Počátek zlých dnů

Procházela dlouhou uličkou a příjemné světlo, prosvítající skrze okna na zdech, jí osvěcovalo cestu; zřejmě si toho jevu všimnul někdo již před ní, neboť všechny pochodně, které jako dlouhé rohy čněly ze zdi- a bylo jich hodně- neplanuly jako jindy silně zářivým plamenem.
Minula mnoho dveří s různými nápisy, ale nakonec se zastavila před velkými hnědými, tentokrát nijak nepojmenovanými, a zaklepala.
„Dále,“ ozvalo se tišším hlasem a ona vstoupila.
„Mizukage-sama, nesu další dokumenty,“ řekla jako vždy s úsměvem a hromadu listů položila- pro Mizukageho s nepříjemně znějícím zvukem jistého žuchnutí- na dlouhý stůl. Vůdce celé vesnice na ně jen s letmým očkem pohlédl.
„Hmmmmm,“ zamrčel jako dítě, když je nuceno dělat něco, co nechce, „tolik toho je? A co to vůbec je?“
„Geninské zkoušky,“ odpověděla veselým hláskem žena, nato místností zazněl Kageho hlas pln trpkosti, přesto věděla, že to nemyslí vážně: „Nemám vás rád, Choukan, nemám, nemám!“
„Je mi líto, Mizukage-sama, je to vaše práce,“ odpověděla, úsměv stále na tváři, a doprovázena Kageho naříkáním: „Je to moje práce, je to moje práce,“ se vydala pryč.
„To je postava, to je postava! Pozvi ji na rande, neodmítne!“ řekl hlas, který mohl slyšet pouze Mizukage, hlas netvora, démona.
„Nemůžu! Jsi slepý?! Mám plné ruce práce!“ a rukama ukázal na hromadu papírů na stole.
„Grrrrrrr, to snad ne! Proč to děláš? Vykašli se na to!“
„Co? Je to přece moje práce, moje povinnost!“
„Ta tvoje povinnost ti žere všechen čas! Když naposledy jsi byl s nějakou pořádnou ženou?“
„Nevím!“ odfrkl a přisunul dokumenty k sobě.
„Vidíš! Nepamatuješ si to, tak dávno to bylo!...A já už jsem i zapomněl jméno té krásně vyvinuté blondýnky!“
„Hmmmmm.“
„Protestuju! Odejdi! Odejdi od tohoto hnusného postu, jen tě omezuje!“
„Ale já nechci, být Kagem je největší pocta!“
„Copak takhle sis to představoval?! Neděláš nic jiného, než vypisuješ nějaké blbé papíry!“
„Pravda, takhle jsem si to nepředstavoval…“
„Tak s tím něco udělej!“
„Nemůžu opustit post Mizukage! Lidé ve mně doufají!“
„Teď jsem nemyslel opustit, jen ho trochu vylepšit…“
„Co tím myslíš?“
„Yaguro, znám tvou duši, máš rád boje, tak něco vylepši!“
„Co vylepšit?“
„Vidíš ty listy před tebou?“ a mladý Kage opět upřel své světle hnědé oči na hromádku právě přinesených listů, „Geninské zkoušky, že?...Trochu je vylepši, okořeň je!“
„Jak?“
„Dnešní mládež je příliš přivyklá na pohodlí. Z těch zkoušek nemají strach, vždyť co se jim může stát? Nic! Ale pravý ninja jde do každého boje s plným nasazením! Se strachem!“
„Co tím myslíš?!“
„Krutý boj! Na život a na smrt!“ proneslo monstrum uvnitř Yagury tím nejkrutějším hlasem, jehož tónu se v minulosti bály celé národy.
„Cože?! Jak jen můžeš pomyslet na něco takového?! Ti lidé, ti lidé mi věří! A já mám vraždit jejich děti?! Vzít jim veškerou naději na šťastný život, který jsem jim jako Mizukage slíbil, a žít s tím vším? Slyšet ukrutně bolestný hlas těch dětí, které doufají, že jednou budou chránit své domovy? Že je lidé budou potřebovat?!“ křičel přes celou místnost a nemyslel na případné nebezpečí odposlechu; ovládla ho zlost a strach a on se nechal unášet ve víru nejhrůznějších myšlenek a pocitů.
„Nešil mi tady, prosím. Jen pravím to, co je jasné.“
„Ty zrůdo, kterou z celé duše nenávidím, jak na něco takového můžeš jen pomyslet?!“
„Hahahahaha! Kterou z celé duše nenávidíš? Zapomněl si asi na to, že žádnou nemáš,“ a celé tělo mladého Kageho zalil pot a ovládl jej strach.
