Osud světa v drobných rukách Lisbethiných

Koho Jiraiya doopravdy miloval a kvůli komu se dostal až tak daleko, že mohl vychovat tak excelentní žáky?
Jak to také mohlo být...toto je příběh člověka, který žil proto, aby miloval.

Věnováno všem, co pro skoro "úchylného" Sannina alespoň na chvíli měli slabost

„Mohl bys, prosím tě, přestat blbnout a začít se soustředit? Takhle se nikdy nedostaneme na lepší mise, když budeš kázet shurikenama jako šašek!“ vyfoukla navztekaně malá blondýnka a černovlasý bledý kluk vedle ní se jen pohrdavě ušklíbnul.
„Já nejsem žádnej šašek, ty plochodrážnice!“ vypláznul na ni jazyk oslovený kluk s rozčepýřenými bílými vlasy.
„Jak jsi mi to řekl?!“ výhružně se postavila Tsunade a zatnula ruku v pěst. „To ti vymlátím z té tvojí zabedněné palice!“
Štvalo ji to. Takhle to bylo skoro každý den. Byli sotva pár měsíců geninové a zatím dostávali jen samé podřadné mise jako chytání věčně zatoulané kočky. Snažili se dosáhnout vyšších cílů a proto každý den trénovali na cvičišti své schopnosti. Tsunade se zdálo, že jediný, kdo to kazí, je právě Jiraiya. Vždycky ze sebe dělal blbce a nemohla vystát jeho bezstarostnou povahu. Choval se jako by mu bylo všechno jedno a to ji, jako vnučku Druhého, neuvěřitelně lezlo na nervy. Orochimaru byl oproti němu zase až příliš tichý, ale zato si byla jistá jeho schopnostmi.
„Víš, co si myslím?“ postavil se proti ní hrdě chlapec s krátkými rudými pruhy pod očima. „Já si myslím, že jsi na mě zlá jenom proto, protože žárlíš!“
„Co...cože já?!“ varovně jí zablýsklo v očích, Orochimaru bez mkrnutí oka o několik kroků ustoupil a Jiraiya nasucho polknul. „Tyyyy...!!!“
Už se proti němu chtěla rozběhnout, když ji přerušilo tiché, ale pobavené hihňání, které strhlo pozornost všech tří. Kousek dál od nich stálo dřevěné kolečkové křeslo a na něm seděla malá hnědovlasá dívenka a zakrývala si rozesmátá ústa. Jiraiya si vzpomněl, že ji už párkrát viděl. Vždy seděla někde opodál a pozorovala hrající si děti, které doprovázela smutným pohledem. Kdosi jim tenkrát prozradil, že je to dcera z nějaké bohaté rodiny a to jen potvrzovalo, když pro ni vždycky přišel jeden ze služebných a odvezl ji domů. Bylo mu jí trochu líto.
Zatímco nad tímto přemýšlel, holčička se přestala smát a když zjistila, že na ni všichni tři visí očima, přelétla jí po tváři panika.
„Uhm, omlouvám se, nechtěla jsem vás vyrušit,“ sklopila narychlo zrak, chytla se kol u křesla a snažila se odjet pryč.
„Počkej!“ vyhrkl najednou Jiraiya a ona se zastavila a plaše se po něm podívala. „Proč jsi se smála?“
Otázka ji očividně překvapila a než odpověděla, lehce zčervenala.
„Já...myslím si, že jsi legrační,“ koutky jí zacukaly, ale opět se pokusila dostat se odsud. Jiraiya se chvíli mračil, jestli si z něj jenom neutahuje, ale když viděl, jak se snaží dostat pryč, žádnou lest v tom nenašel. Bylo na ní cosi okouzlíjícího a nemohl se dívat na to, jak se sama se svým křesílkem dře.
„Pomůžu jí domů,“ hlesl ke svým spolužákům jakoby nevěděl, jestli dělá dobře.
„Tak proč tu ještě stojíš?“ stejně nezvykle potichu odpověděla Tsunade a otočila se zpět ke špalkům na trénink. Rozhýbal své tělo a dostihl ji za rohem.
„Jak dlouho jsi nás pozorovala?“ oslovil ji, když se chytnul madel u opěradla a ona sebou trhla.
„Ne moc dlouho, přísahám!“ vyděšeně na něj upřela modrý pohled. „Jestli ti to vadí už se nebudu ukazovat.“
„Mně to nevadí!“ vypadlo z něj rychleji než by chtěl a pak se zasekl. „Vlastně, jsi první, kdo mě nepovažuje jenom za otravu.“
„Svět je příliš smutný na to, abych tě měla považovat za otravu. Vždycky mne rozveselíš, i když jsme spolu nikdy nemluvili,“ usmála se na něj a pohled mu zjihl. Roztomilý, přesto velice smutný úsměv mu trhal srdce. Nevěděl, proč nechodí nebo proč se straní ostatním, ale věděl, že ji nemůže nechat samotnou.
