Čas vánoční

„Tatínku, tatínku, podívej se, padá sníh!" rozesmátá Tana běží s plnou náručí bílého nadělení k Momotorymu.
Otci se pýchou nadmula hruď, pohladil dcerku po vlasech a vlídně promluvil: „To mi postavíš obrovského sněhuláka, že ano?"
„Tati, kdy už konečně přijde Ježíšek?"
„Už brzy, broučku."
Holčička se s velkým úsilím pustila do válení koulí. Činila se tak pilně, že než by se řeklo švec, sněhuláček byl na světě.
Začala povykovat: „Pojďte se podívat, co jsem vám postavila," vběhla do místnosti a tahala otce za ruku ven.
„Počkej, zlatíčko, musím se nejdříve obout," brzdil ji.
„Ten se ti ale povedl, jsi moc šikovná holčička," blaženě se usmíval.
Z kuchyně se ozval starostlivý hlas: „Tano! Momotory! Pojďte už domů nebo se nastydnete. Uvařila jsem vám vaše oblíbené dango knedlíčky."
„Jééééé, ty jsou ale dobré, mami!"
„Jsem ráda, že ti chutnají, ale příště by jsi se mohla nejprve zout, podívej se, co jsi sem nanosila." Vinty se zlobila a ukazovala na hnědé ťápoty vedoucí z kuchyně k vchodovým dveřím.
Tana se začervenala, sklopila oči a řekla: „Moc se omlouvám, hned to uklidím," téměř okamžitě se jala kbelíku s hadrem.
Když se jí podařilo přemoci blátivé nadělení, odplížila se k sobě do pokojíčku, kde si vybalila svoje hračky.
„Už aby tu byl Štědrý den. Nemůžu se dočkat," běhalo jí pořád hlavou.
„Broučku, měla už by si jít spát nebo ti Ježíšek nic nepřinese," ozval se maminčin hlas odkudsi z chodby.
„Ano. Už jdu," odvětila s mírnou neochotou dcerka.
„Doufám, že jsi se umyla a vyčistila si zuby," optala se pro jistotu Vinty.
„Ano, mami."
Tana si zalezla do postele, zachumlala se pod deku, ale ať se snažila, jak se snažila, nedařilo se jí usnout. Srdce jí samou nedočkavostí bilo jako o závod, div nevylétlo z hrudi, v duchu si představovala jaké krásné dárky asi dostane.
„Bude to ta nová panenka, co se mi tak líbila za výlohou a nebo toho koníka? Už aby bylo ráno," povzdychla si.
Druhý den zašimral holčičku na víčka zlatavý paprsek, ta vylétla z peřin tak rychle, že si nestihla ani nazout bačkůrky.
„Mami! Tati! Vánoce jsou tady, Ježíšek už tu jistě byl!" Vběhla celá udýchaná do kuchyně, kde se pokoušela oba svoje milované rodiče obejmout svými malinkými ručičkami.
„Jé, podívej se tatínku, kdo se nám to vzbudil," a všem se v tom okamžení rozlil po obličeji přešťastný výraz. Všichni tři byli spokojení, měli jeden druhého, netušíc, že jsou to jedny z posledních chvil zalité zlatavým štěstím. A tak si užívali jeden druhého, domem se nesl dětský smích malé Tanaky, která rozbalovala dárky. Ježíšek jí nadělil panenku i koníka, jak si přála a mnoho dalších překrásných věcí. Světélka na stromečku barevně blikala v souladu s vánočními koledami, které se libě nesly domem. Vonné svíčky provoněly každý kout starého domu.
Vánoce utekly jako voda v horském potůčku, přišel nový rok a s ním povolávací rozkaz. V Zemi ohně se rozpoutaly nepokoje, krach na burze způsobil pokles měny a odstartoval s tím spojenou nouzi s bídou pro tamější obchodníky. Lidé měli sotva na obživu svých rodin, na nakupování předražených tovarů a služeb jim prostě peníze nezbývaly.
Nastaly kruté boje, mnoho lidí zahynulo. Válka odvlekla otce od rodin, které již neměla v úmyslu navrátit. Ale nejen vojáci platili v těchto zlých časech daň nejvyšší, denně byly zprávy v rozhlase plné hlášených úmrtí obyčejných lidí, lidí kteří nic neprovedli, jen měli touhu žít. Vinty dny i noci proseděla s uchem nalepeným na repráku starého rádia modlíc se každou vteřinou, aby nezaslechla mezi obětmi jméno svého muže.
