Zradíš mě? 03 - Hodně chabej pokus

Lee

Sakra. Sakra. Sakra.
Měl jsem být opatrnější. Kdyby to jen viděl Gai-sensei. Při té představě jsem se málem propadl hanbou.
„Kibo! Kibo, vstávej! Rychle!“ Pořádně jsem s ním zatřásl. Prudce rozevřel oči a upřel ne mě svůj pohled. Někdo z ostatních cosi zabručel ze spánku.

„Co je?“ zavrčel Kiba.
„Kansui utekla! Musíš ji rychle najít!“
„COŽE!“ vystřelil ze spacáku, Akamaru mu byl hned po boku.
„Kam běžela?“ ptal se hned Naruto, který se náhle zjevil vedle mě.
„To právě nevím, Kiba ji musí najít,“ vysvětloval jsem a modlil se ke Gai-senseiovi, abych se mohl na místě propadnout.
„Tudy!“ zavelel Kiba a jako první vyrazil do lesa s Akamarem v patách. Okamžitě jsem ho následoval.

„Sasuke je někde v tahu,“ informoval nás Naruto, „Sakura zatím hlídá tábor a říkala, že vzbudí i Shikamara.“
„Teď na ně ale nemůžeme čekat,“ řekl jsem.
„Lee to vystihnul přesně, musíme ji dostihnout dokud ještě není příliš daleko. Ale překvapuje mě, že ti utekla Lee.“ Kiba se ke mě otočil.
„Podcenil jsem ji,“ přiznal jsem. „Vzbudila se, že prý musí na záchod. Stál jsem k ní zrovna zády a ona mě najednou něčím praštila. Když jsem přišel k sobě, byla pryč.“
„No tos jí teda hodně podcenil,“ zkritizoval mě Kiba.

Kansui

Přibližovali se. Zatím šlo všechno hezky podle plánu.

Začala jsem zvolna zpomalovat, aby to vypadalo, že mi dochází energie. Na chvíli jsem zadržela dech, aby mi pohyb způsobil dluh kyslíku. Když jsem se znovu nadechla, měla jsem dech dost zrychlený.

Odrazila jsem se od další větve. Už byli velmi blízko. Na tuhle vzdálenost by je musel zpozorovat i řadový ninja. Ohlédla jsem se a spatřila, jak se mezi stromy mihnul obrys něčí postavy.

Trochu jsem zrychlila. Několikrát se odrazila od další větve a hned poté schválně zakopla. Takhle nějak by vypadala panika, ne? Vyjekla jsem a naplno se rozkřičela, když jsem padala hlavou k zemi.

Na poslední chvíli jsem se ve vzduchu přetočila a dopadla do dřepu. Do pravého kotníku mi vystřelila sužující bolest. Stiskla jsem víčka pevně k sobě, abych rychle vyvolala slzy.

Naruto

Zaslechli jsme její výkřik. Zrychlil jsem. Pak jsem ji spatřil na zemi hned pod námi. Vrhnul jsem se dolů.

„Tady je!“ křiknul jsem na ostatní. Lee se k ní dostal jako první. Všichni tři jsme ji obklíčili. Kiba jí ke krku přiložil kunai. Akamaru vztekle vrčel.

Při pohledu na ní jsem naprázdno polknul. Seděla v našem obklíčení. Rukama si pevně svírala pravý kotník a po tváři jí tekly slzy. Vypadala hrozně bezbranně.

„To byl hodně chabej pokus o útěk,“ zhodnotil ji Kiba.
„Nechte mě!“ křikla a snažila se přetočit na břicho, aby se mohla odplazit pryč. Kiba jí chytil za límec trička a nadzvednul ji.
„Tos teda uhodla!“ osočil se na ni ironicky.
„Prosím, já se k nim vrátit nechci,“ žadonila se slzami v očích. Kiba šokovaně vytřeštil oči.
„Co to má jako znamenat!“ Zmateně se po nás ohlédl.
„Proč by ses k nim neměla chtít vrátit,“ Vzal jsem rychle situaci do rukou.
„No já-já…“ Pak se rozbrečela na celé kolo. Proč jen musíme být nepřátelé. Taková hodná holka a my jí musíme takhle ubližovat.

…………………………………………………………………………………………………...