„Tak já ti pomůžu domů a budu ti vyprávět něco srandovního, chceš?“ rozpačitě se zaculil a opřel se do křesla. Vrátila mu vděčný úsměv a pustila se koleček. Zatímco ho navigovala ke svému domovu, on jí vyprávěl všechno co mohl a nikdy tak dobrého posluchače neměl. Poznal, že se směje podle třesoucích se ramen a připadal si konečně užitečný.
„Lisbeth-sama!“ ozvalo se pak náhle za rohem a doběhnul k nim starší chlapec v černém kimonu. „Měl jsem strach, kde jste se ztratila. Prosím, dovolte mi vás doprovázet na každé vaší cestě. Mám za vás zodpovědnost.“
„Omlouvám se, Luco,“ sklopila hlavu před vyčítavým a strarostlivým pohledem. Chtěla jsem být chvíli sama.“
„Moje chyba, měl jsem víc dávat pozor,“ znovu se uklonil služebník a pak ostře zapíchnul pohled do bělovlasého. „A ty jsi?“
„On je...,“ začala, ale Jiraiya ji předběhnul.
„Jsem její kamarád,“ spěšně odpověděl, ale zarazil se. „Tedy jestli budeš chtít.“
Sledovala ho vykuleným pohledem, ale pak se zařivě usmála. „Bude mi potěšením.“
„Jsem Jiraiya,“ natáhl před sebe ruku s nervózním úsměvem.
„Lísbeth,“ trochu ostýchavě vložila svojí ruku do jeho. „Těší mě.“
„Vadilo by ti, kdybych zítra přišel? Vzal bych tě na výlet,“ připadal si jako prvňáček.
„Lisbeth-sama, nemyslím si, že to je dobrý...,“ nedořekl sluha.
„V pořádku, Luco,“ přerušila ho pohybem ruky a pak se znovu usmála na bělovlasého. „Na konci této ulice, to velké stavení, to je náš dům. Budu se těšit.“
„Dobře,“ úlevně si oddychnul a přenechal křeslo sluhovi. Když už se otočil na odchod, ještě se tiše ozvala.
„Kdyby sis to ale rozmyslel, nebudu ti to mít za zlé,“ dívala se na něj znovu tak opuštěně ale přesto odhodlaně.
„Já určitě přijdu!“ zakřenil se, ukázal jí vítězné véčko a odběhnul.
„Luco?“ broukla, když už se blížili k branám domova.
„Ano, Lisbeth-sama?“
„Myslím, že mám konečně kamaráda,“ zasněně se podívala na nebe a po dlouhé době byla ráda na světě.
Jiraiya skutečně druhý den přišel a pak přicházel skoro každý den. Bral ji na vyhlídku nad vesnici, kde si dlouze povídali o všem možném i nemožném. Měla neuvěřitelnou představivost a obrovský přehled ze svého malého křesla. Vyprávěla mu, že díky svému nemocnému tělu strávila mnoho hodin jen nad knihami a proto toho zná tolik. On znal zase všechno jen prakticky, takže se neustále překvapovali navzájem.
„Ty, Lis,“ jednou se na ni vážně podíval a ona se k němu zvědavě otočila. „Jak se to stalo, že jsi...no, že musíš sedět?“
Po dlouhé době opět posmutněla a jemu přišlo líto, že se jí na to zeptal.
„Mám moc slabé tělo,“ po chvíli se dala do řeči. „Dokážu hýbat celým tělem, ale nohy mne dlouho neudrží. Otec říká, že to je tím, že jsem se narodila příliš brzy. Moje maminka taky byla nemocná a prý to mám po ní, ale nemohu to přesně říct, protože zemřela hned po mém narození. Jsme sice bohatý klan a bylo u mne mnoho doktorů, ale nikdo si se mnou neví rady. Nikdo zatím nepřišel na to, jak mě udělat silnější.“
„Bolí tě to?“ díval se na ní ustaraným pohledem.
„Ani ne,“ zakroutila hlavou. „Je to jako kdybys byl strašně moc unavený a nedokázal ani vstát. Takhle to vypadá. Teď už ani nejsem tak často nemocná, protože mne chrání před jakýmkoliv větříkem a zimou. Dokonce jsem nikdy neviděla na vlastní oči sníh. Ale všichni o něm píšou moc krásně.“
„Jednou tě vezmu do hor, kde je sníh celoročně,“ sendul si naproti ní a chytnul ji za ruce. „je tam hrozná zima, ale rozděláme si oheň a bude nám teplo.“
„Dobře,“ vděčně se na něj usmála a on se cítil jako největší hrdina na světě.
Stali se z nich opravdoví přátelé a on pro ni chodil kdykoliv jen mohl a pokud mu to mise dovolovaly. Po jmenování Jouninem zjistil, že musí do světa. Řekl jí o proroctví, které vyslyšel u Velkého žabího Sageho, že on bude tím, kdo povede svého žáka k zásadní revoluci. Bedlivě ho celou dobu poslouchala a pak po delším mlčení kývla.
