Kekkei Genkai trio 1.díl

„Ťap klap ťap klap ťap…“ tmavou tichou nocí se ozývaly kroky. Ťapkání a kroky se synchonizovaně prodíraly se loužemi a bahnitou cestou, neboť bylo ticho po bouři. Vlk, kterému patřilo ťapání, seděl věrně po boku své kunoichi a shlížel dolů.
Kunoichi s rudými vlasy, které jí zakrývaly pravou část obličeje a především oko, seskočila dolů, na sochy hlav hokagů. Stála na čtvrtém Hokage a podlouhlé zelené triko s černým lemováním jí vlálo po větru. Zelené triko jí skrývalo ruce a konce rukávů byly obtaženy černým pásem s výstupky (vzor na látce).
Tento vzor začínal i vzadu na týlu vysokého límce, obtáčel se dopředu a sjížděl pod bradou kolmo dolů, kde pokračoval v cestě stejným směrem, jako na límci a končil vzadu. Zpod konce trika vyčnívaly jen dlouhé černé kalhoty skrývající úzké nohy, a k nim černé tradiční ninja boty.
Kunoichi se posadila s dalším poryvem foukajícího vítru a vlk vyskočil za ní. Spustila dolů přes hokageho čelo nohy a sledovala tichou vesnici. Vlk ji zatahal za rukáv a kunoichi ho poslepu pohladila po nose.
Vlk se posadil a pak promluvil: „Skaa-chan, je na čase jít. Brzy bude svítat.“ Kunoichi, tedy Skaara, se postavila, přikývla a nechala tichou Konohu za sebou. Rozběhla se do lesa a při běhu soustředila chakru.
„Henge!“ neslo se vzduchem a brzy lesem uháněli dva vlci.

„Shikayore, zase vy?“ Hokage udiveně pozvedl obočí a sledoval Kotiu, která se jen usmívala.
„Jasné, kdo jiný?“ Hokage přivřel oči a sledoval ji.
„Tak co s tebou? Přeci jen tě nemůžu nechat běhat za hranice Konohy a poslouchat to pak…“ Kotia se ošila. Neměla ráda, když ji někdo omezoval, zvláště ne v utíkání z vesnice.
„Mnooo, necháte mě jít a budete věřit, že příště už nebudu zdrhat?“ Navrhla Kotia a o krok ucouvla. Hokage zaregistroval její pohyb a pousmál se.
„Na to nemohu spoléhat.“
„Jasně, vždyť já přece nemůžu neuposlechnout tak velkou mocnost, jako jste vy, Hokage-sama, a navíc...“
„A navíc bys to stejně vydržela tak dva dny, že? S tím počítám.“ Dokončil za ni Hokage a Kotia opět udělala nepatrný pohyb vzad. Zelené vlasy jí sjely do obličeje, tak je odfoukla a čekala, co Hokage vymyslí.
„Už vím, co budeš dělat, když máš takový přebytek energie.“ Kotia se zděsila „Budeš hlídat s Izumou hranice Konohy.“
„CO?!“ ozval se trojitý výkřik, přičemž se Kotia zděsila těch dvou dalších. U dveří stál Kotetsu a Izumo a hleděli na Hokageho.
„No, ano, když k sobě máte tak kladný vztah.“ Hokage se pousmál. Izumo a Kotetsu totiž měli Kotiu najít a dotáhnout do vesnice, ostatně jako vždy. Kotia se zamračila na ty dva za sebou a zašklebila se.
„Zítra odpoledne půjdeš vystřídat Kotetsu a domluvil jsem.“ Uzavřel celé Hokage a pokračoval v papírování.

Kotia vyběhla ven z budovy. Vyčnívala z davu, měla světlý obličej, sytě zelené oči, stejně jako vlasy a na sobě triko s jedním ramínkem a druhým polodlouhým rukávem, který jí obepínal levou ruku skoro po loket. Na zápěstí měla náramek z černé tekutiny, která neustále proudila kolem ruky. Kekkei genkai Shikayore klanu. Na druhé ruce měla rukavici, která byla po poloviny předloktí a neměla prsty. Na sobě dál měla černé kraťasy (jak já nesnáším tenhle výraz…) a vysoké černé boty pro kunoichi. Kotia odskákala na kraj vesnice a plácla sebou na zem před dům. Dům byl obrovský s velkou zahradou. Byl na něm nepatrný nápis Shikayore, dům jejího klanu. Kotia zůstala sedět na zemi a dívala se na lesklá okna domu. Vedle ní leželo malé černé koťátko s bílými pruhy.
„No páni, takovéhle zbarvení jsem ještě neviděla…“ Kotia vzala kotě do náruče a posadila si jej na klín. Začala jej hladit. Koťátko se stulilo do klubíčka, leželo a předlo.
„Čípak ty jsi?“ Kotia sledovala kotě. Nezdálo se být udržované, ale ani ne moc zanedbané. Mělo však vyloženě prázdný žaludek, leželo totiž křečovitě stočené.
„Hej čiči, počkej chvilku.“ Kotia ho vzala do náruče a pospíchala do domu. Vyskočila a přeletěla zeď, kterou byla obehnána zahrada. Kotia se rychle rozhlédla, jestli někdo není na zahradě. Když nikoho neviděla, vešla oknem do svého pokoje. Kotě položila na postel a odklusala do kuchyně, kde sebrala něco poživatelného a misku mléka. Kotě misku vyprázdnilo a naplnilo si žaludek. Kotia věděla, že si konečně získala přítele.

„Kibo, soustřeď se!“ Inuzuka Kiba trénoval a povely jeho sestry se nesly spolu s příjemným větrem. Skaara sedící se Stregem, vlkem, se schovala do větví stromu a sledovala Kibovy pohyby. Snažila se vrýt si je do paměti. Najednou kolem nich proletěl kunai. Skaara se vyděsila, že se již o nich ví, ale naštěstí ne, Kiba se o kunai víc nestaral.
„Promiň, měl bych víc mířit, nii-chan.“ Řekl a Hana přikývla. Strego si oddechl a ještě chvíli sledovali jejich pohyby. Pak se opět vrátili do lesa a trénovali sami.