Seděli jsme okolo nově rozdělaného ohně. Společně s Kansui jsme se vrátili do tábora, kde na nás Sakura a Shikamaru čekali. Sasuke se už vrátil se slovy, že jen něco ověřoval.

Byli jsme tu v plném počtu.
„Řekni nám všechno,“ vyzval ji Shikamaru. Kansui plakala celou dobu. Teď si jen otřela oči a zhluboka se nadechla. Bylo vidět, že pořád přemáhá pláč. Ta scéna mi úplně rvala srdce.

„Já se k nim vážně vrátit nechci…,“ opakovala.
„To už si přece říkala, ale proč? Jsou to přece tvoji lidé, ne?“ dožadoval se vysvětlení Kiba.
„To proto, že já to u nich nenávidím, já…,“ na chvíli se odmlčela. „Když mi bylo dvanáct,“ začala znovu, „Sabotéři mě odvedli z vesnice a donutili mě, abych pro ně pracovala.“

Ticho.

„Proč?“ zeptal se prostě Sasuke.
„T-to já nevím, asi kvůli mým schopno-…“ umlkla. Shikamaru naklonil hlavu ke straně. Sasuke zamyšleně nakrčil obočí. Směr debaty se mi přestával líbit. Co jsou ti Sabotéři, ksakru, zač?

„Jakým schopnostem?“ zatlačil ne ní jemně Shikamaru.
„No-já…“ naprázdno polkla, „já jsem totiž něco jako senzibil, ale necítím čakru, ale…“ Nervózně si nás prohlédla. „Já dokážu vycítit lidské emoce a vzájemné vztahy mezi lidmi.“

„Co je to za kravinu!?“ naštval se Kiba. Kansui sebou trhla a trochu se od něho odtáhla. Vypadala vyděšeně.

„Mluví pravdu,“ prohlásil Sasuke. Teprve teď jsem si všiml, že má v očích zapnutý sharingan.

„Ale k čemu by Sabotérům taková schopnost byla?“ Ptala se Sakura a všechny si nás prohlížela. Nakonec skončila pohledem u Kansui.

„Co jsi pro Sabotéry vlastně dělala?“
„A-ale to už jsem přece Ibikimu říkala“
„Podle našich informací jsi sledovala ninji na misích a sbírala informace,“ řekl Shikamaru, „o tvých schopnostech v tom ale nebyla ani zmínka.“
„Ibiki se na nic takového neptal, já…řekla jsem mu všechno, co chtěl vědět.“

Podívali jsme se po sobě. Já jsem jejich pohledy ignoroval. Vstal jsem a přešel před Kansui. Naklonil jsem se k jejímu obličeji.

„Já ti věřím.“ Usmál jsem se na ni.

…………………………………………………………………………………………………

Pečlivě jsme Kansui svázali u stromu a odešli z doslechu. Potřebovali jsme získané informace pořádně probrat a to se všemi členy.

Tuhle naší poradu řídil Shikamaru a byl to on, kdo většinou mluvil. Shrnul nám všechno, co víme a nakonec nás nechal hlasovat, aby se přesvědčil o našich názorech.

Vypuklo mnoho hádek. Hlavně mezi mnou a Kibou. Kiba Kansui viditelně nevěřil. Lee se naopak často stavil na mojí stranu. Sasuke zůstával většinou neutrální a Sakura jakoby nevěděla, jak se rozhodnout.

Nakonec prohlásila, že by nebylo správné vrátit Kansui jen tak Sabotérům. Při hlasování Shikamaru hlavně poslouchal, občas prohodil jednu ze svých chytrých vět, které šli většinou úplně mimo mě, ale já jsem své stanovisko stejně už znal.

Kansui si nezaslouží takové zacházení. Měli bychom jí pomoct. Jsme přece shinobi.

Nakonec přece jen padlo rozhodnutí.

…………………………………………………………………………………………………

„Proč jsi něco takového neřekla už ve vesnici?“ udeřil na Kansui Shikamaru.
„Bála jsem se,“ přiznala plačtivě. Souhlasně jsem kývl. Přece jen jí vyslýchal Ibiki, tak co byste chtěli?
„Nevěděla jsem, co bych měla dělat, tak jsem všechno nechávala volně plynout, ale, když se naskytla příležitost, využila jsem ji.“

„Dobře,“ kývl Shikamaru, „pomůžeme ti.“