„Závidím ti tvůj osud, musí to být krásné nést tak důležité břímě,“ zatnula útlé prsty do dřevěných opěradel křesla. „Byla bych blázen, kdyby tě přemlouvala k tomu, abys zůstal. Musíš jít tam, kam tě to táhne.“
„Já se vrátím, Lis, slibuju,“ stisknul její křehké a třesoucí dlaně. Nechtěl ji tu nechávat samotnou. Byla pro něj důležitá téměř jako člen rodiny.
„Já vím,“ odpovědělas pevně, ale tiše jakoby přesvědčovala sama sebe. „Já vím, jen mám strach, víš?“
„Co by se mi tak mohlo stát, hm? Mám před sebou přece důležitou budoucnost,“ snažil se jí povzbudit a docílil aspoň toho, že se přestala třást. Bylo mu sotva patnáct, ale když se loučil i se všemi ostatními u brány, připadal si na osmdesát.
„Postarej se, prosím, o Lis, ano?“ zaúkoloval Tsunade, když se loučili.
„Neboj se. Aspoň si konečně popovídá s někým, kdo má mozek,“ našpulila rty a tím ho rozesmála. Věděl, že tahle blondýnka bude pořád stejná a může jí věřit. S Orochimarem se jen pozdravili na dálku a pak nechal vesnici za zády i s malou hnědovlasou dívkou na vozíčku. Zavřel na chvíli oči a zaplašil ten modrý smutný pohled. Bude teď tvořit budoucnost za ně za oba.

Měsíce přicházely a odcházely a léta přibývala. Pak přišla válka a s ní i rozkaz vrátit se domů. Vrátil by se i tak. Tušil, že teď ve světě nic nenadělá a bude prospěšnější doma.
„Tsunade?!“ zíral na objemný hrudník blondýnky s lehkým uzarděním. „ty jsi snad ještě větší prkno než si pamatuju!“
„Tyyyyy!“ vrčela na něj kunoichi. „Chceš dostat snad hned návratovou nakládačku nebo co?!“
„Ó, promiň!“ pitvořil se. „Ale už nosíš aspoň podprsenku?“
„Já ho zabiju!“ zařvala nepříčetně kunoichi a vrhla se po něm.
„Tsunade!“ zastavil ji mírný tón doplňený smíchem. „Počkej alespoň, aby se s ním mohla přivítat.“
Otočil se a ustrnul.
„Lis?“ oslovil ji nevěřící vlastním očím.
„Už je to dlouho, Jiraiyo,“ usmála se na něj dívka, spíš už žena, v křesle s dlouhými hnědými vlasy spletenými do copu a zářivýma modrýma očima, které přímo kontrastovaly s její bledou pokožkou. Měla na sobě bledě modré kimono, které podtrhovalo její pohled a halilo její útlé tělo. Když se usmála, jemné vrásky kolem očí rozehřály srdce na první pohled. „Vítám tě doma.“
„Přece jenom se tu něco změnilo,“ dostal ze sebe chraplavě, když se konečně vzchopil na odpověď. Pamatoval si ji jako dospívající dívku s jen nádechem ženskosti, ale to, co před ním právě mluvilo, mu bralo dech.
„Vyrostla jsi do krásy,“ došel k ní a políbil její ruku.
„Jsi pořád stejně legrační,“ naklonila hlavu na stranu a šťastně ho sledovala. „Těším se na tvé historky ze světa.“
Až teď si připustil, jak moc mu tyhle rozhovory scházely. Mohl celé dny trávit ve veřejných domech a bavit velké publikum, ale její pohled mu scházel.
„Přivezl jsem ti dárek,“ trochu rozpačitě vytáhnul z vaku knihu s perem a inkoustem, když ji dovezl na jejich oblíbenou vyhlídku. „Je to deník, aby sis mohla zapisovat vše, co odteď spolu zažijeme. Musím ti vynahradit to, že jsem tě tu nechal. Vidíš? Na každém listu je vyryté malé L jako Lisbeth.“
„Děkuju,“ vděčně se na něj usmála a přitiskla knížku k sobě, ale po tváři jí přeběhl stín. „Mám ale pocit, že stejně na sebe nebudeme mít moc času. Zprávy jsou zlé a válka brzy dorazí i sem.“
„Ty se ale nemáš čeho bát, protože jsem zpátky a já tě nikomu nedám,“ pohladil ji po tváři, ale útěcha se téměř minula účinkem.
„Kéž bych ti mohla stát po boku,“ polkla a do očí se mu nepodívala.
„Budu tam za nás za oba!“ objal ji a snažil se zaplašit její žal.
V době klidu s ní trávil opět každou volnou chvíli a sám na sobě začal pociťovat, že její blízkost je mu ze všeho nejdražší. Byl si normálně tolik jistý jak se chovat k ženě, ale vůči ní jakoby nevěděl, co má dělat nebo jak se jí dvořit. Nejvíce ze všeho měl strach, že ona ho pokládá jen za přítele a mohl by ji tak ztratit i jako blízkého člověka.
