Nic nového... 13

Shikamaru stál uprostřed prosluněné kanceláře a přál si, aby byl někde jinde.
„Sakra, to je opruz. Proč jí nemůže dávat hlášení někdo jinej? Vždyť já jsem vlastně zařídil, že jsme se všichni vrátili živí a zdraví, takže by mě měli nechat nejdýl spát, ne?“ nadával si pro sebe, když pátá stravovala všechny informace, které jí poskytl.
„Kibo, půjč mi na chvíli Akamaru, prosímtě.“
Kiba jí zdráhavě pejska podal. Pátá ho hezky pohladila a začala mu ohledávat krk.
„A kde že byl ten kunai?“ Kiba, který stejnou věc zkoumal sám alespoň tisíckrát, hrábl mezi srst a odhalil malou jizvu. Byla u jedné z krkavic.
Hokage jenom zírala.
„Takže síla rostlin, ano?“ zamumlala si pro sebe... „To jsem zvědavá, co mi o tom řekne ona...“
„Raději ho vem ještě do nemocnice...“ doporučila Kibovi, když mu pejska vracela. Ten přikývl a zmizel, Akamaru ochranitelsky svíral v náruči.
„A co to bylo s tou druhou? Pára?“
„O tom moc nevím,“ přiznal otráveně Shikamaru.
„Hmm, a kdo byl tomu útoku nejblíž?“ zajímala se dál.
„No, Neji stál hned vedle...“
„Neji, co mi o tom můžeš říct?“
„No, moc ne. Byakugan jsem v tu chvíli nepoužíval, takže můžu říct jen to, že to byl mrak páry.“ Hokage se na něj znechuceně podívala. To jí toho řekl.
„Počkejte, pamatuju si, že na mě jedna kapička spadla!“ zalovil Neji v paměti.
„Kam?“
Neji jí ukázal ruku. Na jejím hřbetu měl bledou kůži opařenou.
„Hm, to muselo mít tak dvě stě stupňů... No možná bych jimi neměla plýtvat na papírování... ale jo, kdo by to za mě jiný udělal?“ přemýšlela nahlas Hokage.
„A Hokage-sama... Ohledně Barunčina hlasu...“
„Jo, podívám se na to, až je sem Shizune přivede. Vám doporučuju jít se taky vykoupat. Připomeňte to Kibovi, začíná být nesnesitelný... Neji, nechceš to vyléčit?“ podívala se na něj nejistě. V průběhu řeči totiž do malého flíčku šťouchala prstem a Neji teď měl na obličeji bolestný škleb.
„Ne, děkuju, Hokage-sama.“
„V tom případě si na to dej nějakou náplast. A ať už vás tady nevidím. Dostanete den volna,“ řekla tedy nevrle.
To byl rozkaz podle Shikamarova gusta. Jen se po něm zaprášilo. Neji se odšoural dveřmi. V kanceláři zůstal jediný mlčenlivý Shino.
„Neboj Shino, to přebolí...“ utěšovala ho Tsunade. Pro Shina měla tak trochu slabost.
Shino jen záhadně pokývl hlavou a taky zmizel.

Bára už se cítila mnohem líp. Netrápil ji hlad ani špína z toho proklatého Kabutova vězení... Vrhla na Káťu povzbudivý úsměv a začala dělat bublinky do vody. Jakože pusou, chápete. Když se umyly, neznámo proč jim Shizune nechtěla dovolit oblíknout si jejich pohodlné, zelené kombinézy! Místo toho jim nesmlouvavě nutila nějaké župany nebo co to bylo. Ts, vůbec nevěděla, co je dobrý. Pak je vzala do nemocnice, kde je prohlédli, jestli nejsou zraněné. Pořídily si tam několik fešných náplastí a obvazů! A pak jim dokonce dovolili si tam v jednom pokoji lehnout a vyspat se, jak se jim dlouho bude chtít! Teda aspoň v to doufaly.

Kibu ani nenapadlo vzít Akamaru do nemocnice. Šel rovnou domů a doufal, že tam zastihne svoji sestru, která byla veterinářka.
„Kibo, kdes byl sakra tak dlouho?“ přivítala ho na prahu. Hurá, tak byla doma!
„No na záchranné misi, to víš...“
„Vypadáš teda děsně...“
„Díky, hele, mohla bys mrknout na Akamaru?“
„Copak, stalo se mu něco?“
„No já nevím...“
I jeho sestra mu potvrdila, že s pejskem je všechno v úplném pořádku, poté, co si vyposlechla ten podivný příběh. Teď si Kiba teprve doopravdy oddychl. A jelikož lázně byly moc daleko, scházel ze sebe oblečení a skočil po hlavě do rybníka, který měli za domem.

