Láska obklopená trním!

Dívala jsem se na oblohu. Jako dnes už poněkolikáté a stále nemohla uvěřit. Nemohla uvěřit tomu, že už se nevrátí. Zavřela jsem oči, které jsem měla zalité slzami, pak jsem je opět otevřela a dívala se dál na tu modrou oblohu. Jako bych v ní spatřila jeho… toho chlapce, kterého jsem milovala. Milovala? Definice slova milovat je velice jednoduchá. Miluji, když pro mě ten člověk hodně znamená a on pro mě znamenal opravdu hodně, ale byla to skutečně láska? Nehnala jsem se pouze za nějakým snem, který mi omámil rozum a úsudek? Jak poznáme pravdu od lži? Spousta lidí by řekla, že lež se pozná snadno u druhého člověka, ale co když lžeme sami sobě? Co když si namluvíme cit k druhému člověku? Pořád jsem se dívala na oblohu, napadlo mě, jak tam asi spolu s Akamaruem dovádí. Sama pro sebe jsem se usmála.
„Hinato, všude tě hledáme.“
Rychle jsem se postavila na nohy a otřela si slzy s obličeje. Podívala jsem se na ni… na tu, co mě nejednou našla na tomto místě plakat. Připadala jsem si poslední dobou sama a ona mě jako jediná podpořila. Ostatní na mě hleděli skrz prsty. Naruto se mnou skoro nepromluvil. Sakura mě přehlížela a jediná ona mě chápala.
„Zase si brečela? Hin, už je to půl roku, měla bys zapomenout. Jsi teď vůdce klanu, musíš se starat především o něj, vím, že to není lehké.“ Podala mi ruku. Vděčně jsem ji stiskla a tak přijala pomoc se vstáváním z vlhké země. Uplynulo už půl roku od války, kde zahynul můj otec a má láska. Pořád jsem truchlila, ale ne veřejně. Otec, když umíral, ustanovil mě vůdcem klanu a já to nemohla odmítnout. Na povrchu jsem si vždy udržovala kamenný výraz, i když uvnitř se mi třásl doslova každý sval. Teprve, když jsem byla sama, mohla jsem skutečně dát volnost svým pocitům.
„Dobře Hanabi, hned přijdu.“
Objala jsem ji… svoji sestru, která mi byla bližší než kdykoliv předtím. Dříve jsem si jen matně vzpomínala na projev sesterské lásky, ale dnes tomu bylo jinak. Otcova smrt nás obě velmi sblížila. Přála jsem si ještě zůstat ve své oáze klidu a pokoje, ale dobře jsem věděla, že už to nejde.

Navrátila jsem se tedy do vesnice. Do vesnice jsem dnes ale nepřišla jen vyřizovat nejnutnější záležitosti ohledně klanu. Dal si mě totiž zavolat i Hokage… Naruto. Když jsem šla chodbou k jeho kanceláři, srdce se mi svíralo a bušilo, že jsem měla pocit, že všichni ho musí v tuto chvíli slyšet. Kolena se mi třásla, že jsem se bála pádu. Když jsem vstoupila a podívala se na něj… kolena se mi doslova podlomila, ale stál naštěstí zády ke mně, takže má chvilková slabost zůstala neprozrazena. Pomalu jsem došla až k jeho stolu a posadila se na židli před ním. Naruto, jakoby si ani neuvědomil, že již jsem tady, ani se neotočil. Teprve, když jsem na sebe hlasitě upozornila, otočil se. Podíval se mi do očí. Srdce mi bilo, jako na poplach, před očima se mi dělaly mžitky a já si vnitřním hlasem neustále opakovala “ne… nesmíš omdlít… je to projev slabosti“ sice jsem vynaložila obrovské úsilí, ale naštěstí úspěšně. Pořád se na mě díval. Jeho pohled mě propaloval. Měla jsem pocit, jako by do mě viděl. Není tohle láska? Vím, že jsem říkala, že láska je k člověku, který pro nás velmi znamená. Ale jde opravdu o tak jednoduchou věc? Opravdu se dá láska vyložit takhle? Pořád jsem se na Naruta dívala, snažila se pochopit, co cítím. Co opravdu cítím k Narutovi a co jsem cítila ke Kibovi, myslím si, že jsme si to ani jeden neuvědomili, alespoň já ne, ale pomalu jsme se k sobě přibližovali. Naruto však po chvíli uhnul. Podívala jsem se na něj. Můj pohled mluvil za vše. Cítila jsem se trapně a zklamaná. Asi ke mně necítí, to co já k němu, nebo ano? Z mých myšlenek mě vyrušil jeho hlas.
„Omlouvám se… nechal jsem se unést… jak pokračuje vedení klanu?“
Jeho slova mi vyrážela dech z plic. Nejenže neudělal to, co mé srdce a mé tělo žádalo a teď chce ještě předstírat, že mezi námi nic není? Neuvědomila jsem si ani, co v tu chvíli dělám, možná jsem se nechala ovládnout svými emocemi, nebo jsem chtěla vypadat silně, každopádně, jsem se tak rozzlobila a Narutovi dala facku. Ani nevím, proč jsem to udělala. Co mě k tomu dohnalo? Jakmile jsem mu dala tuto osudnou facku, okamžitě jsem se zvedla a s brekem utekla s kanceláře. Bylo mi jedno, jestli za mnou poběží, nebo jestli mě někdo uvidí, pořád jsem běžela a brečela.