Jednou takhle opět dělal legrácky kolem sebe. Tsunade brunátněla vzteky, jelikož znovu poukazoval na její hrudník a Lis se pobaveně culila.
„Jsi nemožnej, vážně!“ odfrkla nakonec blondýna. „To mi řekni, proč si taky neděláš srandu z Lis, hm?“
„Jak bych mohl?!“ nervózně a rádoby žoviálně se zasmál. „Vždyť je to jenom Lis!“
Hnědovláska ztuhla a s nadechnutím se otočila zády i s křeslem.
„Já...už budu muset domů. Otec mne sháněl,“ dostala přes bezbarvé rty a rozjela se pryč.
Jiraiya tam stál jako zaražený do země.
„Jsi fakt idiot!“ zakroutila Tsunade hlavou, když doprovodila Lisbeth soucitným pohledem za roh a nechala ho tam stát. Stisknul naprázdno pěsti. Je hlupák! Jestli k němu opravdu něco cítila, tak jí musel strašně ublížit a i kdyby necítila, tohle jí neměl říkat. Věděl, jak moc trpí tím, že nemůže být jako každý druhý a jak statečně s tím bojuje a on ji podrazil. A bylo hůř.
Chodil k jejich domu každý den, ale vždy mu otevřel jenom ponurý Luco, který vyrostl ve velmi statného a striktního muže. Ten mu vždy jen odpověděl, že se Lisbeth-sama necítí dobře a že si nepřeje žádné návštěvy. Zůstal tedy jen sám se svou hanbou a pocitem, že ji ztratil. Když ji po několika dnech uviděl opět na denním světle, ani neměl odvahu k ní jít. Sedával tedy sám na stromě poblíž jejich místa a snažil se přijít na způsob, jak jí to všechno vynahradit. Už se smrákalo, když seskočil na zem a skoro ho praštila spásná myšlenka.
Chytnul ji ve městě ve chvíli, kdy mluvila s Tsunade.
„Ahoj, na chvíli si ji půjčím,“ jen spěšně řekl své týmové partnerce a jal se dřevěného křesla. Než stačila blonďatá cokoliv namíntou, byl pryč i s překvapenou Lis.
„Jiraiyo, já nemám chuť si dnes moc povídat,“ unaveně si promnula kořen nosu, když ji vezl po cestě k vyhlídce.
„Dnes nebudeš muset mluvit ani poslouchat,“ opáčil a vezl ji dál. Když se ocitli na známém místě, odešel ke křoví, odkud vytáhl podivnou konstrukci, kterou si přivázal dopředu na tělo.
„Poslouchej,“ kleknul si potom před ní. „Jsem opravdu idiot, je to tak? Já vím, že jsem neměl říkat, to co jsem řekl a bohové ví, že jsem to tak nemyslel. Tak mi jenom teď dej šanci to napravit.“
„Nemusíš mi nic dokazovat,“ zavrtěla hlavou. „Omluva by sta...“
„Ne, nestačila,“ přerušil ji. „teď mi musíš věřit.“ Postavil se a podal jí ruce. „Věříš mi?“
„Ano, ale...“
„Tak mi podej ruce,“ díval se na ní rozhodně. Opětovala mu pohled, nakonec vzdychla a chytla se ho.
Vyzvednul ji udivenou stále na nohy a otočil si ji zády k sobě. Pak ji soustavou řemínků k sobě přivázal, nohy k nohám, ruce k rukám, pas k pasu. Když ji pustil, držela na něm připoutaná sama od sebe.
„Já opravdu nevím, co zamýšlíš, ale...“
„Je to pohodlné?“ opět ji přerušil.
„Ano.“
„Tak se připrav,“ kývnul a podíval se k prvním stromům.
„Na co se mám...,“ nedokončila větu, protože s ní vyskočil na první strom a ona zatajila dech.
Byl to zvláštní pocit, který nikdy nezažila. Skákal s ní z větve na větev a stále víc se vzdalovali od toho tolik nenáviděného křesla. Na konci lesa, na začátku kamenné stráně pod kterou se blýskal malý vodopád.
„Chtěla jsi to zažít, ne?“ poprvé promluvil od začátku cesty. „Chtěla jsi vědět, jaký je to pocit, chodit a skákat, tak ti to nabízím. Víc ti nemůžu dát. Jen sebe a tenhle pocit. Připravená?“
Kývla a on s ní skočil dolů. Téměř nedýchala, protože měla pocit, že vítr bouřící kolem ní by jí dech stejně vzal. Srdce ji v těle mlátilo jako na poplach a zahnalo tak strach z takové výšky. Když bezpečně přistáli u vodopádu, posadil se s ní na velký a plochý kámen.
„Jaké to bylo?“ zeptal se jí opatrně, když popadnul dech. Otočila se na něj.