„Stále se ale můžu ovládat!“
„Mýlíš se, Yaguro…Navíc si to přiznej, miluješ boj…“
„Ale ne zabíjení dětí!“ překřikl zrůdný hlas a pěstí udeřil do stolu; ačkoli to bylo s největší silou, jakou Mizukage má, a samotný stůl se sesypal jako domeček z karet, ani o trošičku mu to nepomohlo. Cítil, jak mu prsty na rukou začínají brnět, paty jak mu hoří a hlava třeští v bolestech; věděl, co bude pokračovat, a nemohl tomu nijak zabránit. Démon započal probouzet něco, co bylo silnější než jeho duše...
„Tak se mi to líbí a uvidíš, tobě se to bude líbit taky, krev je krásná a smrt tak tajemná a všeho bude dost!“
„To…To nesmíš, nech toho!“ avšak něco se dělo, láska, jež cítil k lidem, k vesnici, se vytrácela, stejně tak odhodlanost ochránit všechny a pomoci jim. Pomalu začínal cítit touhu po tom, co jeho démon chtěl.
„Tvá duše je totiž až moc hodná, potřebuje změnu. Buď rád, že tě Sasori potkal.“
„Nechci…Nesmím zklamat! Nesmí se to stát!“
„Ale stane se, tak se rozluč, spratku!“
„Jsi zrůda! Nenávidím tě!“
„Ne, jsem démon a chci to, co mi později dáš!“
„Já…Já…“
„Odcházíš!“ zasmál se hlas tříocasého démona, což už ale Yagura nevnímal; jeho myšlenky se měnily, krvavé touhy sílily, jeho dobrou duši nahrazovala ta zlá, ta krve a bolesti chtivá.
„Já…Zklamal jsem…“
„Jo, to máš pravdu, spratku.“
A poté se rozlehlo ticho. Den končil, tma již téměř pohltila slunce a jen jako poslední, mizící naděje oblohu opouštěly slabé paprsky.
V místnosti, patřicí vůdci celé vesnice, stál muž, mladík; tváře mu padaly k zemi, ruce visely jako bez života a nohy, věční podpůrci pohybu, byly spíše dva velké a silné kůly, které jen zázrakem ještě nespadly.
Dlouhá doba uplynula a lidé, kteří jindy byli Mizukagemu nápomocni, již odešli do svých domovů, jen jediná osoba stále seděla v nedaleké místnosti, jež se podobala Kageho jen stejným- ne-li větším- počtem papírů.
„Tak tedy,“ započal muž jménem a tělem stejný jako Yagura, však s jinou duší, „říkáš boj na život a na smrt?“ Poté zvedl hlavu a jeho tvář bylo to nejkrutější, co stěny pokoje zažily. Jeho výraz dříve milý a dobrotivý, nyní ukrutný a odpudivý, zaséval strach do všech koutů velkého pokoje.
„Tak se mi to líbí!“ zazněl hlas spokojený, přesto v něm stále zůstával ten nádech krutosti a zloby.
Poté již nový horší Yugura usedl na studenou zem a vypisoval listy s tématem geninských zkoušek. Nevadilo mu to, tentokrát ne…
Choukan stále ještě seděla na židli, snažila se psát, ale většinou z toho vzešly různé kresby všeho. Pomalu ji opouštěla energie, víčka těžkla, a kdyby si nebyla nepodlážela hlavu rukama a měla ji položenou na stole, spala by.
„Choukan, drahoušku,“ zaznělo z nenadání ode dveří, což ženu vystrašilo tak moc, až na židli poskočila.
„Mizukage-sama?“
„Tady, už mám hotové geninské zkoušky…Něco jsem trochu ale popravil,“ podal jí s úsměvem listy do ruky.
Se stejným úsměvem je žena sebrala a započala číst, avšak výraz očí se jí změnil, jakmile přečetla první řádek. Nepřestala, četla dál a stále více a více ji ovládala úzkost.
„Mizukage.sama, to myslíte vážně?“ pohlédla do očí osobě, kterou nade všechno uznávala, a pochopila, že to bylo šílenství, že je to netvor a tím i navždy zůstane.
„Smrtelně vážně,“ zazněl krutý hlas, který nikdy neslyšela a ze kterého se jí podlomily kolena, až upadla.
Už nikdy nezapomene ty jeho oči, jenž neměly sebemenší náznak něčeho dobrého, naopak, krutost, nenávist a touha po krvi z nich vyzařovala...