Zapomene se na nás? (1/2)

„Hinato?“ pohlédl na velmi krásnou ženu s dlouhými temně fialovými vlasy, jež si hrála s malým, blonďatým a sotva pětiletým chlapečkem a její úsměv, široký a spokojený, rozséval radost do všech koutů velké zelené zahrady.
Své neuvěřitelné oči, ve kterých se Naruto už tolikrát ztrácel (ale vždy rád) na něj upřela: „Copak se děje?“
„Co po nás zbude?“ odpověděl a žena poznala, že ho to opravdu tíží, jelikož se jen málokdy tvářil tak, jak nyní.
„Budou si nás lidé pamatovat? Jak jsme bojovali, jak jsme se brodili smutkem a bolestí? Budou vůbec vědět, kdo to byl Pátý Hokage nebo Žlutý blesk z Listové…“
„Nebo Hrdina Uzumaki Naruto,“ zašišlal svým dětským hláskem blonďatý kluk a po kolenou putoval k nedalekému keři.
Tu se ozval hlas dívky s taktéž dlouhými fialovými vlasy, které zdědila po matce a kterými se velmi ráda pyšnila: „Ale tati! Co tě to zase napadlo?“ V ruce držela tác s čerstvě nakrájenou zeleninou, zrovna ho polážela na deku.
„Jen tak nad tím přemýšlím,“ řekl Naruto a mírně zatřepal hlavou, čímž chtěl naznačit, že se svým myšlenek zbavil, ale nikdo na to neskočil.
Nakonec zazněl těžký hlas vysokého a urostlého mladíka s krátkými hnědými vlasy: „Ty jsi dokázal mnohé, tati, na tebe budou lidé vždy vzpomínat s úctou,“ a položil svou dlaň na rameno svého otce.
„Na všechny musí vzpomínat!“
„Netrap se budoucností, miláčku,“ řekla vážně Hinata a opět se pustila do hrátek s malým synkem, který během jejich rozhovoru schoval svoji čepičku za nedaleký keř; samozřejmě si ho Hinata všimla a s úsměvem sledovala klukův vítězný pohled.
„Trápit se budoucností!“ zpustila po chvilce tvrdým hlasem a malého nezbedu položila vedle sebe, „Už jsi změnil přítomnost, prosím nyní se věnuj nám!“ a oči měla nebojácné a sledovala ho jimi tak dlouho, dokud Naruto lehce nepřitakal.
„Snad na nás lidé nezapomenou,“ zašeptal tiše pro sebe ten, jehož lidé nazvali Hrdinou, a přidal se ke své rodině k pikniku.

„Hele,“ pronesla svým ladným dětským hláskem, čímž na sebe strhla pohledy všech přítomných kamarádů, „kdo je to?“ ukázala na ženu, která nedaleko od nich na poli vítězů právě dávala kytici různě barevných květin do velké sklenice. Skupina dětí na ženu pohlédla. Její tváře už byly lehce zvrásčené a ruce se jí pohybovaly tak pomalu a s takovou tíhou, že jim přišla jako nemocná.
„Ta? Říká se, že je to čarodějnice!“ odpověděla dívka, která už podle vzhledu byla starší než ostatní.
„Čarodějnice?“ na dívčině tváři se objevil úžas, ale ne strach, „Proč? Co dělá?“
„Trhá květiny v lese a pak je prodává do obchodů.“
„Tak ale proč ta čarodějnice?“
„Protože celé dny tráví na hřbitově,“ zpustila dívka a v hlase jí hrálo tajemno; všechny pohledy přítomných dětí utkvěly na ní a ona pokračovala a hlas měla ještě tajemnější, přesto se musela v duši usmát, když pohlédla na jejich vyděšené tváře: „Chodí od hrobu ke hrobu, čte náhrobky, povídá si sama pro sebe a usmívá se u toho. Lidé se jí bojí.“ Děti plny strachu hleděly očkama na dívku a pak s ještě vystrašenějšíma pohlédly na ženu.
„Hmmm, jdu se za ní podívat,“ pronesla s úsměvem holčička, která si ženy všimla; ostatní na ni pohlédli s úžasem.
„Co?! Aki, nikam nejdeš!“ Zakřičela starší dívka, ale Aki na ni jen pohlédla a na tváři jí hrál milý úsměv: „Chci ji poznat.“
„Až se ti něco stane, moje vina to nebude!“ zavolala na ni ta starší dívka, jenže Aki ji už neslyšela. Neslyšela nebo nevnímala, pomalými krůčky šla ke hřbitovu; od malička měla v sobě velký kus nebojácnosti a zvědavosti, vždyť jak často říkala její matka: „Opravdu ideální kombinace!“
Lehce poskakovala, až se jí její dva blonďaté copánky houpaly tak, jak se houpají houpačky ve větru, a tázavé očka jejích malých kamarádů, kteří o ni měli strach a zároveň byli zvědaví, nechávala s úsměvem az sebou.
