následovnicích myslí.

V Ichiraku bylo naštěstí téměř prázdno. Hinata si objednala zeleninovou polévku a Naruto miso ramen. Pustili se do jídla.
Chvíli bylo ticho a pak se Naruto ujal slova: „Víš, tak mě napadlo, docela ti to dnes sluší.“
Hinata přivřela oči a pohlédla na strop.
„Teda, chci říct, prostě jsi pěkná,“ Naruto zrozpačitěl.
Hinata si dál hleděla polévky a pohupovala se zepředu dozadu, jako by přemýšlela.
„Hinato! Prosím!“ Zvedla hlavu.
„Proč se se mnou nikdo z mých starých přátel nebaví?“
Hinata mlčela a zamyšleně si Naruta prohlížela, po chvíli se nadechla a odpověděla: „Zpychl jsi.“
„Co?“
„Změnil ses.“
Teď to byl Naruto, kdo mlčel. Přemýšlel. O sobě, o Hinatě a o posledních měsících svého života. Nesmysl! To oni se změnili! Hinata byla vždycky taková milá a teď se jen mračí. Lee mu pomohl, kdykoli něco potřeboval, a teď s ním sotva prohodil slovo. On se nezměnil, on ne! Kdy to vlastně bylo, když ještě bylo všechno normální? Před měsícem? Dvěma? Co to blbne! Jeho život je v nejlepším pořádku! Co on za to může, že se na něj kamarádi vykašlali. Jasně, moc času neměl, ale tím spíš měli přijmout pozvání, když je zval! Je to banda tupců, co mu jen závidí. Koneckonců má spoustu dalších kamarádů, proč by se měl zahazovat zrovna s nimi? Stejně je to ztráta času!
Naruto zvedl hlavu, jak si uvědomil, že se na něj Hinata upřeně dívá.
„Co to děláš?“ optal se lehce nervózně.
„Přemýšlím.“
„Nad čím?“
„Nad tebou.“
„Líbím se ti?“ plácl Naruto první pitomost, která ho napadla, a které snad pořád ještě trochu věřil.
Hinata neodpověděla a o to intenzivněji ho propalovala pohledem. Naruto si připadal jako pod rentgenem. Když se chvilka mlčení změnila v minuty, otázala se ho: „Nebudeš jíst ten ramen?“
Naruto chvíli nechápavě zíral, jak byl náhlou praktickou otázkou zmaten, potřásl hlavou a rychle se pustil do jídla. Když dojedl, otřel si ústa a řekl: „Myslím, že to dnes nebylo špatné, takže... eh... nechtěla bys se mnou chodit častěji?“
„Ne,“ zaznělo z jejích úst příkře.
Naruto si už vážně připadal jako cvok. Před nějakou dobou si s určitým odstupem uvědomil, že Hinatě se asi líbil. A teď, když se s ní po dlouhé době zase viděl, byla jako někdo jiný. Nechápal to. Zachránil přece vesnici i přítele. Zachránil celý svět. Jak tohle mohlo jeho kamarádům vadit?

„Ahoj zlato, moc ti to sluší!“ zablábolil jakýsi opilec, který se zrovna zvedl ze svého místa a dopotácel se k Hinatě.
„Děkuji,“ opáčila Hinata slušně, nicméně s výhrůžkou v očích.
„Já jen, že je zvláštní, když taková pěkná holka sedí s takovým od pohledu pakem, jako je tenhle kluk.“
Naruto, který se stále ještě zlobil jak na sebe, tak na všechny ostatní, zaslechl opilcovu poznámku. Vztek, který se v něm hromadil, žadonil o vypuštění a opilec byl příhodná oběť.
Vstal a došel přímo k němu.
„Milý kámo, ten od pohledu pako by ti rád řekl pár věcí!“
„Povídej!“ opáčil opilec beze strachu.
„Tak zaprvé, nejsem pako, a zadruhé, nepřibližuj se k Hinatě, nebo se neudržím a zmlátím tě!“
„Bojíš se snad, že bych ti ji přebral?“ ušklíbl se: „Je ti sotva k dvaceti. Chceš se mnou snad zápasit? Kdo si myslíš, že jsi, kluku?“
„Jsem…“
Byl to evidentně idiot, když ho nepoznal. Ale jeho jméno znal každý. Naruto se nadechl, hodlaje na opilce vychrlit výčet svých výher proti omnoho silnějším protivníkům, aby pak mohl s uspokojením sledovat, jak dotyčný stáhne ocas a bude si hledět svého, ale zarazil se, když už měl ona slova na jazyku. Cítil na sobě Hinatin pohled.
„Jsem její přítel. A nenechám tě se jí ani dotknout!“ hleděl upřeně a vztekle do očí neznámého a ten vzápětí uhnul pohledem. Cosi zamumlal a vrátil se zpět na svou stoličku.
Naruto ho chvíli pozoroval a pak se vrátil k jídlu.

Odešli pár minut poté. Naruto Hinatu doprovodil až před dům.
„Děkuju za to, že sis našla čas,“ řekl.
„Chtěla bych se tě na něco zeptat.“
„Na co?“
„Proč jsi mu neřekl svoje jméno?“
Naruto se zamyslel, jako by hledal slova.
Pak se otočil a zašeptal, skoro jako by se za ta slova styděl: „Už nechci slávu. Chci zpět své přátele.“
Náhle ucítil, jak ho Hinata objala. Byl zmatený. Stále k němu něco cítila?
„Konečně ses vrátil,“ řekla.
A tentokrát Naruto porozuměl.

Poznámky: 

Pár slovíček od pomateného autora

Tahle povídka se vám nemusí líbit, ale je to jedna z mála s jejichž zpracováním jsem spokojená, ne snad proto, že by byla nějak skvělá, ale protože jsem tomu něco dala. Což u mnoha povídek nedělám, většinou mi to jde nějak samo a proto si nejvíc vážím těch povídek, které mi práci dají.

Nicméně to je trochu mimo mísu, každopádně, pokud tohle přečtete, napište komentář, nepotřebuji výkřiky chvály (ne že by si tahle povídka nějak moc chvály zasloužila ) a nepotřebuji ani hvězdičky, potřebuji, abyste napsali, co jste si o tom mysleli a jak to na vás zapůsobilo nebo co se vám nelíbilo. Od toho tu ty komentáře jsou, tak prosím, kritizujte, komentujte a mějte se skvěle po zbytek týdne!

A již podruhé věnuji povídku Ryuuzakimu!

Všechno nejlepší Ryuuzaki! Sice jsem to už říkala, ale řeknu to znovu. Nemám moc důvodů setrvávat u psaní. Ty ale jsi důvod. Děkuju za tu motivaci i za to, co mi dáváš každou poznámkou, každým hodnocením, každým slovem. Opravdu si toho vážím.