Kekkei Genkai trio 2.díl

"A já jsem slyšel, že ty sis koupil sake, škyt, a pil ho v práci! Škyt!"
Kotetsu mával s láhví sake, div neurazil Isumovi hlavu a do toho opilecky blekotal. Isumo to nevydržel, flašku mu sebral, schoval, a když se Kotetsu opět natáhl, že si ji vezme, tak do něj žduchnul, jenže Kotetsu to nevybral, sletěl ze židle, která zůstala stát, a smál se na zemi. Pak se zvedl s tím, že ho bolí noha a odklusal branou do Konohy ven. Prošel za keře a plahočil se vysokou trávou. Kousek nad ním zrovna skočila Kotia z větve na větev, a rozhlížela se kolem.
Kotetsu se zastavil, podíval se na místo, kde před chvílí byla Kotia a pak šel dál. Zahlédl schoulenou postavu s dlouhými hnědými vlasy, jak leží bezvládně u keře. Kotia ji zahlédla taky, dívala se na ni, netrefila se nohou na větev, ale za větev a zabrzdila obličejem na zemi. Kotetsu pajdal za Isumou, aby mu ukázal tu postavu. Za chvíli, když už Kotia opět seděla ve větvích, přiběhl Isumo, vzal neznámou dívčí postavu, která byla pomlácená, poškrábaná a sotva se držela při životě a běžel do nemocnice. Kotetsu se lehl do trávy a spal. Ze spaní občas promluvil, ale nic srozumitelného. Kotia přeskákala z větví dál a pak jen přeskočila konožskou zeď a mířila za Isumou, který už seděl v ,boudě' u hranic. Když k němu došla, jen ji pozdravil a řekl, ať si sedne a chvíli hlídá sama, on musí najít Kotetsu (ach to skloňování jejich jmén). Kotia pokrčila rameny a hrála si s kunaiem. Obalila jej ledem a zase led stáhla. Isumo dorazil, Kotetsu si sedl vedle Kotiy a sledoval, jak se kunai pokrývá ledem a pak jej zase ztrácí.
"To se mi líbí!" protáhl Kotetsu a prosil Kotiu, ať mu kunai půjčí, zatímco Isumo na druhé straně mával rukama a kroutil hlavou, čímž chtěl říct, aby ji to ani nenapadlo. Kotia pokrčila rameny a podala Kotetsu tužku. Ten si hrál, kreslil a málem si vypíchl oko, když se díval, jak vypadá špička tužky zblízka. Vzal si papíry a začal kreslit. Isumo si oddechl, že bude klid, ale Kotetsu se za chvíli rozbrečel jako malé dítě.
"Co se ti stalo, proboha?"
"Ono to nekreslíííííí, beehee!!" vzlykal Kotetsu a podal Kotie tužku. Samozřejmě ji držel naopak. Před stanovištěm přistál Genma.
"Shikayore-chan? Chce s tebou mluvit hokage." Řekl a sklouzl pohledem k Kotetsovým obrázkům, které nebyly moc slušné.
"Ale já službu dodržela, mám tady sedět ještě tři hodiny a hledět na blba! Teda do blba, gomen Kotetsu…" Genma se pousmál, když se Kotia zvedla a vyskočila pryč. Zůstal u budovy a povídal si s Isumou.
Kotia cílevědomě kráčela k nemocnici. Hokage ji totiž pověřil hlídáním té nalezené kunoichi. Kotia sevřela poloviční pečeť tygra a vzadu na krku se jí vytvořila tenoučká vrstvička ledu.
"Konečně chládek…" Kotia spokojeně prošla chodbou nemocnice a mířila na pokoj. Sestřička ji pustila do pokoje, sama však dovnitř nešla. Kotia hned zjistila důvod. Jakmile vstoupila, postřehla rychlý pohyb a jen taktak stihla zareagovat. Na zdi byl ta dívka, v ruce měla podlouhlé pravděpodobně kopí a snažila se Kotiu omráčit ránou do týlu. Ta však pohyb zaregistrovala, rychle se otočila a chtěla kopí chytit, jenže jí sjela ruka, vykloubila si dva prsty a dostala přímý zásah do čela.