Tana se pomalu měnila v mladou slečnu, mamince dělala jen samou radost, co ale naopak ustarané Vinty radost nedělalo ani v nejmenším, byly obavy o manžela, válka již dávno skončila, ale on stále nikde.
Neutuchající beznaděj nebrala konce i poslední hřejivý plamínek naděje v koutku duše pomalu skomíral, až jednoho dne s chladnou úřední listinou uhasl zcela.
Vinty se rozklepaly ruce, do očí se vlily slzy a tělo jako by zasáhly náhle žhavé plameny, palčivě svíravou bolest střídal bodavý chlad, padla na kolena, netušíc co bude dál.
„Maminko! Maminko! Co se děje? Co se ti stalo? Maminko, no tak řekni něco!" křičela zoufale Tana.
Matka objala dceru a tiše zašeptala:“Tatínek nám navždy odešel, holčičko moje, válka nám ho vzala. Teď už mám jenom tebe." V obětí obě proplachovaly své ustarané obličeje proudem slz. Svět jako by se tím okamžikem náhle téměř zastavil, dny se táhly jako čerstvá smola z kalhot, denní šeď střídaly temně teskné noci. Vypadalo to, jako by už nikdy nemělo nastat období radosti, ale ne nadarmo se říká, že čas zhojí i nejhorší šrámy na duši.
Jejich život se pomalu ale jistě začal vracet do normálu, jen slovo táta jaksi vymizelo z všedního slovníku.
Celý rok se dal nějak přežít, tu a tam se naskytla nějaká ta radostná chvilka, ale na jeho konci trůnily jako velká červená skvrna Vánoce. Čím blíže byly, tím více sužoval Tanu i Vinty stesk po jejich nejdražším. Obě si pohrouženy do smutku říkaly, že už nikdy nebudou tyto svátky, co bývaly.
Večer před Štědrým dnem se Tana toulala po okolí malebné vesničky zahalena do smutku, na vánoční nadílku vůbec nemyslela, jediné co si totiž přála, bylo, aby se tatínek vrátil. Bloumala po prašných cestách s hlavou sklopenou k zemi, až málem vrazila do drobného staříka.
„Koukej se na cestu, děvče, nebo to neskončí dobře," pronesl mírně káravým tónem.
Tana na něj mlčky pohlédla očima zalitýma v slzách.
„Copak se ti stalo, děvče zlaté, snad jsem tě nerozplakal?" tázal se starostlivě starý muž.
Dívenka jen popotáhla a utrousila: „Nerozplakal."
„To jsem rád," mírně se zaradoval, „Ale co tě tedy tak zarmoutilo?" zeptal se nechápavě.
A tak mu Tana pověděla ten příběh s tragickým koncem.
Skončila větou: „Proto už nikdy Vánoce nebudou takové jako dřív, bez tatínka už nikdy nebudou takové," opět se rozeštkala.
„Máš pravdu, Vánoce už nikdy nebudou takové, jako když byl tvůj tatínek naživu, ale to neznamená, že i přesto nemůžou být krásné. Tatínek by jistě nebyl rád, kdyby tě tu viděl takhle plakat. Vánoční svátky nejsou ani tak o dávání si dárků a předhánění se ve výzdobě, ale o nás samých a našich blízkých. To, že tatínek nežije, neznamená, tu nemůže být teď s tebou. Dokonce si myslím, že od vás nikdy neodešel, máš ho stále ve svém srdci a vzpomínkách. O Vánocích by měli být všichni spolu, proto zavři oči a nech sebou prostoupit všechny vzpomínky na něj a tím tebou prostoupí jeho duch."
Tana se posadila na lavičku, zavřela oči a nechala se unášet všemi těmi krásnými vzpomínkami. Až náhle opravdu začala pociťovat, jak jí prostupuje tatínkova duše, dřevěná lavička ji studila, ale Tana to nevnímala, byla opět se svým otcem. Povídala si s ním a on jí tiše a bedlivě naslouchal. Když konečně procitla zpět mezi živé, byla už skoro půlnoc. Honem radostná běžela domů povědět ty krásné zážitky a od té doby se Tana i Vinty opět těšily na vánoční svátky, ne proto že by dostávaly plno krásných darů, ale protože mohly nerušeně trávit chvíle se svým nejmilejším. Bylo to skoro jako zázrak, až na to, že to vlastně žádný zázrak nebyl, jen pouhá nevysychající láska k bližnímu svému, jedině láska a vůle překonají i temnou propast smrti.