Neji přišel domů. Když jeho maminka zaslechla zašoupnutí dveří, vyskočila ze sedátka a šla se podívat, jestli to je její syn.
„Neji! Je Barunka-san v pořádku?“ zeptala se. Neji spokojeně přikývl. „Věděla jsem, že ji přivedeš,“ ujistila ho maminka, „ale vypadáš strašně, zajdi si do lázní,“ doporučila mu.
„Hned, jenom si něco vezmu v pokoji...“ zamumlal a vytratil se. A nevracel se. A pořád se nevracel. Jeho maminka se podivila, co si tam může brát, že mu to trvá takovou dobu? Nakoukla tedy do jeho pokoje... Bylo to, jak si myslela. Neji ležel tváří dolů na posteli a už byl v limbu. No, ty lázně nejspíš přece jen počkají.

Shino přišel domů. Všichni byli zrovna někde na misích nebo jen tak v lese. První, co ve svém pokoji uviděl, byl svitek, do kterého během jejich minulé mise zapisoval básně, ke kterým ho inspirovala jeho něžná láska a které se jí chystal anonymně poslat. Vzal ho do ruky a s hlubokým povzdychnutím do uložil do nejspodnějšího šuplíku svého stolu. Pak se sebral a šel do jejich soukromé rodinné sauny vypotit svůj žal.

Iruka se nenápadně plížil lesem. Na jednom místě se zastavil a začal odhazovat větve jakoby náhodou poházené po zemi. Objevily se dřevěné padací dveře. Třikrát na ně zaťukal a čekal. Za nedlouho se dveře nadzvedly a ven vykoukla střapatá šedovlasá hlava.
„Tak co, co?“ ptal se Kakashi a paranoidně se rozhlížel kolem.
„Už ji přivedli, je to v pohodě, můžeš se přestat schovávat!“ sdělil mu vesele Iruka.
„Ufff!“ oddechl si Kakashi. „Takže myslíš, že už to je bezpečný?“
„Já myslím, že jo, slyšel jsem, že je Tsunade ani neseřvala, vůbec!“
„Si to nechává na mě, žejo...“
„Neboj, tebe už přece seřvala,“ uklidňoval ho Iruka.
„To je fakt... ne že to by ji zastavilo... ale nevadí, měl bych jít Barunku-san navštívit, přece jen, jakožto muž musím přijmout svou zodpovědnost...“ Iruka se na něj pochybovačně podíval. Ještě před pár minutami se jako pravý muž schovával před hněvem veřejnosti v podzemí a teď taková změna... Ts, vypočítavec jeden.