„Tohle bylo to nejkrásnější, co jsem v životě zažila,“ usmála se na něj tak šťastně, že na chvíli zapomenul na okolní svět. „Konečně cítím, že žiju, víš?“
Uhnul pohledem.
„Teď se teprve mohu omluvit,“ zkoušeně ze sebe vyloudil.
„Omluva přijata,“ opřela si hlavu o jeho krk, pohla rukama a donutila ho tak ji obejmout. Nasál vůni jejích vlasů a hlava se mu zatočila. Věděl, že ji miluje už dávno předtím, ale do této chvíle nevěděl, jak moc.
Za několik týdnů propukla válka naplno a byl odvolán na frontu. Stalo se mnoho zlých a děsivých věcí a on začínal ztrácet víru, že to někdy šťastně skončí. Když přišel o celou svou jednotku v jediném dni, zlomilo ho to. Byl odvelen zpět do vesnice, aby se vzpamatoval. Lilo jako z konve, když procházel branou vesnice a nohy samotné ho vedly svým směrem.
Lis nadzvedla rohože u okna, aby se podívala, jak je venku, když zahlédla v šeru zahrady temnou postavu.
„Jiraiyo!“ lekla se, jak hrozně vypadá a zavolala ho dovnitř. Stál uprostřed místnosti jak spráskaný a zmoklý pes a její usměvavý přítel byl někde daleko pryč. Zavelela služebnictvu, kteří jej dovlekli do koupelny, vzali mu promoklé oblečení, umyli ho a navlékli do kimona. S ještě mokrými vlasy se vrátil zpět do jejího pokoje. Usadila ho na postel, dojela k němu a ručnikem mu sušila vlasy.
„Špatné zprávy?“ podotkla, když stále nemluvil.
„Lis, já už nemůžu,“ chytnul ji za ruku na své hlavě. „Dneska jsem přišel o dvacet mužů. Jestli další člověk zemře pod mým velením, já...je to zbytečné, tak strašně zbytečné!“
Ani se na ni nepodíval a na kolena mu dopadla slza. Lis ho chvíli smutně sledovala, jak bezradný a zhroucený člověk proti ní sedí, pak zabrzdila kola křesla, opřela se do opěradel a sundala nohy z podstavců na zem. Křeslo zavrzalo a ona úpěnlivě zavřela oči.
„Lis, co to děláš?“ zpozoroval ji ve chvíli, kdy byla v tom nejtěžším. „Ublížíš si! Přesťaň!“
„Nech mě!“ nezvykle příkře se ohradila a on dal ruce zase dolů. Sledoval ji, jak se snaží postavit až dostala celé své tělo na váhu nohou stále se ale opírající o opěradlo křesla.
„Nemůžu chodit, správně?“ opřela se mu do udivených očí. „Mé nohy jsou moc slabé, aby mne poslouchaly, ale stejně se každičký den, co tě znám, snažím na ně postavit. Máš pocit, že to je zbytečné?“
Jen oněměle zakroutil hlavou.
„Není, protože tohle je naděje,“ hrdě si ho měřila téměř se slzami v očích. „Nadějě, kterou ty nesmíš ztratit, protože jestli ji ztratíš, nebudeš vědět, jestli jsi udělal dost. Jestli ztratíš naději, uvnitř umřeš a já chci, abys žil! Tak se vzpamatuj a bojuj se mnou!!!“
Poslední větu na něj skoro křičela a slza se jí skutálela po rozpálené tváři.
Nevydržel to. Nevydržel se na ní dívat, jak silná je oproti němu a jak v každém svém jednání je tak dokonalá. Natáhnul k ní ruce, strhnul k sobě a políbil jí. Zaskočilo ji to, ale zavřela oči s modlitbou ,že se jí to jenom nezdá.
„Neztratím ji, ale musím mít tebe, rozumíš?“ zašeptal jí u rtů, když se alespoň na chvíli nabažil takového polibku.
„Už než jsi odjel sis mnou mohl být jistý,“ vpila se mu do očí a pohladila ho po tváři. Chytil ji za tu ruku a přitisknul si ji k sobě ještě blíž.
„To musíš ale takovému hlupákovi, jako jsem já, říkat!“ napůl se usmál a její oči udělaly to samé.
„Dobře,“ políbila ho a válka byla najednou strašně daleko.
Šetrně ji položil na postel a zahlédl jí v očích paniku.
