Zkáza Zelené lilie 19 - Mistr v předstírání

„Přesně tohle zaujalo i Orochimara.“
Kakashi se znovu zamračil, ale tentokrát mě nepřerušoval.
„Moje matka skutečně nikdy neprošla žádným výcvikem, nevěděla, jak se s chakrou zachází. Nedokázala by udělat jediné jutsu. Později se Sanninové shodli na tom, že její chakra zřejmě jedná samovolně, i když jim to přišlo nemožné.“
„To ho opravdu muselo zajímat,“ podotkl opovržlivě.
„Bohužel,“ na chvíli jsem zavřela oči, ale pak jsem pokračovala. „Zdálo se, že všichni tři si ji opravdu oblíbili. Tsunade v ní viděla svou naději a také se staly velice rychle dobrými přítelkyněmi. Vlastně ona byla jedinou opravdovou přítelkyní mé matky. Lidé ve vesnici ji jen využívali, když měli nějaký problém. Ale báli se s ní sblížit, aby náhodou nepostřehla něco, co chtěli utajit. Jiraiya také rád vyhledával její společnost…“
„Tomu se ani nedivím.“
„Opravdu?“
„Jistě, určitě byla atraktivní.“
„Myslíš?“ povytáhla jsem obočí, ale nedala mu čas zareagovat. Nechtěla jsem se zdržovat hloupostmi. „Ale nebylo to jenom proto, navíc má matka patřila jinému muži a on to respektoval.“
„Cože? Takže on v tom lese nezemřel?“
„Můj pravý otec skutečně v tom lese zemřel. Víš, myslím, že teď tak trochu předbíhám, měla bych se vrátit víc na začátek. Tedy potom, co se má matka uzdravila, už nebyl důvod, aby se s ní Sanninové zdržovali, ale nedokázali od ní jen tak odejít. Jiraiya mi později svěřil, že se v její blízkosti cítil klidně a uvolněně, že zažíval pocity, které by byly normálně v době války naprosto nemyslitelné. Nicméně museli odejít, povinnosti je volaly, ale slíbili, že se jednou určitě vrátí. Matka zůstala sama jen s dítětem pod svým srdcem, které se mělo narodit do zlého a zvráceného světa. Matka v té době prý často propadala depresím, než se asi po měsíci vrátil první z nich. Ten, v jehož návrat nejvíc doufala.“
„Tsunade?“
„Orochimaru.“
„Proč by ale…“
„Zamilovala se. Nebo si to alespoň myslela. Říkala, že když se se Sanniny setkala poprvé, tak si ho téměř ani nevšimla. Vždycky stál v ústraní a jenom je pozoroval. A když potom později chtěla nahlédnout do jeho srdce, aby zjistila, co je to za člověka, bylo to prý velice obtížné. Ještě nikdy se jí něco podobného předtím nestalo. Jen jednou v té době dokázala v nestřežený okamžik přečíst jeho největší touhu a tou prý bylo být otcem jejímu dítěti. Během následujících dní k němu cítila stále větší náklonnost a když pak musel spolu se svými společníky odejít, byla si jistá, že jen on může zaplnit díru v jejím srdci. Když se znovu objevil před jejím prahem, byla si tím více než jistá.“
„Tomuhle se prostě nedá uvěřit.“
„Opravdu? Myslela jsem, že o něm něco víš. Ale nevadí, osvětlím ti to. Orochimaru si všiml, jak blahodárně působí matčina slova na Tsunade a nejen na ni. Uvědomil si, jakou moc by v rukou mohl mít člověk, který by dokázal odhalit nejskrytější pocity svého protivníka. Ale ještě mnohem lepší by bylo, kdyby si s city mohl zahrávat, jak by se mu zachtělo.“
„A tu moc máš ty.“
„Svým způsobem ano,“ přiznala jsem téměř neslyšně.