Před nemocnicí se Kakashi a Iruka srazili se Sakurou, Tenten a Leem.
„A hele, tak už jste vylezl ze stínů?“ rýpla si Sakura a probodla Kakashiho pohledem. Ona mu teda rozhodně ještě neodpustila. Kakashi řekl něco jako „ehm“ a radši to dál nekomentoval. Když vešli potichoučku do pokoje, kde sestry ležely, Káťa už byla vzhůru. Právě si prohlížela kytky na stolku, které jim tam doručili od jejich kamarádů. Hm, ani jedna od tajného ctitele...
„Á, a hele, dobrý ránko!“ zašvitořil Kakashi a nasadil svůj nezdolný šarm. Káťa mu na přivítanou omlátila tu největší kytici o hlavu (byla shodou okolností od Iruky, chudák malý) a pak slušně odpověděla:
„Dobrý.“
Lee začal třást s Bárou.
„Barunko-san, probuď se, už svítí sluníčko, nemůžeš tak dlouho lenošit, to není zdravé!“ za což si vysloužil několik ran polštářem. Nevzdával se však, takže za chvíli už Bára seděla na posteli s rukama naštvaně založenýma na prsou a rozkoukávala se. Když uviděla Kakashiho s hlavou plnou okvětních lístků, ukázala na něj obviňujícím prstem.
„...!! ................!“ snažila se ze sebe vypravit obvinění, že za všechno může on, protože ji měl přece hlídat!
„Cože? Nějak jsem to nepochytil?“ zeptal se Kakashi a šel blíž, nedbaje nebezpečí.
„..................!“ bouchala Bára pěstmi do matrace pod sebou.
„Barunko-san, proč nemluvíš? To u tebe není zrovna obvyklé,“ podivil se Lee a nechápavě ji sledoval.
„Víte, ona nemůže, ten bídák Kabuto jí nějak vyřadil hlasivky...“ vysvětlila Káťa. Bára jen sklesle přikývla. Kakashi se podrbal rozpačitě na hlavě a upadlo z něj pár lístečků.
„Cože? To jako že Barunka-san přišla o svůj plamenný hlas? A už nikdy si nezapěje ani tak mocně nezařve? Ale to je uplně strašné!“ vrhl se Lee k Báře a začal brečet. Bára ho konejšivě poplácávala po zádech a uvažovala, jestli by to sakra nemělo být obráceně?! Sakura a Tenten se po sobě podívaly. Teda, Lee uměl jednoho povzbudit.
Do pokoje nakoukla Shizune.
„Co to tu tropíte? Jo aha, vy už jste vzhůru. V nemocnici má být klid!“ napomenula zdrceného Leeho. „Tak honem, honem, Hokage vás chce vidět! Má pro vás něco připraveného... Tady máte svoje šaty, už jsou vyprané... A co vy? Budete tady čučet, jak se převlíkají?“
Iruka a Lee se zahanbeně začervenali a Kakashi se hluboce zamyslel.
Shizune se na něj znechuceně zatvářila a všechny je vyházela z místnosti.
„Jestli je chcete tak moc vidět, počkejte venku!“ Teď se zase podíval Kakashi na ni.
„Já a šmírovat z venku?“ Shizune jen protočila panenky a zavřela dveře. Báře ta poznámka na konec něco připomněla, a tak šla zatáhnout závěsy.
Jiraiya venku zklamaně zamručel.

Kabuto se konečně vyškrábal přes okraj propasti a zle zavrčel. Na víc se ve svém stavu nezmohl. Pravda, déšť rozmočil ten výbušný papírek, který mu pořád visel na zádech, ale taky uvolnil ta vlákna, co ho pojila se zemí, takže se probral uprostřed odporného pádu, který ztlumilo jenom ještě odpornější trní. Jak tam tak ležel, uprostřed neprostupného trní, chytil strašlivou rýmu. Až k večeru ho napadlo, že by se mohl nějak prosekat. A tak začala jeho strastiplná cesta k okraji. Poznal pár nových přátel, třeba pan orel mu opravdu pomohl, ale ti skalní mravenci! Byli dva metry velcí a žili jen na dně této jedné propasti. A on měl obličej od marmelády. Kdyby ho pan Orel nezachránil z toho kotle, nevěděl, jak by skončil. Teda, věděl moc dobře a vůbec se mu to nelíbilo. Tak za tohle se Listové pomstí. Ještě nevěděl jak, ale něco určitě vymyslí.
Začal se belhat cestou ke svému krásnému, vyhřátému doupátku plnému lidí, kteří mu doopravdy rozumí. A co na tom, že jich většina byla mrtvá? Všechno má svůj háček. Zase uměli naslouchat. Jak se tak belhal, bylo vidět, že skrz výbušný lísteček na jeho zádech prosvítá ještě jeden trochu jiného rázu.
„Polib mě!“ hlásal do světa růžovým písmem obklopeným srdíčky.