„Neboj se, budu opatrný,“ postupně slíbával každičké místo její tváře a postupoval stále níž. Pomalu ji vysvlékl a těšil se z každého jejího záchvěvu, když se jeho rty dotkly její kůže. „Nikdy bych ti neublížil.“ Hladil ji po nohách a opatrně je od sebe oddaloval. Přitom ji stále pozoroval, jestli je jí to stále příjemné. Sledovala ho téměř oddaně a stále se ujišťovala, že je to pravda. Když se jí dotknul v těch nejintimnějších místech, zvrátila hlavu dozadu a zasténala. Přesenul se nad ní a jednou rukou se zapřel, aby na ní neležel plnou vahou, protože měl pocit, že se mu v rukou každou chvíli rozpadne a zbyde po ní jenom ta nádherně omamná vůně. Když do ní vstoupil, chytla se ho kolem krku a tvrdě se kousla do rtu. „Ne, nedělej to,“ dostal ze sebe. „Jestli to bolí, ubliž mně a ne sobě!“ Líbal jí celou dobu, dokud si na něj nezvykla. Po chvíli začal udávat tempo a ona mu zaryla prsty do zad. Nevěděl, co je dokonalá slast do doby než společně ve stejnou chvíli došli k vyvrcholení.
Usnula mu v náručí a on ji k sobě jemně tisknul. „Miluju tě!“ zašeptal jí do spících vlasů a po chvíli se k jejím snům přidal.
Vzbudil se v prázdné posteli. Natáhl na sebe kimono a vyšel na zahradu. Seděla v křesle a bavila se s velkou žábou naproti ní. Když ho žába zpozorovala, jen se uklonila a zmizela v kouři.
Otočila se a zářivě se usmála. V dopoledním slunci se její rozpuštěné světlě hnědé vlasy jenom leskly. „Jiraiyo! Jak se ti spalo?“
„Překrásně! Ale vstávalo by se mi lépe, kdyby ses mi ráno takhle neztratila,“ vrátil jí úsměv a políbil jí. Když se s ní náležitě přivítal, přemohla ho zvědavost.
„Co tady dělala ta žába?“ zkusil vypadat jako že se ptá jen tak mezi řečí.
„Malý dárek od Shimy,“ pokrčila rameny. „Žabí babička se jendou přišla za mnou podívat. Prý ses zmínil, žes mne tu nechal a tak mi darovala tuhle žábu jako mého soukromého špióna, abych věděla, jak se ti dam vede. Teď už chodívá jen tak na kus řeči.“
„Tahle žabí dáma je vychytralejší než jsem si myslel!“ vzdychnul, ale zlobit se nemohl. Byl rád, že ji tu zase nebylo tolik smutno.
Posnídali spolu a on se pak musel vydat směrem k Hokagemu podat hlášení.
„A ty odpočívej po tak náročné noci,“ mkrnul na ni, když ji políbil na rozloučenou.
„Jsem v pořádku!“ zlobila se naoko. „Ale jestli si to přeješ, jen se někde zastavím a počkám na tebe na na našem místě.“
„To je daleko. Počkej na mne tady a pojedeme tam spolu,“ nechtěl, aby se příliš unavovala.
„Ne, teď jdi a setkáme se tam. Musím trénovat, pamatuješ?“ postrčila ho k odchodu.
„Jak myslíš, ale já ti bolavé ruce foukat nebudu!“ skoro na ní vypláznul jazyk, ale nechal ji jednat po svém. Vyprovázela ho zasněným výrazem až na konec ulice a pak se s vervou odrazila od domova.
Dostala se až na vyhlídku a musela uznat, že měl Jiraiya pravdu. Svaly na rukou ji pálily, ale stejně to byl dobrý pocit, udělat pomyslný krok dopředu. Bezděčně si sáhla na rty a trochu zčervenala, když si vzpomněla na celou noc. Z takového rozpoložení ji však vytrhl křik přicházející z nedalekého lesa. Když definovala dětský křik, rozjela se po hlase. Znenadání se jí naskytl děsivý pohled. Tři cizí ninjové s katanami na zádech drželi pod krkem dva kluky, které znala z Konohy. Drželi jim kunaie pod krkem a chlapci se jim marně snažili vymanit.
Váhala jen chvíli, když zpod kimona vytáhla zbraň pro případ nouze.
Všimli si jí až ve chvíli, kdy se jeden ze shinobi zhroutil s výkřikem k zemi a v krku měl zabodnutou dlouho jehlici. Překvapením pustili kluky, kteří se chytli příležitosti a doběhli k ní.
„Běžte do vesnice a přivolejte pomoc!“ ani se na ně nepodívala a ostražitě sledovala nepřítele.
„Ale Lisbeth-sama!“ snažil se namítat malý blonďák. „Jestli tu zůstanete...!“
„Utíkejte a neotáčejte se! Hned!“ křikla na ně a rozpohybovala je pryč. Když zmizeli, zbylí dva ninjové se postavili proti ní.
„Mohla sis ušetřit život, kdyby ses do toho nepletla. Nerad zabíjím mrzáky!“ syknul jeden z nich.
„Ještě mne nezatracuj!“ poprvé se jí v očích objevilo naprosté odhodlání. „Můžu ti ublížit víc než si myslíš!“ Jako důkaz svých slov před sebe vztyčila ruku plnou jehlic napuštěných jedem.
Shinobi se zle usmál a vyrazil.