Došla jsem až k hlavní bráně a tam si sedla na prašnou zem. Kolena složila na hruď a stále jsem vzlykala. Najednou mi někdo položil ruku na rameno. Rychle jsem se otočila a chtěla znovu vyjet, ale zastavila jsem se uprostřed vyslovení věty. Podívala jsem se na Hanabi.
„Viděla jsem tě, jak si vyběhla s kanceláře, chtěla jsem se tě zeptat, co se ti stalo a pak jsem potkala Naruta…“
„Naruto??? On šel za mnou?“
„Vyběhl ven, jako by ho honil roj vos… řekl mi, že si někam utekla a ptal se mě, kde bys mohla být.“
„A řekla si mu to?“ Zeptala jsem se s nadějí a zároveň se strachem v hlase.
„Ne… neřekla… Hin… já… musím ti něco říci. Naruto tě přehlíží, protože se trápí. Víš, když si začala chodit s Kibou, Naruto si uvědomil, jak moc tě miluje… ale ty si už měla Kibu a tak.“
„Co se dělo, Hanabi? Chci to vědět.“
Hlas se mi třásl a srdce mi bušilo. Naruto… mě miluje? Hanabi však začala opět mluvit a já napjatě poslouchala.
„On… začal pít… občas, když jsem za ním přišla, byl úplně… opilý a mluvil z cesty. Občas jsem se napila s ním, protože jsem se taky trápila.“
Podívala jsem se na Hanabi. Nikdy jsem nevěděla, že se trápí. Uvědomila jsem si, jak jsem byla sobecká. Myslela jsem jenom na sebe. Jaké mám problémy, jak se trápím a jak mě všichni přehlíží. Litovala jsem se a to mi zaslepovalo oči a bránilo vidět vrstvu citu a trápení. Pořád jsem se na Hanabi dívala, na její obličej, který se křivil pod náporem velkého smutku.
„Proč si se trápila… Hanabi?“ Zeptala jsem se doslova mateřským hlasem. Vlastně od smrti otce jsem pro Hanabi byla něco, jako matka a vůdce. Hanabi se mi podívala do očí, bylo vidět, jak se stydí, za to, kvůli čemu je nešťastná. Přesto však po chvíli promluvila.
„Milovala jsem… Kibu… já vím, že byl tvůj, ale nemohla jsem od něj odtrhnout oči… já… byl pro mě ten nejlepší kluk na světě… moc mě bolí, že zemřel, protože jsem mu nemohla pomoc, nemohla ho zachránit a…“
Po těchto slovech jsem skoro oněměla. Nikdy bych nevěřila, že Hanabi bude někoho tolik milovat a bude pro něj truchlit a taky by mě nikdy nenapadlo, že se zamiluje do Kiby. Podívala jsem se na ni ještě jednu a pořádně a v jejích očích uviděla smutek. Vzpomněla jsem si na jeden zážitek z války. Ani jsem nevěděla proč, ale vykřikla jsem.
„Miloval tě…“
„Cože???“ ¨
„Miloval tě… na konci války, kdy si byla raněná a byla v bezvědomí, chtěl tě Kisame zabít… Kiba se rozhodl, že se obětuje, abys mohla žít… já byla příliš slabá a ty ses nemohla pohnout…věděl, že je to tak správně… naposledy tě políbil a pak, když ti chtěl Kisame uštědřit poslední ránu… probodl ho, zároveň s ním, ale zemřel i on sám… jeho poslední slova byla, abych ti jednou řekla, jak moc tě miloval.“ Hanabi se rozplakala. Dívala jsem se na ni a pak ji objala, plakala mi na rameni a třásla se. Najednou však na mě promluvil někdo ze stínu stromů, které nás obklopovaly.
„Tak proč si chodila s Kibou?“
Byl to Naruto… zdál se stejně otřesený jako Hanabi.
„Myslela jsem si, že mě nemiluješ a Kiba si myslel to samé o Hanabi, protože jsme se oba báli toho, že naše city nebudou opětovány… rozhodli jsme se chodit spolu, abychom na toho druhého zapomněli… ani jeden z nás však nezapomněl… pořád tě miluju Naruto a doufám, že i ty mě, protože…“
Nedořekla jsem, protože Naruto mě políbil. Podlomila se mi kolena a já tak spadla Narutovi do náručí. Konečně jsem měla to, po čem jsem toužila a co jsem chtěla. Muže, který mě miluje a dokáže mě ochránit.

„Mamí, a co já? A proč už nejsi vůdce klanu?" Zeptal se můj malý syn, když jsem dokončila můj a Narutův příběh. Usmála jsem se na něj a pak pokračovala.
„Když jsem s tatínkem začala chodit, byli proti tomu členové klanu, kteří nesouhlasili s naším svazkem, proto jsem vůdcem klanu ustanovila Hanabi a tatínka si vzala a pak..."
„Jsem se narodil já... viď mamí."
„Ano, zlato... pak si se nám narodil ty."
Usmála jsem se a pohladila syna po hlavičce. Dala mu pusu a odešla za dveře jeho pokoje.Najednou jsem uslyšela dveře od domu.Seběhla jsem dolů ze schodů a svého manžela... Naruta objala.
„Ahoj, Hinato... tak jak jste se měli." Usmál se na mě a políbil mě... přitom se významně dotkl mého břicha. Ano... teď už mám vše, co jsem si vždycky přála.