Lee je gentlemansky doprovodil až ke dveřím kanceláře smrti, jak to trefně nazývali všichni týpci z Listové. Kakashi a Iruka se ze zjevných důvodů omluvili už pět set metrů předem.
„Pojďte dál, už na vás čekám!“ překvapila je Hokage, ještě než stihli zaťukat. Samozřejmě to bylo tím, že se jí zase nechtělo do papírování a koukala z okna. Lee jim zdviženým palcem popřál vše nejlepší, a pak se vytratil. Káťa s Bárou se na sebe podívaly a vešly. Hokage seděla za svým stolem, propletené ruce před obličejem, na tváři nicneříkající výraz a v hlavě ďábelský plán.
„Dobrý den...“ pozdravily nejistě.
„Hm... Vy jste se nám ale zajímavě vylouply...“ zavrněla si pro sebe Tsunade a ignorovala je. Dívky si teda stouply před její stůl, jelikož tam nikde žádná židle nebyla. To bylo samozřejmě schválně, aby všichni museli být vystaveni princezninu zdrcujícímu pohledu.
„Víte...“ nevěděla Hokage jak začít. „Znáte náš systém výdělečných ninjů, že ano. Vlastně to spočívá v tom, že se necháváme za určité obnosy najímat na prakticky jakoukoli práci. A to je pak naše mise. Ale já jsem za vámi poslala čtyři výborné geniny a dokonce jednoho výjimečného chuunina. A nic za to nedostanem... Takže, jelikož, jak víme, váš otec nemá ninji v lásce a pravděpodobně by nám tedy nezaplatil, si musíte svoji záchranu odpracovat.“
Káťa chtěla namítnout, že ona přece zachráněná nebyla, ale pak si vzpomněla, jak všechny zdržovala, a tak raději mlčela. Bára taky mlčela, i když zdaleka ne ráda. „Samozřejmě, mohu do všeobecné ceny zahrnout i tady slečnino vyléčení, ale to bude ještě vyšší.“ Bára nadšeně vyskočila a začala Káťu bolestivě dloubat do žeber, jako že to bere.
„To nevadí, hlavně, když bude zase mluvit,“ souhlasila nadšeně Káťa zatímco se snažila odrážet sestřiny útoky. Hokage pokynula Báře, aby přistoupila blíž. Pak ji chytla za krk.
„Tak a do dvou dnů se ti hlas určitě vrátí,“ usmála se samolibě, když byla hotová.
Cože? Do dvou dnů? Ne hned? Ale to není fér!
Káťu to naopak potěšilo. Teď, když věděla, že sestřino mlčení může každou chvilku skončit, si ho začala konečně užívat.
„Takže a teď váš trest. Teda, co to povídám, vaše práce...“ Tsunade zvedla obrovský svazek klíčů a vstala od stolu. „Pojďte se mnou. Ukážu vám to. Už je všechno připravené...“
Sestry ji následovaly nahoru po schodech. Když už schody nikam dál nevedly, zvedla Hokage klíče a vybrala ten úplně největší a nejstarší ze všech. Byl úplně takový divný, jakoby pokroucený. A odemkla s ním dveře. Ne jen tak ledajaké dveře. Bylo vidět, že nejen záporáci si tu potrpí na styl. Ozvalo se mohutné zaskřípání a najednou se jim vyskytl pohled na obrovskou, starobylou komnatu. Plnou snad ještě starších lejster.
„Takže jako v pohádce, popelky. Musíte tady uklidit, až se tu nebude povalovat jediný papírek. Támhle to,“ ukázala na papír s podivným klikyhákem, který byl připevněn nad jedinou volnou plochou v pokoji a sice psacím stolem, ke kterému patřily ještě dvě nepohodlně vypadající židle, „támhle to je můj podpis. Ten budete potřebovat. Ale nikomu ani muk, jasné?“ Podívala se na své oběti. Vypadaly dost šokovaně. „Nezapomeňte, že vlastně platíte za svůj život...“ zachechtala se. „Když budete potřebovat něco vědět, zeptejte se Shizune. A až to doděláte, pošleme vás s pořádnou eskortou domů. Jasné?“
„Jasné...“ odpověděla nejistě Káťa.
„Můžete začít, kdy chcete. Tady, klíče.“ Pak se k nim otočila zády a odešla.

Kabuto se konečně doplazil domů. Otevřel východní dveře, které zatím Orochimaru uzavřel tím, že kolem nich natáhl tenoučkou policejní pásku, kterou onehdy šlohli ANBU. A šlápl rovnou do těch rozházených flašek.
To tady nikdo kromě mě neuklízí? No, asi ne...
Rozhlédl se kolem.
Alespoň mu přibudou dvě mrtvolky do sbírky. Trošičku pookřál a vydal se dál. Nakonec našel Orochimaru zase v kuchyni.
„Konečně! Kde se sakra flákáš, Kabuťáku? A jak to vypadáš? Posaď se, naleju ti nějakej čaj...“
A pak mu vlepil vášnivý polibek. Kabuto nic nechápal, ale sedl si.
„Jo, a až dopiješ, támhle máš seznam, co máš koupit. Jak tak na tebe koukám, tak žádný krytí nebude potřeba, skoro bych tě ani nepoznal...“ A pak jednoduše odešel.
Kabuto pil čaj. A co jeho pomsta Listové? Co skrytá Přes Lučná?
„Jo a koukej sebou hodit, Sasan je bez nutely fakt nervózní... Když budeš pryč, tak se rovnou porozhlédni po nějakém novém bejváku...“
Kabuto pokrčil rameny. Ten čaj byl opravdu dobrý... Hm, vypadá to, že ho čeká dlouhá cesta. Možná by si mohl jít zdřímnout...