Jiraiya zrovna vycházel ven i s Třetím, když je upoutal křik dvou malých chlapců.
„Minato-kun! Copak se děje?“ zamračil se na něj Sandaime.
„Tam za branami v lese! Tři cizí shinobi! Zaútočili na nás, ale Lisbeth-sama nás zachárnila. Musíme jí pomoct!“ dostával ze sebe těžce malý klučina.
„Kde to je?!“ chytnul ho Jiraiya a zatřásl s ním.
„Kousek od...od....vyhlídky!“ vyděsil malého pohled bělovlasého.
Jiraiya vyrazil rychlostí střely.
„Lis!“ zaúpělo jeho srdce a popohnalo ho to ještě ke zběsilejšímu tempu.
Vběhnul do lesa a srdce se mu zastavilo. Uprostřed cesty stálo kolečkové křeslo i s Lis. Vedle ní ležel jeden mrtvý ninja a druhý muž, který chroptěl v posledním smrtelném záchvěvu. Nechtěl to vidět. Nechtěl vidět tu katanu, která trčela z dřevěného opěradla a někoho tak držela přišpendleného z druhé strany. Docházel k ní a bál se podívat. Co když už uvidí jen nehybnou a mrtvou tvář? Se sebezapřením se před ní postavil. Hlavu měla sklopenou, v prsou ostří zaražené až po jílec. Nemohli neminout srdce. Když se pohnula, měl pocit, že se mu to jenom zdá.
„Jiraiyo,“ zašeptala a on k ní klekl.
„Žiješ, díkybohu!“ zapřísahal se, že už ji nikdy nikam nepustí. „Tsunade!“ zařval zoufale do lesa, že je blondýna nedaleko a uslyší ho.
„Tak to vidíš,“ rty se jí pohybovaly jen velmi nejistě. „Nakonec mi museli dokázat, že k tomu křeslu prostě patřím.“ Zatímco mluvila, z koutku úst jí pomalu začala téct krev.
„Nemluv, neunavuj se! Tsunade už je na cestě. Pomůže ti!“ držel ji za ruku, protože to bylo jediné, co mohl dělat.
„Ne! Poslouchej mě!“ slabě zakroutila hlavou. „Chci umřít u tebe a ne na tomhle křesle!“
„Ty neumřeš, to nedovolím!“ zatřásl se při té myšlence. „Budeš žít!“
„Prosím,“ kolem ní bylo čím dál víc a víc krve. „Bolí to. Strašně to bolí, tak mě dostaň z toho křesla!“
Když se mu podívala do očí, nevydržel to.
„Tím tě zabiju! Jak to po mě můžeš chtít?!“ vyčítavě se mu zlomil hlas.
„Ne, zachráníš mě. Zachráníš mne před touhle potupnou smrtí. Buď to uděláš ty nebo já!“ viděl jí na očích, že jí dochází čas.
Svěsil hlavu a postavil se, aby se mohl dobře opřít o opěradlo. Pak sevřel prsty kolem rukojeti zbraně. Nahmatala jeho zapřenou ruku.
„Teď!“ zašeptala a on trhnul. Zakrvácená katana dopadla na zem a ona se mu zhroutila do náručí.
Když překonala tu rvavou bolest, otevřela oči a pokusila se usmát.
„Takhle je to lepší, díky,“ znovu ten vřelý pohled, který ho momentálně trhal na kousky.
„Zůstaň se mnou, prosím tě,“ drtil mezi zuby a ani nevěděl, že mu tečou slzy.
Se stále větším klidem ho pozorovala a pak s vypětím posledních sil zvedla ruku, pohladila ho po tváři a její prsty zanechaly krvavou stopu.
„Bude z tebe skvělý shinobi i učitel. Kéž bych to mohla vidět!“ usmívala se a slza jí ztekla ze skráně do vlasů. Pak sil ubylo a ruka se svezla. Než však dopadla, chytla ji jeho ruka a přitiskla si ji znovu na tvář.
„Nechci být bez tebe!“ držel ji a přemlouval, aby zůstala. „Ty jsi má naděje!“
„Jsem s tebou,“ šeptala čím dál zastřeněji. „Vždy budu tady v...“
Pak si jen tak umřela.
Našli ho jak ji pevně svírá v náručí.
„Lis, ne!“ zaúpěla Tsunade a klekla vedle Jiraiyi. „Lis ne!!!“
Probralo ho to. Podíval se po blondýnce.
„Drž ji!“ pomalu jí předal lehké a nehybné tělo. „Za chvíli se pro ni vrátím.“
„Co chceš dělat?“ nechápala jeho počínání, ale zmizel v lese odkud se po chvíli ozval smrtelný výkřik. Vrátil se zpátky s rukama od krve a v levačce držel jehlici.
