Itadakimasu!! 9 – Muž, který něco ví

Měl jsem to vědět. Mělo mi to dojít.
Proč jsem to neviděl?!
Není moc věcí, kterých bych ve svém životě litoval. Ale téhle budu vždycky.
Víš, Ayame, když se Aya dozvěděla o tom, že jsem tvůj otec, bylo všechno v pořádku – pár dní. Chovala se jakoby nic, byli jsme šťastná rodina. Milovala tě, to vím. Ostatně, kdo také ne? Ta tvá veliká tmavá očička, pusinka, která se tak vesele usmívala. Byla jsi neobyčejně chytré a krásné dítě… musela tě milovat. Jako jediná matka, kterou jsi kdy doopravdy měla.
Ale jednoho dne jsem se vrátil z práce domů, a tys plakala. Okamžitě jsem hledal Ayu, ale nikde nebyla. Byla jsi moc maličká na to, abys mi řekla, kde máš maminku… ale, možná to bylo lepší.
Pak… pak k nám přiběhla Kushina. Byla vyděšená…
„Teuchi-san!“ vykřikla. Zajímalo by mě, co se jí stalo.
„Kde je Aya?“ zeptal jsem se jí. Ta bláznivá holka skutečně nemá rozum. Takhle sem přilétnout!
„P… pojďte se mnou! Rychle!“ řekla plačtivě.
„Co se děje?“
„Rychle!“ popadla mě za ruku.
„Mám tady přece dítě!“ ohradil jsem se. Najednou jsem se cítil jako svázaný – ona plakala – jasně bylo vidět, že opravdu potřebuje, abych tam šel. Ale nemohu přece opustit tu malou!
Láska otce k dceři… jako matky k dceři… provaz, který nepřetrhneš.
Ale jen proto, že ho zrovna držíš… neodsuzuj ty, kteří ho museli pustit.
Její ruka je teď prázdná…

Nakonec jsem malou nechal u sousedky. Šel jsem s tím děvčetem, nic netuše.
„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se nervózně. Co s brečící dívkou?
Možná… bych jí měl něco říci, nebo…
„Ano,“ řekla docela pevným hlasem. Asi ji to už přestalo… co je vlastně to to?
„Co se děje?“
Zastavila se. Byli jsme zrovna před… před tenkou kovovou bránou, která oddělovala budovu s kancelářemi Hokage od zbytku vesnice. Myslím, že dnes ji už dávno strhli…
„Co se děje?“ zopakoval jsem.
Její hlas byl najednou chladný. „Teuchi-san… omlouvám se. Ale… co máte společného s vaším tchánem?“ zeptala se.
„Ayu.“ Není to snad jasné? Proč se takhle ptá…
„A-ale,“ znejistěla. „Myslím… co máte společného s…“
„S tim magorem, co tady ze sebe neúspěšně dělá ňákýho blbýho šaška… nebo jak se tomu jináč řekne? Jo, zrádce!“ zakřičel Tamaguchiho hlas výsměšně. Trhnul jsem sebou.
Co se to tady sakra děje?!
Otočil jsem se. Noha mi podklouzla na nějaké rostlině a já měl co dělat, abych udržel rovnováhu. Kushiny jsem se chytit nemohl, bylo to malé a slabé děvče, ale… tohle je přece jedno!
„T-teuchi-san?“
Vypadal… zničeně. Dlouhé vlasy měl mastné, tvář zkřivenou pohrdáním. Za ním se krčila má malá Aya. „Ayo…“
„Já… omlouvám se,“ šeptla.
„Na to je celkem pozdě,“ řekl zahořkle. Náhle, téměř elegantně přiskočil ke mně. Kushina s sebou trhla, a rozhodně přiložila čtyři prsty k sobě. „Kage Bunshin no Jutsu!“
Náhle se tam objevila její kopie. Chytila ho. Ale ten se vytrhnul a přiblížil se ke mně. S vytřeštěnými očima mě chytil za látku na hrudni a bolestivě přitáhnul k sobě.