Káťa a Bára stály nad hromadou nevyřízeného papírování. No co. Čím rychleji začnou, tím rychleji skončí. Bára se chopila nejbližší hromádky lejster a začala na nich trénovat Tsunadin podpis. Ani je nečetla.
„Hele, Báro, a to si jako nepřečteš, co to je zač?“ Bára zavrtěla hlavou. „A co když třeba autorizuješ zákaz nošení zelených kombinéz??“ Bára se zarazila a podívala se zle na Káťu. Teď jí to kvůli ní půjde pomaleji! Takže, co tady máme? Jak to Káťa uhodla? Fakt to byl zákaz nošení zelených kombinéz... Takže: Zapomeňte, zelené kombinézy 4eva! Vaše Tsunade. Později Bára pochopila, jak bylo možné, že to Káťa trefila. Podobné žádosti se tu vyskytovaly velmi hojně. Hm, notak co dál? Žádost o zákaz kouření před studenty... jasně! Zákaz venčení psů v parcích? Bára se podívala po očku na Káťu... Cheche, jasně! A hele, co tohle? Drahá princezno Tsunade, cítím, že v naší vesnici bují flink a emo poměry. Navrhuji, aby každý první den v měsíci byl vyhlášen dnem mládí, kdy by se pořádaly různé soutěže a celkově by se dbalo o zušlechtění těla i ducha ve jménu mládí! Pokud se tak stane, rád se ujmu všech příprav. Váš Maito Gai... No že váháte! Hm, co dál... Navrhuji, abychom ode dneška místo Orochimaru říkali pouze Vy-víte-kdo... Fajn, odpověď: Mám lepší nápad, budeme ode dneška říkat strejček Oročáček! Vaše Tsunade. Bára sázela jeden podpis za druhým a škodolibě se u toho usmívala.
Káťa se snažila všechny papíry důkladně pročíst a dopátrat se jejich podstaty, ovšem poté, co po prozkoumání pětistránkové eseje o pokleslých mravech zjistila, že je to opět stížnost na chlapy v těsných zelených kombinézách, následovala příkladu své sestry
A tak uplynul celý den a noc a o sestrách nikdo nic za tu dobu neslyšel, jako by se do země slehly...

