Pohroma

Sluníčko sluní, ptáčci zpívají a Pein s Konan se vracejí v rozverné náladě z čajového dýchánku zloduchů. Náhle oba zkoprní a pomalu jim mizí z úst blažený úsměv.
"Co se to tu stalo?" Vypadlo zděšeně z Peina a jen bezradně zíral na tu spoušť. V hlavě mu jely závitky na plné obrátky.
Mírně ovíněná Konan se začala smát a pronesla: "Miláčku, kde je naše sídlo?"
"Nevim," odvětil Pein se slzami v očích.
Hehe, miláčku, jsem viděla v televizi na vánoce takovej baráček s nohama. Neměla ta naše jeskyně taky nohy? Protože kdyby měla, tak by se to tím všechno vysvětlilo. Škyt."
"To byla pohádka Mrazík, Konan."
Pein pomalu propadal zoufalství.
Když tu někdo opatrně vyleze z křoví, obezřetně se rozhlíží, když se jeho zraky zabrzdí o vůdce, vyklouzne mu: "A do haj*lu! Co vy tady tak brzo, šéfe?" A snaží se na své tváři vykouzlit milý úsměv.
"Hidane, co se to tu stalo, kde je naše sídlo?"
"Šéfe, to máte tak, kluci mi slíbili, že budu moct obětovat Tobiho, když vám to nevykecám."
"Okamžitě to vysyp nebo tě zabiju!"
"Jéhe, jako by jste mohl, šéfe," posmíval se Hidan a raději rychle zmizel zpět do křoví.
Pein popošel kousek blíže, aby mohl lépe obhlédnout škody.
"Auu!" Zaúpělo křoví.
"Zetsu! Vylez a kápni božskou, co se tu stalo!"
"Řekneme mu to, bude sranda," začala chtivě bílá půlka.
"Ne, bude z toho malér," oponovala černá.
"Ale ten už máme," opáčila bílá.
"Ale když mu to řekneme, tak nám Hidan nenechá sníst Tobiho a já mám takový hlad," podotkla černá.
Mezi tím co se Zetsu mezi sebou dohadoval, Pein zmerčil další oběť: "Tobi, koukej sem naklusat a vem sebou i ten zbytek, co je tu určitě poschovávanej!"
"Šéfe, my za nic nemůžem, to ono samo," spustili Aka členové sborem.
"Já vám dám, že se to samo, buď mi všichni teď okamžitě řeknete, co se tu stalo nebo se jde do Konohy."
V organizaci to zamručelo a všichni kroutili hlavou: „My nemůžeme, šéfe. Nemusel byste tu osvětu ve zdraví přežít," dodal starostlivě Sasori.
"Jak myslíte. Kakuzu, pokladnu a nesnaž se vymlouvat, že tam zůstala zasypaná."
"Ale, šéfe, to nemůžete," bránil Kakuzu své dětičky zuby nehty.
"Jem Vůdce, já můžu všechno. Dej mi tu pokladnu a hned!"
"Tady, pane. Fňuk, pápá děťátka moje," vytáhl obří plátěnou bankovku a z plných plic do ní zatroubil.
"No tak, Kakuzu, neber si to tak," konejšili ho ostatní.
"Tak a jde se směr Konoha, vy bando nevděčná," zavelel Pein.
A šlo se. Všichni namačkaní v chumlu u sebe po sobě házeli tázavé pohledy, proč zrovna do Konohy. Konan jistila proti úprkovou bariéru ze zadu a Pein v předu. Celou cestu až na Konožské hranice nikdo ani nepípl, krom Zetsuova žaludku, který zpíval celou cestu hladovou árii.
"Jsme tady. Prosím vás, pane Izumo, kde najdu pana Ibikiho?"
"Co-co od něj chcete?" Vyděsilo se celé osazenstvo u brány.
"Ale, potřebuji od něj jenom takovou malou službičku. Jak jistě víte, založil jsem organizaci zvanou Akatsuki a tady kluci dělají drobet potíže, tak jsem si myslel, že by mi Ibiki-sama mohl pomoci, jeho jméno je známé široko daleko, dostane z kohokoli jakoukoli informaci, tak by, samozřejmě ne zadarmo, bohatě se mu odměním, mohl dostat nějaké informace tady z těch mejch kluků."
Izumo už se na nic neptal a jen oněměn úžasem ukázal směrem k informační budově.
-
"Jak by jste si ten výslech přál, Pein-sama?" Trylkoval Ibiki při pohledu na ten kopec peněz.
"Vím já, vy jste odborník, tak konejte, jak nejlépe umíte."
"Ano ano, Pein sama, jak si přejete." Ibiki odtlačil všechny Akatsuki do výslechové místnosti a zamkl se tam s nimi. Po chvíli ticha se odtamtud začaly linout podivné zvuky a zoufalý řev. Ibiki odtamtud vyběhl jak smyslů zbavený rvouc si vlasy a vřeštíc na Peina: "Vodveďte si to pryč, takové natvrdlé idioty jsem ještě nezažil! Než vyslýchat tohle tak to raději spáchám harakiri!" A začal se kunaiem řezat po těle.
Pein posmutněl, poslední naděje na vymámení informací zhasla.
Akáti se vyvalili z místnosti celý vytlemení: "Taaak šéfe a kam půjdeme teď?"
"Domů, vostudy už jste se nadělali až dost," odsekl vůdce.
"Ale kam domů? Sídlo spadlo, kdopak nám ho postaví," začali pět.
"Když jste si ho zbořili, tak holt budete spát pod širákem, se všema našema úsporama utekl šílený Morino Ibiki."
"To ses pos**l! Já ti říkal, Deidaro, že hrát horkou cihlu s tim tvým jílem v hale není dobrý nápad, ale vy né ještě jste k tomu přidali hru na kulový blesk! Co jste do ha*zlu čekali, že se stane, kdaž budete dělat sopku místo z jedlé sody z toho jílu okořeněným střelným prachem!? Teď to máte, se třeba pose*te. Jsem zvědavej, vy ho**da, kde budu já a moje kosička spát a běda ti, ty *****, jestli mi kosička zrezne!"
Tobi samozřejmě tuto myšlenku uvítal a začal kolem všech hopsat radostí a vejskat: "Juchů, my budeme spát pod širákem, to jsem si vždycky přál."
Po cestě zpátky zavládlo řadami Akatsuki opět hrobové ticho, jen pohledy už nebyly tázavé, ale vražedné a všechny směřovaly k Deidarovi. Deidej se vzteknul, že to všichni hází na něj a udělal Katsu a bylo po něm, jenomže né jenom po něm ale i Hidánek se koulel všude kolem a nepříčetně vřískal: Ty skur**ný ho**do, já tě zabijůůůůůů! Kakuzu, no tak mě ku*va sešij, co tam jen tak stojíš? Ty s**ně, nevodcházej, koukej mě sešít!"
"Výš co mi tak můžeš, moje prašulky jsou na vždy pryč." Kakuza začala pohlcovat temná deprese. S hlavou mezi koleny se pomalu odploužil k ostatním.