Obchodníci 36 - Selhání

Shiho si posunula brýle, které jí opět klouzaly po nose. Ozvěna zvonů dávala tušit právě probíhající půlnoc. Narychlo instalované osvětlení začalo problikávat. Prodlužující stíny mrtvol připevněných na zdech nevyvolávali zrovna romantickou náladu.
„Kde je ten Sai?“ řekla si pro sebe a podívala se ke dveřím, které byly otevřené.
„Jsi tady?“ zeptala se nahlas a vykročila ke dveřím. Žárovky opět problikly.
„Tohle není vtipný!“ snažila se větu vyslovit silně, ale její hlas prozrazoval náznaky strachu. Čím blíž se blížila ke dveřím tím zpomalovala a našlapovala opatrněji. Dávala si pozor na každý sebemenší zvuk. Venku začala pomalu skučet vítr, jenž nabíral na razanci, až průvan práskl dveřmi. Rána projela blondýnkou jako blesk. Cítila jak se jí zastavilo srdce a mrazivé bodání udeřilo do páteře. O to větší šok přišel, když žárovky vypověděly službu. Sklepení bylo uvrženo do tmy.
Žena vykřikla z plna hrdla a rozeběhla se ke dveřím.
Vybíhala po schodech, když světla opět naskočila. Podívala se ihned za sebe a na místnost.
„Nic,“ oddechla si zhluboka. V tom šestým smyslem zaznamenala přítomnost další osoby. Stála na schodech hned před ní. Další výkřik byl uťat s přicházejícím zahřmění hromu hlásající začátek bouře.
„Promiň, že jdu pozdě,“ otevřel Sai dveře do sklepení v ruce držíc dvě kafe.
„Shiho?“ oslovil místnost a pomalu scházel ze schodů.
Plastové kelímky dopadly na zem a celý obsah vytekl na podlahu. Sai začal pobíhat po místnosti: „Shiho!“ zařval z plných plic. Krev stékala po dřevěných schodech. Při zběžném ohlédnutí uviděl ve dřevu ulomený nehet. Blesk ozářil místnost. Mrtvoly na stěnách v němých úšklebcích pozorovali počínání mladíka, který vyběhl po schodech zpátky ke dveřím, které se otevřeli.
„Čao,“ zvedl Hidan ruku na pozdrav a kopl Sai do břicha. Ten proletěl dřevěným zábradlím jako by bylo z lega. Dopadl tvrdě a praštil se do hlavy. Ještě, než ztratil vědomí slyšel jak útočník něco říká.
„Jashine, Jashine, Jashine, kdo je tvůj jediný vyvolený?“ drtil Hidan jeho jméno mezi zuby. „Dobrou,“ hodil úsměv na ležícího a kopl jej do hlavy.
„V tomhle městě je místo jenom pro jednoho psychopatickýho vraha!“ bělovlasý vyrazil do temné chodby, kterou lemovaly další mrtvoly.

Naruto pospíchal rázným krokem zpátky do baru a v hlavě si promítal plán s Peinovými sourozenci. Jiraiya s Býkem dávali dohromady poslední plány před konečnou bitvou. Sourozenci čekali už pouze na něj, kdy s nimi vyrazí zabít jeho otce.
Blonďák se dostal ke dveřím baru a rychle otevřel. Závan smrti jej praštil do tváře. Celý bar byl vymalován červenou krví. Různě po místnosti se válely kusy těl. Uprostřed místnosti leželo nejvíc kusů. Torza těl jasně říkali komu patří. Všichni nový spojenci byli do jednoho nelítostně zmasakrováni. Až teď si Naruto všiml postavy, jenž se krčí nad torzy zohavených těl. Postava udeřila pěstí do těla pod sebou. Sprška krve se zatřpytila ve vzduchu: „Yo, Naruto!“ zvedla postava ruku, celou od krve, na pozdrav.
Blonďák ztratil dech a udělal krok zpátky. Nevěřil tomu co vidí.

„Sasuke,“ přistoupil Itachi k bratrovi.
„Co?“ zeptal se mladší bratr a dál si leštil meč.
„Jenom proto, že jsme dobili zpět Písečnou neznamená, že Yondaime padne taky tak snadno.“
„A?“
„Měl bych ti o něm říct pravdu.“
Sasuke odložil katanu a poprvé v rozhovoru věnoval svému bratrovi pohled: „Pravdu?“
„On… nestal se legendou jen tak pro nic. Ukončil poslední válku do které byly zapleteny všechny větší vesnice. Nejde o to, že ji ukončil, ale jak.“
Sasuke dál poslouchal.
„Dobrá tedy,“ Itachi si odkašlal. „Nechal obeslat tři největší vesnice s tím, že se Listová rozhodla kapitulovat. Dohodl setkání při kterém se mělo rozdělit všechno co Listová vlastnila výměnou za životy všech jejich lidí. Jako na důkaz dobré vůle přišel sám. Tehdejší Raikage s sebou vzal celou svojí elitní jednotku legendárních šermířů, kromě Zabuzy doplněnou o Kinkaka a Ginkaka. Legendární dvojice, která byla známá jako Lovci Kágů. Tsuchikage a Kazekage s sebou vzali také to nejlepší co ve vesnici měli.“
„A? Kam tím míříš?“ zeptal se Sasuke. Tohle povídání ho už trochu unavovalo.
„Ten den skončila celá válka. Minato porazil všechny tyhle ohromně silné osobnosti sám. Je to opravdový démon. Porazit tři vůdce ostatních vesnic s jejich osobní stráží a zcela sám,“ dokončil Itachi.
„Jo, ale tenkrát jsem tam nebyl já,“ Sasuke se vrátil zpátky k leštění katany.

Narutovi přišlo, že otevřel dveře do nějaké alternativní dimenze. Všude kolem něho byla krev. Zápach smrti říkal jeho smyslům, aby odtud co nejrychleji utekl, ale nemohl. Jeho noha udělala krok kupředu. Snažil se ji silou vůle zastavit, ale nemohl. Oči těkaly z jedné strany místnosti do druhé. Všude byla krev. Stékala pomalu po stěnách. Na zemi tvořila menší potůčky které se slévaly do větších a větších. Údy jeho nenadále získaných spojenců ležely všude kolem.
Uprostřed místnosti ležela většina jejich těl. Nad tou hromadou se tyčila jediná postava. „Démon,“ problesklo blonďákovi hlavou.
Postava odhodila hlavu, kterou svírala za dlouhé vlasy do rohu. Ta s hlasitým plácnutím dopadla na zem a odkutálela se do stínů. „Démon?“ postava se zasmála. „Můžeš mi říkat… tati,“ Minato vyšel ze stínů. Blond vlasy dostaly rudý odstín. Jeho tvář rázem přešla z úsměvu do zamračení: „Chtěl jsi mě zabít?“
Naruto se nezmohl na slovo. Ze svých úst vyloudil slabý zvuk, který nic neříkal.
Minato sešel z hromady těl. Pomalu, velmi pomalu a vychutnával si ten strach, který vycházel z jeho syna. Cítil jak ho posiluje. Jeho pravá síla. Legenda.
Přistoupil ke svému synovi a zadíval se mu do očí: „Zasloužíš trest,“ pronesl chladně.
Mladíkovi se rozklepaly kolena. Chtěl vyjeknout strachy, ale místo toho zkoncentroval všechny svoje síly a zařval: „Naser si!“