Dalšího dne ráno se Neji konečně vzbudil. Když se vypotácel z koupelny, vybílil celou ledničku. Pak si šel dát svých rutinních pár koleček kolem sídla Hyuuga klanu. Po chvíli potkal Hinatu.
„Hinato-sama,“ pozdravil ji neproniknutelně, „doufám, že byla vaše mise úspěšná? Ještě jsem neměl příležitost se vás na to zeptat...“
„Ano, Neji-kun, řekla bych, že jsme nezklamali!“
„Tak to rád slyším!“
„Děkuji, Neji-kun.“ Neji zpomalil a zařadil se vedle Hinaty, aby prokázal dobré vychování. „A jak se má Barunka-san?“
„Věřím, že dobře, ale nějakou dobu jsem s ní nemluvil...“ uvědomil si Neji.
„Jakto? Žeby ještě spala?“ zaculila se Hinata. To Nejiho trochu zmátlo.
„Ne, ona přece nemůže mluvit... no ale to jsem nemyslel, copak ona nebyla přes noc u vás?“
„Ne...“ podivila se Hinata, která si zase myslela, že byla u Nejiho.
„Aha, tak to ona asi byla ještě v nemocnici...“ pokýval hlavou Neji. Chudák Barunka-san, pomyslel si. On sám nemohl vystát, jak tam bylo všechno bílé a člověk tam musel jenom ležet na posteli a od rána do večera se na něj zubily sestřičky a dávaly mu injekce, že si pak ani sednout nemohl... Ano, měl špatné zkušenosti, ale kdo nemá. Hinata však zakroutila hlavou a špitla:
„V nemocnici jsem byla včera, ale řekli mi, že už Barunku-san a Káťu-san propustili dopoledne...“ Neji se zastavil.
„Hinato-sama... myslíte, že by je mohli poslat domů? Tajně, aby to tentokrát nikdo nevěděl? Pokud by tady třeba měl Orochimaru špehy?“
„Jsem si jistá, že ne, Neji-kun, určitě je ještě nějaké jiné vysvětlení... Přece by Barunka-san neodešla, aniž by ti to řekla...“ dodala nesměle. Neji přikývl. To byla přece pravda! Určitě ano.
„Hinato-sama, jdete teď na sraz s týmem?“
„Ano...“
„Dobře, půjdu s vámi, Kiba bude určitě vědět, kde je Káťa-san,“ napadlo Nejiho snadné řešení.
„Ano, Neji-kun... ale nechtěl by ses nejdřív trochu víc obléknout?“ zašeptala Hinata. Neji skoro zrudl, když si uvědomil, že vyběhl z domu jen ve svých spartakiádních trenkách s obrázkama plameňáků.
„Och... nojo...“ a zmizel jako vítr. Když se za chvíli vrátil, už byl plně oblečen. Nestihl si sice namotat všechny obvazy na ruku a na nohu a tak, no ale to už byl detail.
„Tak pojďme,“ vykročila Hinata v patách s Nejim, který nasadil svůj nejvíce nezúčastněný a důstojný výraz, jakoby se nic nestalo.
„Kibo-kun, Shino-kun, Akamaru-kun! Opravdu jste mi chyběli...“ začervenala se Hinata, když se vítala se svými druhy.
„Však ty nám taky, Hinato!“ lhal Kiba, ale myslel to dobře.
„Neji?“ obrátil se Shino na nečekaného hosta.
„Já se přišel zeptat, jestli nevíte, co je s Káťou-san a s Barunkou-san...“ nadhodil Neji.
„No na mě nekoukej, proč bych to zrovna já měl vědět?“ hafl na něj Kiba, protože Nejiho pohled na něj byl opravdu výmluvný. Nejiho to zmátlo.
„No já myslel... totiž přece... ty a Káťa-san...“ nemohl Neji uvěřit, že by vyvodil nesprávné závěry.
„Chichi, Kiba-kun a Káťa-san?“ zachichotala se Hinata tiše. Kiba po ní loupl okem.
„Hele, co si o mně myslíte, já potřebuju přece trénovat Akamaru a taky... taky... a vůbec, já nemám čas na nějaké ženské, abyste věděli,“ dokončil už celý rudý. Ano, nikdo nezůstal na pochybách. „No ale já fakt nevím, co s nima je! Od tý doby, co jsme přišli, jsem je neviděl,“ uzavřel Kiba a začal rychle drbat Akamaru.
„Tím chcete říct, že opravdu nikdo neví, kde jsou?“
„Tsunade-sama říkala, že pro ně má něco připraveného,“ ozval se Shino.
„Hm, půjdu se po nich podívat. Hezký trénink přeji!“ Ještě pozdravil mistra Kurenai, která se znenadání objevila, a vyrazil směrem k centru města.

Bára se probudila na hromadě stížností studentů ohledně stravování na školách, půvabně zazívala jako vagón a pořádně se protáhla. Záda měla úplně ztuhlá. Rozhlédla se kolem. Kde to je? Jo, aha. Hm... Tady něco voní... Jak se ukázalo, byl to Neji. Tedy, ani ne tak Neji, jako spíš nudle, které jim přinesl k snídani. Nebo oběd? Nějak ztratila pojem o čase... Když pojedly, optal se Neji:
„A co to tady máte? To musíte všechny tyhle papíry vyřídit?“ Bára přikývla.
„Hm... tak to bych snad mohl pomoci... Když máme ten den volna...“
„Hele, tak když tady na to budete dva, tak já jdu pryč,“ rozradostnila se Káťa.
„Neji, ohlídej ji tu, aby nepsala úplné blbosti, ano?“
Neji přikývl a Káťa vesele odběhla v naději, že narazí někde na Kibu.
Bára se teď bohužel propracovala od stížností a žádostí k hlášením a zprávám, které bylo potřeba pouze podepsat a vůbec ne zhodnotit jejich relevantnost... a to už vůbec nebyla taková zábava. Četla si jenom ty od týmu Gai a Kurenai – a to jenom pokud vypadaly nějak zajímavě. Samozřejmě nemohla vynechat ani půlroční zprávy o chodu školy od Iruky... ty byly nejlepší. Neji to zase bral jako příležitost pohrabat se v informacích, ke kterým by se jinak nedostal... mnohem víc než Bára dokázal ocenit například hlášení o tajných operacích ANBU, že... Proto to taky dala Tsunade udělat těm dvěma sestrám, protože věděla, že jim to nic neřekne. Kdyby věděla, koho k tomu pustily, asi by zase prohodila židli oknem... a to jen v tom lepším případě, kdy by se nezarazila o Nejiho, ta židle jako.