„Tak si představ, že dokázala přemoct všechny tři,“ dostal ze sebe jako v mátohách. „Dokázala být pravou kunoichi téhle vesnice a ani se neprosila o uznání. Neprosila ani o život.“
„Prosím, přestaň!“ držela hnědovlásku vzlykající Tsunade. „Už dost!“
„Ano, už dost!“ jako ve snách pustil jehlici na zem, přišel ke křeslu, popadnul ho a vlekl pryč. Když došel až na vyhlídku, zadíval se na vzdálené obličeje všech Hokage i na vesnici pod ním. Chytnul křeslo pevně v rukou a mrštil jím o nejbližší strom. Mlátil s ním tak dlouho, dokud z něj nic nezbylo a všude zbyla jen spousta třísek. Kleknul si pak mezi ně a nechal prostoupit žal naplno.
V den jejího pohřbu slyšel slova Třetího jen velmi z dálky. Dokonce nevydržel ani konec. Tam v té rakvi sice leží její tělo, ale její duše je už pryč.
„Už tu není!“ zahučelo to v něm a on odvrátil tvář. Přímou cestou došel k domu a sbalil si pár věcí. Ani se neotočil, když zavíral dveře. Skončí s tím. Odejde a už se nikdy nevrátí. Zmizí. Nechtěl nic. Z jeho osudu mu bylo na zvracení, když si představil, čím si ho musel vykoupit.
Naposledy se zastavil na tom jejich místě a ještě chvíli podržel vzpomínku na její tvář v hlavě. Obrátil se, že odejde, když se před ním postavila velká žába. Ta samá, co tenkrát viděl u ní na zahradě. Nic neřekla, jen vyplázla jazyk na kterém ležel zabalený kus papíru. Převzal jej od ní a žába bez mrknutí oka zmizela.
Rozbalil papír a když uviděl v rohu vyryté „L“ a poznal její rukopis, mě pocit, že už se nenadechne.
Pak začal číst.
„Moje předrahá lásko, můj živote, moje naděje,
je to pár chvil, co jsi usnul a Tys myslel, že spím také, ale nemohu. Prožila jsem s Tebou to, o čem jsem dřív jenom mohla snít. Ještě cítím na těle Tvé polibky a do krve bych se musela rdít napsat ještě jedinou řádku o tom, jak nádherná tohle byla noc. Když jsi ke mně včera v noci přišel, myslela jsem, že už Tě v té beznaději nenajdu. Byl jsi tak daleko a já si uvědomila, že už tu pro Tebe jednou nemusím být a Ty se mi zase ztratíš. Chtěla bych, abys věděl, že mi lékaři nedávali tolik let života, ale jen díky Tobě jsem tu mohla být takhle dlouho. Milovala jsem tě od první chvíle, co jsem Tě uviděla a doufala, že jednou opětuješ to samé. Tenkrát u vodopádu jsem byla tak šťastná, že si to ani nedokážeš představit. Kdybych mohla, šla bych do každé bitvy s Tebou a stála Ti věrně po boku. Nechal jsi mne okusit tu sladkou chuť svobody, ze které se mi ještě teď točí hlava.
Jestli čteš tyto řádky, pravděpodobně už nejsem vedle Tebe. Tak mohu jenom doufat, že jsem nezemřela nadarmo a zkusila se Ti alespoň na chvíli vyrovnat. I když, myslím, že Tvoje úloha je zde daleko větší než ta má.
Miluji tě celou svou duší, která se od Té tvojí už nedá odpoutat. Prosím, zůstaň takový jaký jsi a jestli máš pocit, že už není v co věřit, vlož tu naději do jiných rukou. Vím, že vybereš dobře a snad má ruka tě povede také, i když jen ve Tvých vzpomínkách.
Prosím, nezlob se na mne, ale víc již nedokáži.
Svítá a Ty se za chvíli probudíš. Už se nemohu dočkat, až Ti popřeji dobré ráno a Ty mne políbíš, proto píši tento dopis s tak těžkým srdcem.
Jsi má naděje, Jiraiyo, tak ji neztrať.
Navždy Tvá
Lis“

Seděl a dlouze zíral do prázdna. Tisknul k sobě její poslední vůli a konečně si připustil její ztrátu.
„Jiraiya-sama, jste v pořádku?“ ozvalo za ním a on se otočil na malého blonďatého kluka s ustaraným výrazem. Zamračil se při vzpomínce, že zrovna tento obličej mu předtím přišel zvěstovat, že Lis je...že kvůli nim šla...
„Hej, kluku, jak se jmenuješ?“ bedlivě ho sledoval.
„Minato, pane,“ skoro si stoupnul do pozoru blonďáček.
„Co tu děláš takhle pozdě? To ses minule nepoučil?“ zahučel pokoušejíc ho vystrašit.
„Já sem chodím trénovat. Jednou totiž budu Hokage a ochráním všechny ve vesnici!“ hrdě se mu zapřel do očí a v tom modravém pohledu nebylo ani stopy po strachu či váhání.
Navzdory všemu se Jiraiya usmál.
„Tak co takhle mi ukázat, co všechno umíš?“

KONEC