„Já sem ti věřil, ty idiote! Svěřil sem ti svojí dceru a ty… ty ji tak sprostě podvedeš s první děvkou, kterou potkáš? Uděláš jí děcko a nutíš Ayu, aby ho vychovávala?!“
„Tati, takhle jsem to nemys-“
„Tiše, zlatíčko. Tohle vyřeším sám!
Dal sem ti ji… věděl sem, že brzo umřu a ty na mě takle! Že se ninjům nedá věřit vim dávno, ale že i hospodskejm synkům, to je teda novinka! Copak v tomdle blbým světě už není jedinýho slušnýho člověka, sakra?!
Chceš vědět, vo co se jedná? Tak já ti to teda povím! Všecko je zničený všecko!“
Křičel. Křičel spoustu obviňujících slov. Od úst mu létaly kapičky slin. Spousta z nich mi dopadla do obličeje.
Ale nemyslel jsem na to, jak je to nechutné. Myslel jsem na to, že je v tom jakási hrůza.
Říkal… nebudu opakovat vše. Ale co z toho bylo jasné, bylo to, že plánoval převrat. Nějaký klan měl konečně pokořit klan Sarutobi a vyvolat válku. Jaký to byl tehdy nesmysl! Plánovat zničení současné vlády Hokagů… i když… myslím, že na těch mu ani nezáleželo. Bylo mu jedno, jestli bude v čele vesnice Uchiha, Hyuuga, Inuzuka, nebo kdokoli. Nebyl jako revolucionáři, kteří jdou za svými ideály. Stačilo, když zemře Třetí.
Šílený, naivní plán. Nikdy jsem se přesně nedozvěděl, jak to mělo probíhat, kdo do toho byl zapletený, nebo proč to vlastně selhalo. Nebo to vědět jen nechci? Když se Tamaguchimu Aya svěřila se svým trápením, možná začal být nepozorný ve svém plánu a něco se zvrtlo… ne. Tak to určitě nebylo.
Ne není slovem rozhodnosti… ale strachu?
Proč jsme tam stáli, proč byl vůbec v tu dobu ještě naživu. Ani dnes mi to nedává smysl – ale to už je osud těch, kteří nejsou shinobi.
Jsme jen věci v rukou ninjů. Jako loutky.
A přesně tohle Tamaguchi vyprávěl…
Konečně mě pustil. Ale chytil mě za ruku a surově ji zkroutil. Pak mě hodil na zem.
Aya plakala, já proklínal prach, který jsem měl v očích. Ale nemohl jsem si pomoci, musel jsem polouchat, co říkal.
„Ale počkej! Zabiju je – zabiju je všechny! Já! Vrchní velitel skupiny číslo šest, Tamaguchi Sei! Chuuninem v jedenácti letech, Jouninem v šestnácti, ANBU ve dvaadvaceti! Za dvacet let služby osmadvacet zabitejch, dvaadevadesáti-procentní úspěšnost misí! Jo, taky co že to vlastně bylo! Vyznamenání za služby Konoze! A víš ty vůbec, co to sakra bylo za služby?! Ňáký hrdinský kraviny typu zab toho a toho?! Jo, dyby aspoň tak.
Ne, chlapče. Teď přijde to nejlepší v tomdle rádoby dojemným příběhu! Konečný odhalený tajemný postavy v pozadí! Nebo jaks to myslel, ty spratku?! Že na mě a moje slova kašleš a vůbec pro tebe nejsou důležitý – jo, s tim bych se smířil! Ale Aya?! Jaks jí moh tak ublížit!
A všichni… já ti říkal, nepřátel se s nima! S ninjama! A co ty uděláš?