Nikoho nepřekvapí, že v nedalekém parku narazila Káťa na Kibu.
„Kibo, a jak ty vlastně můžeš někoho vyčuchat?“ položila otázku, která jí už nějakou dobu vrtala hlavou.
„No... to je jednoduchý,“ nechápal Kiba, co je na tom tak záhadného. “Prostě dám Akamaru nějakou věc toho, koho chci vystopovat, a on z ní pozná jeho pach, no a potom ho prostě hledá...“
„Nojo, ale jak to děláš ty? Ty taky umíš vyčmuchat věci!“ dožadovala se Káťa.
„Jo táák! No prostě... já totiž dokážu čakrou posílit svoje čichový buňky v nose, a potom mám mnohem citlivější čich! Teda ne tak jako Akamaru, no ale dost,“ naparoval se Kiba. „Jo ale prosímtě to pokud možno nezkoušej,“ upozornil Káťu, když viděl, že začíná se soustředěným výrazem nasávat vzduch, „protože když na to nemáš už od malička vytrénovanej mozek, tak by tě ty smrady mohly porazit...“ Káťa se zarazila.
„Aha, notak ne...“ Chvíli nic neříkali. „A co čmucháš právě teď?“ zeptala se Káťa sugestivně.
„Teď, jo?“ Kibovi se zachvělo chřípí. „No takže... někde blízko je tady Ino, z ní vždycky strašně táhnou kytky. Hmmm... támhle někdo pohřbívá morče... chudák... a hele,“ zachechtal se potměšile, neznámo proč, „na druhý straně se vyvaluje Shikamaru! A někdo tu má móc voňavoučkou sváču, jééé, salámek...“ začichal mocně. „No, takže asi tak, jinak nic zajímavýho...“
„Tyjo, jsi fakt dobrej!“ zalichotila mu Káťa. Najednou k nim přes trávník přiběhly Ino a Tenten, která měla rohlík se salámem.
„Cha, jako bych to neříkal,“ samolibě odfrkl Kiba.
„Hej, co vy dva tady?“ zeptala se Ino.
„My tady trénujem stopování,“ odpověděl Kiba a očima utkvěl na Tenteniném rohlíčku.
„Jo tak stopování...“ založila si Ino ruce na prsou. Tenten se ošila pod Kibovým pronikavým pohledem, ale dlouho nevydržela:
„Nojo, tak si ho vem, ty jeden... Stejně mi ho dal Lee, že prej jsem hrozně hubená... ts, on má zrovna co říkat, podvýživa jeden...“ mumlala Tenten a při tom vrazila rohlík Kibovi, který ho snědl na jedno kousnutí.
„Co Bára?“ zeptala se Ino Káti.
„Jo, je v pohodě, dokonce bude moct i mluvit, časem... teď jsme ji nechali na půdě u Tsunade dělat s Nejim papírování...“ vysvětlila Káťa. Ino a Tenten si nebyly jisté, co si mají pod pojmem papírování představit, ale když viděli zcela nevzrušené výrazy Káti a Kiby, asi to opravdu bylo to, jak to znělo, jakkoli to bylo podivné.
„Lidi, pojďte se mnou trénovat,“ řekla tedy Ino, „Shikamaru pořád jenom chrápe a Chouji se cpe a já jsem potom zaostalá...“

Shikamaru se snažil v klidu odpočívat, ale prostě to nešlo, kousek od něj v parku někdo hrozně povykoval a ječel jak Ino, která se snaží bojovat...
„Ááááááááá, Tenten, nepřeháněj to, říkám, že nejsem vytrénovaná!“
„To je zkouška ohněm, Inuško!“
„Ííííííííííííííí ale tohle bylo fakt těsný, uf!“
„Kiboooo! Dostaň ji ze zadu!“
„Vrrrrrrrrr!“
„Uááááá!“
„Hej, Káťo, dávej bacha, kam to házíš, jo? Máš se trefovat do Ino, né do mě!“
„Héhé, pardón...“
„Tak se na mě radši tak nelep, ty pejsane, nebo od Káti sklidíš něco horšího, než kunaiem do zadku, jéééééé, vidíš ten její vražedný pohléééd? Puuuuusť!“
Náhle Shikamaru nadskočil, protože mu těsně vedle hlavy přistála veliká ostnatá koule, která zřejmě patřila do Tentenina arzenálu.
Ech... taky by mohli brát trochu ohledy na ostatní...!