Minula stín velkého dubu a několik osob stojících v kruhu vedle něj; nikdo se na ni nepodíval, právě řešili ceny v obchodě „Růže- vše pro všechny“, samozřejmě název byl naprosto odlišný od reality: Všeho bylo málo a ceny obzvláště přemrštěné.
Jakmile opustila šedé místo, sluneční paprsky ji osvítily, až ji v očích bodlo; ihned je přivřela.
Prošla dřevěnou bránou asi třikrát větší než ona sama a okamžitě jí pohled sjel na desítky kamenných památníků lemovaných poblíž chodníku, po kterém se vydala hlouběji do hřbitova.
Nechodila zde, ne víc, než musela s rodiči. Přišli, pomodlili se za zesnulé rodiče jejího otce a vydali se domů, a proto když teď kráčela sama tou úzkou cestičkou z malých kamínků, neměla strach, ale cítila úzkost.
Jako duch kráčela k ženě, kterou neznala. Ruce sevřené v pěst ji začínaly bolet a oči se stahovaly na vytesaná jména, jež mnohdy jako jediná zkrášlovala smutné a opuštěné hroby.
Vešla do stínu velkého stromu a trochu ji ovála zima, proto přidala do kroku. Čtyři její malé krůčky ji dělily od tepla slunečních paprsků, ale ona se zastavila a prohlédla si tu neznámou, která už jen několik málo metrů stála před ní a lehkými tahy vytahovala květiny z nasbírané kytice a dávala je do další sklenice. Byla chudá, ale ne vyžle a taky vysoká, vyšší než Akina matka, to si poměřila. Tváře měla od sluníčka pěkně červené a v jejích jemně přivřených, modrých očích se místy zablýskly paprsky slunce.
Až poté Aki vyšla ze stínu a jako vždy s úsměvem na tváři k ní přistoupila. Úzkost odešla tak lehce, jak přišla, a jediné, co jí ještě šlo vypozorovat na obličeji, byla zvědavost. Jemně nahnula hlavu, což dělala vždy, když byla zvědavá, a jelikož je od přírody rozený zvědavec, dělala to často a ostatní děti se jí vždy smály, ale to ji nikdy nevyvedlo z míry, a poté svým jemným hláskem vydala jen: „Paní?“
Ta na ni pohlédla a usmála se ještě víc, takže se jí vytvořili koutky, což jí ohromně slušelo. Položila kytici na zem a kleknula si: „Copak potřebuješ, drobátko?“
Aki pohlédla prvně na ni a pak na kytici a ukázala na ni svou ručkou: „Co to tu děláte?“
„Vzpomínám,“ odpověděla bez váhání žena, „nechceš si zavzpomínat se mnou?“
Na odpověď mírně zatřepala hlavou, ale přesto se jí copánky zahoupaly jako ve větru: „Ne,ne, já tu nikoho neznám.“
„Ale to přeci nevadí, já ti můžu povědět jejich příběh,“ řekla stále s úsměvem, a když viděla, že se malá návštěvnice nebrání, ba co víc, že se usmívá na souhlas, jemně ji chytla za ruku a společně se vydaly k nedalekému hrobu.
Akiinou myslí přejela obava, že se úzkost vrátí, a taky se vrátila, ale ne v takové míře.
Slunce silně hřálo a sem tam profukující vítr vytvářel příjemný pocit na těle, takže ji úzkost pomalu opouštěla, a když dorazily k hrobu se sotva viditelným textem „Zde leží Umino Iruka, vzpomínejme s láskou“ a žena na ni pohlédla, odešla nadobro.
„Umino Iruka,“ řekla, „obdivuhodný muž. Měl velmi velké a dobré srdce,“ usmála se, když pohlédla na zešedlou fotografii, na které už se nemohly určit rysy jeho tváře, jenže ona si je pamatovala z dětství, když zde chodívala se svou matkou, nyní ji už nepotřebovala.
Pomalu a těžce si sedla na trávník vedle již silně zchátralého hrobu a Aki si sedla naproti ní. Nohy překřížila, lokty opřela o stehna a hlavu položila na ruce a s úsměvem čekala, až žena začne povídat.