Se přátelíš s nejlepšim kamarádem hajzla, kterej unes mýho nejstaršího syna, udělal z něj pokusnýho králika – implantoval do něj ňákou debilní DNA veleslavnýho Prvního, kterej se sice taky staral o kdejakou blbost, ale aby se nechal aspoň zpopelnit, ho ani nehlo! Sakra, kde jsou všechny ty bezpečností vopatření teď?! Hyuugu nepohřběj bez pečeti na ty jejich vzácňoučký vočička, Uchihové maj dokonce vobranný techniky na svejch hrobkách! A držitel takový schopnosti a je klidně v ňákym chrámu, jó, jakoby ještě dneska někoho zajímalo, že je to svatý místo!
A moje vyznamenání? Šel sem za nim a pokusil se ho zabít. Chytl mě starej kámoš, ale… ale já toho blba zabil! Jo! Řek sem, že to udělal Orochimaru. Kdo by nevěřil zoufalýmu votci? A milej Orochimaru byl vobviněnej z desítek vražd. Beztak zmizel k Akatsuki.
Jo, kluku, nevěřili mi. Poslali za mnou ty svoje nohsledy, podrobil sem se různejm výslechům… nakonec ale usoudili, že sem se prostě zbláznil z války! Ztráta mýho syna mi prej „navždy ovlivnila duševní zdraví“. Jo, řekli, že sem cvok a případ skončil. Ale ne… já nepřestal! Nikdy jsem Konohu nemiloval – řekni mi, jak se to vlastně pozná?! Jo, láska. Bušení srdce, radost, když se vracíš domů a můžeš bejt se svou ženou zase jednou celou noc bez toho, aby se bála, že zas zmizíš na ňákou misi. Ale láska k vesnici? Navíc ve válce? Jasně, říkaj, že v ní se ukáže co v nás fakt jako že je. Jak moc ji teda milujem. A proč vlastně?
Dyť nás nutí válčit! Jó, kdyby v míru, to bych chápal, ale co je tohle za blbost?!
To bylo Aye vosum. Měl sem celkem tři děcka, jedno mrtvý… mrtvý… a… už jenom Ayu a Toriho, mýho druhýho syna. A i toho mi vzali!
Já jim dám nepředvídatelnej útok! Já v Kamenný strávil sedm let jako špion! Měl jsem furt kontakty, i když sem byl tehdá už v civilu a ty to říkaly jasně! Snad stokrát sem Sarutobimu říkal, že na nás zaútočej! Jasně, kdo by věřil bláznovi!
Starej mě akorát odmáv a šel si do Akademie, kde cpal malejm děckám do hlav, jak moc je úžasnej, když tak miluje Konohu a její dokonalý mír. A jakej, sakra? A přitom na ni akorát kašlal, on slavný Hokage, Shinobi no Kami – Bůh? Von? Ignorant, kterej měl svojí kariéru Kage ukončit už když se začal víc starat vo děcka – ty svoje malý lístečky konožský, než vo válku! Ale proč by to taky dělal, Pan Slavný! Se bál dalších konfliktů, tak nad nima zavíral oči, nebo to přehrál na Uchihy! Jo, to se mu taky moc teda nevyplácí, páč si na něj brzo začali votvírat hubu a to dělaj dodneška… No, to ještě uviděj, jestli je pravda, co sem slyšel. Jo a tamto…
A Kamenná zaútočila. Tehdy sem byl vokamžitě povolanej do služby! Najednou byl blázen dobrej! Ale já vodmít. A… a… voni usoudili, že sem přestoupil na druhou stranu. Já, kterej je varoval! Tolikrát! Dementi! A milej Třetí hezky držel hubu.
Ten útok trval tři dny. A jak to skončilo? Zabili je! Já sem seděl ve vězení, kde mě vyslýchal starej dobrej kámoš Ibiki. Zajímavý, že na to čas měli, i když se jim vesnice divže nerozpadala pod těma kamennejma technikama. Pak se vrátim domů… a tam trosky. Jenom malá Aya přežila, šichni mrtví! MRTVÍ!!“ oddechoval zprudka. On…
„Do… všichni… Tori… Reina… jenom to moje malý děvčátko tam sedělo a brečelo. A zajímalo to snad někoho?! Ne! celý dva dny se musela dívat na těla svý rodiny a její otec byl zatím nespravedlivě mučenej! Ale dostal jsem vyznamenání, abych držel hubu. Služby Konoze – smrt mý rodiny byla moje největší zásluha! Todle bude jednou vytesaný v šutru jako poučení dalším generacim! Buďte jako my, parchanti, co chtěj moc! Není to krása?! Tohle je celá spravedlnost a dokonalá vojenská síla Vesnice skryté v listí! Co Konohy, celýho světa!“
Pozvednul svoji pěst a vyrazil proti bráně. mlátil do ní.