Tak, tyhle už jsou poslední, říkala si v duchu Bára, spokojená, že už to má z krku.
„Počkej, já to ještě nedočetl!“ bránil se Neji, když mu chtěla vytrhnout papíry, do kterých právě fascinovaně koukal. Po pravdě řečeno... vůbec jí nepomohl. Místo aby něco podepisoval, tak pořád jenom četl a říkal u toho věci jako: „No tohle!“ „To jsem vůbec netušil!“ „Tak takhle to bylo!“ a podobně. Bára mu netrpělivě tahala zpod rukou poslední štos. Jemu se to mluvilo, když tady nemusel strávit noc a taky když ho ještě nebolely oči od toho věčného brejlení do lejster! Hm, kdyby aspoň brejlení... Bářiny brýle skončily kdoví kde.
„Ještě chvíli, prosím!“ škemral Neji. Bára se tedy posadila smířeně na podlahu a čekala. Ona se tady s něčím takovým přece nebude rozčilovat, to nemá vůbec zapotřebí. To si teda vysloužila pomocníka... Tak aspoň sledovala soustředěný výraz na Nejiho tváři (který si mohla tak leda představovat se svým zrakem), když odhaloval nejúžasnější tajemství století... aspoň to byste si mysleli, kdybyste ho viděli. Bára však neměla nejmenší zájem se ho na to ptát, ještě by jí to začal vysvětlovat! Protáhla si ztuhlá záda a hlasitě zazívala.
„Tak už to máš?“ zeptala se Nejiho netrpělivě.
„Jo, ještě poslední řádek...Tady.“
„Skvělý.“ Bára převzala štos papírů a načmárala na tečkovanou linku na konci už výborně nacvičený podpis. Neji najednou ztuhl a nevěřícně se na ní podíval.
„Co je?“ ptala se Bára.
„Barunko-san, ty mluvíš!“
„No jo, ty kokos! To je ....“ chtěla říct ještě něco, ale hlas jí najednou zase odumřel.
„Neboj, Barunko-san. Každopádně je to dobré znamení! Jsem si jistý, že se ti hlas brzy navrátí úplně.“ Pak jí pomohl ještě všechna lejstra odnosit do místnosti o dvě poschodí níže, která měla na dveřích nápis „vyřízeno“. To už se přiřítila rozesmátá Káťa s Kibou v patách.
„Jé, vy už to máte hotové? Tak to abychom zašli za Hokage, co?“ Kiba horlivě přikyvoval, ale pak se mu tvář najednou zkrabatila.
„Hele, ale to znamená, že půjdete domů, ne?“
„Jo jo,“ povzdychla si Káťa. „Už to tak bude. Ale kdo ví, co se zase stane, že?“ usmála se na Kibu, protože se jí nelíbilo, jak je smutný.

Před kanceláří se s nimi Kiba s Nejim rozloučili.
„Ještě musíme něco zařídit...“ tvářil se tajemně Kiba a Nejiho odvlekl s sebou. Bára pokrčila rameny a zaklepala.
„Dále,“ zavrčela nevrle Tsunade, jak už bylo jejím zvykem. Zrovna si dopřávala nezasloužený odpočinek, popíjela saké, drbala prasátko a měla absťák na hrací stroje. Když ale uviděla, kdo vešel dovnitř, tvář se jí přece rozjasnila.
„Hé? To už je to hotové?“ zaradovala se. Bára mlčky přikývla a podala jí klíč. Tsunade po něm netrpělivě chňapla.
„Jo, a to jsem vám zapomněla říct... Nepouštěly jste tam nikoho jiného, že ne? Některé z těch dokumentů jsou přísně tajné a nikdo z vesnice by je neměl nikdy vidět...“
„Ne,“ prohlásila Káťa naprosto vážně. „Nikoho jsme dovnitř nepouštěly.“ Bára souhlasně přikyvovala. Neji přece dovnitř přišel sám, že?
„Dobrý...“
„Hmm... a co teď?“ zajímala se Káťa.
„No, sbalíte si věci a zítra za úsvitu už odsaď pofrčíte pryč,“ usmála se na ni Tsunade, které se rázem ulevilo alespoň o dvě tuny papírů. Ne-li víc.
„A koho s námi pošlete tentokrát?“
„No... vidíte. Kakashiho už jsem dlouho neviděla... No co, strhnu mu to z platu. Přeci jen se nikomu nic vážného nestalo... Jo, jasně... Takže, předtím s vámi šli Shino, Neji, Kiba a Shikamaru, že? A Kakashi a Iruka... Tak bude jenom fér, když s vámi teď pošlu Gaie, Leeho a Tenten!“