"Hej co to… Má jako být?!" Kotia si promnula čelo a sedla si na zem. Dívka seskočila ze zdi. Její dlouhé hnědé vlasy seděly pevně svázané vzadu na hlavě vše dvou copech, a při skoku za ní vlály. Na čele měla černou čelenku, která se skládala ze dvou černých pásků s trojúhelníkem uprostřed. Na sobě měla úzké trávově zelené triko se síťkovými rukávy a úzké hnědé kalhoty.
"Kdo jsi a proč tu jsi?" zeptala se dívka obezřetně a Kotia na ni civěla jako na blba.
"Neměla bych se spíš zeptat já? A taky bych se mohla zeptat, proč jsi mě práskla tou tyčkou do hlavy?"
"Jsem Rara, Rara Morumotto a jsem tu z neznámého důvodu." Kotia protočila oči v sloup.
"To je inteligence, z neznámého důvodu. Já taky nevím, proč jsem v Konoze, ale vím, proč tvrdnu v nemocnici. Mám totiž na tebe dávat pozor, dohlížet na tebe a nemám… Jej, neměla jsem ti to říkat.. No co, lepší když to víš… Můžeš tím na mě přestat mířit, Raro-kun?!" Kotia se zvedla ze země. Oproti Raře byla asi o půl hlavy menší, ale to ji neodradilo dívat se na ni zpříma.
"Měly bychom jít, přece jen tu nechci sedět a čekat až začne sněžit. Pospěš prosím." Řekla Kotia a vyšla z pokoje. Rara šla za ní.
" Ty tu nic nemáš?" Kotia se podivila. Rara vzdorovitě zatřásla hlavou.
"Ale mám." Pozvedla pouzdro na kunaie a podivnou krátkou tyčku, která nebyla delší než dvě Kotiiny pěsti nad sebou.
"Co to…?" Rara se pousmála. Mávla rukou a tyč se efektivně vysunula, prodloužila. Jakmile sjela až na konec, objevil se zelený krystal. Kotia poklekla, aby se mohla podívat zblízka
"Moc hezké." Pronesla a zase se zvedla. "Pojďme." Pobídla Raru a vykročila.
"Um, Kotia-chan, co to máš na ruce?" Rara ukázala na Kotiin náramek.
"To je… Moje kekkei genkai, dědí se u nás v rodině. Je to jen černý jed, víc ti neřeknu, není to důležité." Rara pokrčila rameny.
"KOTIIII!! Tady jseš!!" zakřičel nějaký shinobi. Kotia pozvedla hlavu a zahlédla svého otce. Jeho světlejší modré vlasy vlály při běhu. Měl stejný náramek jako Kotia, kolem krku měl čelenku, na sobě šedé kalhoty a černé triko. Rary si ani nevšiml.
"Čekáme příchod nějaké Rary Morimotto a…" "…Morumotto a…" Kotia ukázala oběma rukama vedle sebe.
Rara se napřímila a uklonila.
"Jsem Morumotto Rara a nechci vám být na obtíž, proto…"
"Těší mě, jsem Michiyo Shikayore a na obtíž nám rozhodně nebudeš." Nenechal ji doříct Michiyo a zavedl je do domu.
-----
"Heeej Strego!! Králík!! Dělej, kdo bude rychlejší?!" Zahulákala Skaara ve své ladné vlčí podobě. Proběhla křovím a skočila na divokého vyděšeného zajíce. Prokousla mu krk a rozhlédla se, kde je Strego. Pak se jí naskyl úžasný pohled, prtoože Strego vyletěl zpoza křoví, nesl se vzduchem a s vysmátým výkřikem přistál na Skaařiných zádech. Rychle seskočil a začal se smát, což bylo v jeho vlčí podobě neuvěřitelně zajímavé. Strego pak upravil králíka do poživatelné podoby a Skaara rozdělala oheň. Lesem se nesla příjemná vůně. Když se najedli, šli se projít. V noci vypadá jezero úchvatně, voda se tváří, že byla černá jako inkoust už od pradávna, měsíc se spokojeně zrcadlil na hladině a hvězdy jej dozdobovaly. Strego se proměnil do lidské podoby. Měl moc hezký obličej, veliké modré oči a blonďaté vlasy, které mu neposedně padaly do obličeje. Měl na sobě to samé oblečení jako Skaara, jen měl bledě modré triko. Strego si lehl na zem a opřel se zády o strom. Skaara si na jeho nohy položila tlapky a hlavu, stočila se do klubíčka a usnula. Strego se pousmál a pohladil ji po hlavě. Pak usnul taky.