„Jeho příběh začíná strašně dávno, už ani nevím, jak,“ zpustila svým až závistivě milým hlasem a malá Aki z ní nespouštěla ani na vteřinu oči, „Když mu bylo dvanáct let, jeho rodiče byli zabiti zlým stvořením a on vyrůstal jako sirotek. Těžký život pro tak mladého chlapce. Pocit viny ho tížil, myslel si totiž, že je snad mohl zachránit, nebo jim alespoň pomoci…“
„A mohl?“ optala se tiše Aki.
„Ne,“ a jejich tváře zesmutněly, „nemohl udělat nic. A o to silnější nenávist a zároveň bolest cítil k tomu, do koho byla ta stvůra uzavřena.“
„Jak uzavřena? Do koho?!“
Žena na ni pohlédla s úžasem: „Jak do koho?! Ty neznáš Uzumakiho Naruta?“
Dívka se s pohledem na jasné nebe zamyslela: „Hmmm, myslím, že ne.“
V tom momentě žena zesmutněla, ale tak, aby si toho Aki nevšimla: „A co vás tedy učí ve škole?“
„Hospodaření, finance,“ odpověděla dívka a utrhla stéblo trávy před ní a svými malými prstíčky se s ním začala hrát; ženy si nevšímala, což ona samozřejmě podle jejího výrazu rychle pochopila, a když na otázku: „Kolik je ti let?“ Aki odpověděla, že jedenáct, srdce ji zabolelo. Ale nakonec se k ní přiblížila tváří tak silně, že si jí dítě ihned všimlo: „Můžu pokračovat?“ optala se mile, a když si dívka s obrovskou radostí zakývala na souhlas, žena pokračovala: „Naruto byl úžasný člověk a strašně moc toho dokázal, jenže měl těžké dětství. Jeho otec do něj vložil tu stvůru, aby zachránil celou vesnici, a sám zemřel. On doufal, že na jeho dítě budou dívat jako na hrdinu, který je zachránil před jistou zkázou, ale místo toho Naruta, ještě malé dítě, nenáviděli a báli se ho. Ale Narutův příběh ti povím až pak.“
Aki ji sledovala s takovým nadšením a zároveň smutkem, že se žena skoro nestíhala nadechovat, jak nechtěla přerušovat tok slov.
„Tato stvůra zabila Irukovi rodiče, zničila mu dětství, ale on to Narutovi nevyčítal, nebyl jako tisíce ostatních, kteří ho nenáviděli a jasně mu to dávali najevo. Naopak, on mu odpustil, ba co víc, oblíbil si ho, byl pro něj něco jako otec,“ dořekla a sledovala reakci dívky, která hleděla k zemi.
Byla by si myslela, že ji snad neposlouchala, jenže Aki po chvilce zdvihla hlavu a dva copánky jí sjely s ramenou: „Odpuštění znamená dobré srdce,“ zašeptala, ale neptala se, spíše jako by si to řekla pro sebe.
„On dokázal to, co nikdo jiný před tím nedokázal,“ ale stejně pořád viděla nechápavý pohled malé dívky, proto zpustila lehce a opatrně: „Tobě je jedenáct,“ a dívka zakývala na souhlas, „kdyby ti někdo nedej Bože velmi špatným omylem zabil rodiče, nenáviděla by si ho,“ a dívka opět zakývala na souhlas, ale tentokrát s větší vervou, „i kdyby to nebyla jeho vina, i kdyby to bylo z hloubi srdce nechtěné? I kdyby toho všeho strašně moc a moc litoval?“
„Ano,“ řekla silně a zvedla hlavu, jako by byla na svou odpověď pyšná, ale žena neodpověděla, s tajemně smutným a provinilým pohledem sledovala dívku, jak po chvilce ticha ztrácí svou pýchu a jak o tom přemýšlí. Nechala ji, aby si vše promyslela, a v mysli sama na sebe za přirovnání, které musela použít, nadávala.
„Myslím,“ řekla Aki a v hlase měla strach a smutek, „že bych ho nedokázala nenenávidět.“
Zajímavé slovo „nenenávidět“ vyvolalo ženě na tváři úsměv, ačkoli ho nechtěla.
„Já vím, bylo by to těžké,“ a než stačila pokračovat, Aki rychle dodala: „Moc!“
„A právě tohle Iruka dokázal, on mu odpustil. To je velké srdce.“
A pak je ovládlo opět ticho a bylo tak velké, že šumění listí a trávy slyšely až neuvěřitelně zřetelně, dokonce mohly poslouchat, o čem děti, které dívka před chvílí opustila, vesele debatují.
Obě se staly terčem mnoha pohledů přítomných lidí, ale nikdo je neřešil, nikdo se nezeptal, jestli se něco děje; jen procházeli dál.