Děs v marnosti.
Vzpomínám si, že jsem… pořádně nevnímal. Co přesně jsem cítil? Asi… děs. A hrůzu. Nejhorší ve svém životě. On… třískal do těch dveří. S ohromnou silou – a přece vypadal tak neuvěřitelně slabě. Klouby měl brzy krvavé – a nejednou mu ruka mezi železnými tyčemi na okamžik uvízla. Vytrhnul ji, jako by ji trestal – a pokračoval. Bylo mi ho líto a zároveň jsem se ho bál. Neměl jedinou šanci… a nevzdával to. Prásk. Pořád do nich mlátil.
Dost!!
Ale brzy to skončilo. Přistoupila Kushina.
Později jsem zjistil, že všechno věděla. Vybrali ji, aby zjistila, co Tamaguchi-san chystá. Přátelila se s jeho dcerou – takže jednoznačná volba. Nenáviděla tu misi, ale nemohla dopustit, aby ji dostal někdo jiný – chtěla je chránit.
Ale… nemohla.
Dorazili dva další lidé. ANBU.
Byla o krátká a odporná scéna. Nejspíš celou dobu byli opodál. Chtěli ho vyslechnout… nebo… proč se to vlastně stalo tady? Kdokoliv nás mohl slyšet. Nedává to smysl, ale…
Ne. Nikdy nechci chápat ninji. Nikdy.
Myslím, že něco říkal.
Ale nevím to jistě.
Možná… obvinění?
Každopádně, skončilo to krví.
Něco ale říkal.
Nebudu to popisovat, protože ještě dnes…
Já…
Nebudu vzpomínat.
„Dobrá práce,“ kývnul ANBU na Kushinu. „Tady se o to už postarám. Konec divadla, můžete jít domů.“
Ale ta jakoby ho neslyšela.
ANBU mezitím vzal Tamaguchiho bezvládné tělo a zmizel. Doslova… zmizel? Ne, to je hloupost, lidé jen tak do vzduchu nemizí. Ale on vážně ano… já… já… já nevím. Tamaguchi-san… Ayo… Tsunade!
„Omlouvám se, Teuchi-san,“ překvapila mě. Podíval jsem se na ni. Byla nějak… rozmazaná. Oheň jejích vlasů plál… plál… plál? Ale… vlasy přece nehoří… kdo je zapálil? Tady přece nikdo se sirkami není.
„Já… já vím, že je to jen moje práce, ale… tohle prostě nenávidím!“ vykřikla.
Dál jsem ji jen tupě sledoval. Její vztek – její bezmoc a bolest. Pocity, které bych měl cítit já… ne? Ale necítil. Jenom velké prázdno. Už ne ten děs… jenom jeho ozvěny. A jinak nic. Možná jsem byl stále v šoku, možná jenom… Tamaguchi-san…
Kde jste? Proč?
„Já… vím, že on byl vaše rodina, ale…“
„To je… v pořádku,“ uklidnil jsem ji nepřítomně. „Dělalas…“
Co dělala? Bylo to nějak jako…
„Svou práci. Dělalas svou práci. Ano.“ Určitě.
Kde je…
„Já vím, že si to nemyslíte. Já… jsem kunoichi. Musím chránit vesnici. I když…“
Její hlas najednou utichl. Nebo jsem ho jen já přestal slyšet.
Slyšel jsem totiž něco jiného. Důležitějšího.
Slzy štípající v očích. Hořící tváře.
Dětský pláč.