„Ale proč by Orochimaru ztrácel čas s tvou matkou, proč prostě nepočkal až se narodíš a pak tě neunesl?“
„Měl opravdu promyšlený plán. Prvním krokem bylo donutit mou matku, aby si myslela, že se do něj zamilovala, což s její zranitelností a naivitou a s jeho zásobou nejrůznějších drog nebyl až takový problém. Tím rozptýlil veškerá podezření, která by mohla vyvolat jeho častá přítomnost. A také tím uklidnil své přátelé, kteří o něj v poslední době začínali mít strach, prý se choval divně, ale když viděli, že se chce usadit a mít rodinu, veškeré jejich obavy zmizely. Taky si uvědom, že mimino je mu jako zbraň k ničemu a tak jsem mohla vyrůstat u své matky, než jsem byla podle něj použitelná.“
„Pořád to nedává smysl. Mohl tě tedy unést až jsi byla starší. Tohle Orochimarovi není moc podobné.“
„Potřeboval, abych mu důvěřovala nebo ještě líp, abych ho milovala a každé dítě přece nejvíc miluje své rodiče. Proto se rozhodl dělat mi otce.“
„Mirai, ty mi něco zamlčuješ. Tohle je dost děravá historka. Proč chtěl vlastně tebe, proč nepoužil rovnou tvou matku?“
„Ona uměla jen odhalit pocity, ne je i měnit.“
„A jak mohl tedy vědět, že ty toho budeš schopná?“
Už je to tady…
„Matka jim prozradila, že v jejím klanu se tento dar dědí z generace na generaci, tak si byl jistý, že když se narodím, budu mít matčiny schopnosti, ale vzhledem k tomu, že můj otec byl obyčejný vesničan, tak nemohl doufat, že bych dokázala něco víc. Věděl, že jediná šance, jak získat svou zbraň, je trochu mi pomoct. To byl taky důvod, proč předstíral, že mou matku miluje, aby s ní mohl být v době jejího těhotenství často sám.“
Zmatení v jeho očích brzy vystřídalo hrůzné pochopení. Odvrátila jsem hlavu, déle jsem se na něj prostě nevydržela dívat. Jeho pohled mě zraňoval. Neměla jsem mu nic říkat. Měla jsem zemřít se svým tajemstvím. Proč jsem s tím jenom začínala?!
Jemně se dotkl mé brady a otočil mě zpět k sobě: „Prosím, pokračuj,“ řekl o poznání mírnějším tónem.
„Určitě víš, že se v minulosti snažil o genetické změny u dětí, i když se mu to moc nedařilo. Ale nepolevil, až přišel na to, že pokud se dítě ještě vyvíjí, snáz přijme cizí DNA. Nikdy jsem nezjistila, jaké geny mi vlastně implantoval. Když jsem se o tom dozvěděla, na krátký okamžik jsem zadoufala, že by mohly být jeho, že se chtěl stát mým skutečným otcem. Ano, tak naivní jsem byla a on byl tak dobrý v předstírání lásky,“ zlomil se mi hlas.
„Mirai…“
Zvednutím ruky jsem ho zarazila. Ať už mi chtěl říct cokoliv, teď jsem o to nestála. Musela jsem pokračovat, dokud jsem měla alespoň trochu síly. Netušila jsem, jak moc těžké pro mě bude, říct mu, kdo skutečně jsem a dívat se mu přitom do očí. A to jsem se ještě ani nedostala k tomu nejhoršímu.
„Nevím, co si od toho sliboval, ale když jsem se narodila, byla jsem jako každé jiné dítě a to ho dost zklamalo. Podle Jiraiyi byl v tu dobu nezvykle podrážděný. Ale druzí dva Sanninové si mě okamžitě zamilovali. Po mém narození se jejich návštěvy stávaly častější. Neminul měsíc, kdy by se u nás jeden z nich alespoň na chvíli nezastavil. Říkávali, že u nás našli oázu klidu,“ na chvíli jsem se zasněně zadívala do dálky, ale Kakashiho poznámka mě rychle vrátila do reality.
„A Orochimaru?“ zeptal se pomalu.
„Investoval do mě spoustu času, takže i když jsem nevypadala dle jeho představ, pořád doufal, že to nebylo k ničemu. Navštěvoval nás jen sporadicky, aby mě mohl kontrolovat a udržovat náklonnost mé matky. Ale ona to chápala, v jejích očích to byl hrdina na jehož bedrech leží spása světa. Takže pro ni bylo logické, že s námi nemůže být tak často. Ale když mi bylo něco přes dva roky, rozhodl se svůj pokus zopakovat. Když už s námi ztrácel čas, tak chtěl mít větší šanci na úspěch.“
„Chceš říct, že…?“
„Ano, mám mladší sestru. Kdo je její biologický otec, netuším a ani to vědět nechci. Popravdě, dozvěděla jsem se o ní nedávno. Z té doby si akorát mlžně vybavuji, že matka byla nemocná a celé dny proležela. A od Tsunade vím, že se dítě narodilo mrtvé. Respektive, tohle tenkrát Orochimaru všem nalhal.“
„Proč by to dělal?“
„Protože se mu povedla nebo mu to tak alespoň na první pohled připadalo. Nevypadala tak obyčejně jako já a on byl v tu dobu už docela netrpělivý. Vzal si ji k sobě, nejspíš ji chtěl detailněji zkoumat, nevím. Každopádně si myslel, že už má svou zbraň, takže mě mohl klidně nechat být. Ale bohužel to neudělal. A když mi bylo pět, tak se mu to vyplatilo…“