Sakura a Naruto vypráví pohádku 3

„Na co čekáte?“ křikl Naruto na děti, které i přes ohlášený konec pohádky zůstaly sedět na svých místech.
„Tak se tu mějte!“ rozloučil se a dal se k odchodu, ale u dveří se ještě otočil na Sakuru.
„Ty nejdeš?“
„Já počkám, až všichni odejdou, zkontroluji, jestli jsou zavřená okna, trochu to tu uklidím a pak půjdu,“ snažila se zamaskovat pravý důvod svého setrvání, ale Naruto ji prokoukl a opět se posadil.
„Tak pokračuj,“ svolil k radosti všech přítomných.
Sakura se nenechala dlouho pobízet a vylíčila Narutův odchod z hradu: „Král si nechal zavolat deset nejsilnějších poddaných, kteří dostali za úkol odnést na ramennou postel, kterou si Naruto vybral jako odměnu, i s Narutem do jeho chatrče. Byla to velká sláva, lidé se seběhli a mávali Narutovi, který jim pravicí kynul z postele s papírovou korunou na hlavě. Někteří ho následovali až k jeho chatrči. Tato událost vstoupila do historie jako průvod bláznů a každý rok se opakovala.“
Naruto začínal litovat, že neodešel.
„O několik dnů později,“ pokračovala Sakura, „dorazil na hrad Sasukeho vzdálený příbuzný, který se dozvěděl o svatbě.“
„Byl to infantilní stařík,“ skočil jí do řeči Naruto, „který měl obličej schovaný pod maskou s otvorem pouze na pravé oko. Stráž ho nechtěla do hradu pustit, zbrojnoši si mysleli, že je to nějaký blázen, který se účastnil průvodu před pár dny.“
„Teprve když se jim představil jako hrabě Tobi z Uchihova,“ utnula Narutovi srandičky, „dovedli ho ihned ke královi. S anulováním sňatku byl Tobi spokojen, kvůli tomu také dorazil. Na toto království měl samé ošklivé vzpomínky. Králův předek mu zde v honu na lišku podle vypíchl větví oko, když už byla liška jeho. Sasukeho uvěznění bral jako velkou urážku a okamžitě ho chtěl vytáhnout z maléru. Pro všechny bylo překvapením, když v žaláři našli místo Sasukeho dozorkyni Karin. Ta se královi omlouvala, že se nechala svést Sasukeho lichotivými řečmi, protáhla ruku skrz mříže a chtěla ho pohladit po tváři.“
„Sasuke se jí zahryzl do ruky,“ šokoval Naruto malé posluchače, „a následně ji obral o klíče. Král naznal, že Tobi už je na hradě zbytečný, a tak ho vyprovodil. Když dosedl zpět na svůj trůn, zjistil, že klíč od Sakuřina kouzelného pásu cudnosti, je pryč.“
„Cože?“ vyjekla Sakura, „Proč to do té pohádky pořád motáš? Vždyť ta děcka ani neví, o čem to mluvíš.“
„Jiraiya ho měl nahoře ve svém příběhu, tak mně to uvízlo v hlavě. Alespoň máme nějakou zápletku,“ vysvětlil Sakuře a pak se otočil na mrňata, „to je takový pás, který ji král nechal připnout, aby …“
„To nemyslíš vážně!“ vyjela na něho Sakura.
„Ale holčičku v první řadě to zajímalo: „Aby co?“
„Aby …“ hledala Sakura vhodná slova, „aby jí ochránil od všeho zlého, než se vdá, potom už ji bude ochraňovat její muž a pás už nebude potřeba.“
„A proč by ho chtěla sundat, když ji ochraňoval od všeho zlého?“ vrtalo holčičce v hlavě.
„Protože nosit ho nebylo zrovna pohodlné,“ ukončila tuto debatu a rychle se vrhla zpět do pohádky: „Král nechal prohledat celý hrad …“
Ale Naruto ji hned odstavil od slova: „Nejprve podezříval svoji dceru, která o ten klíč žadonila každý den, ale neměla ho. Nikde na hradě nebyl a krále napadli tři podezřelí, kteří by ho mohli ukrást. Prvním byl uprchlý vězeň Sasuke, druhým jeho příbuzný hrabě Tobi a třetím sluha Kabuto, který záhadně zmizel. Král byl s rozumem v koncích, tak dal na radu služebné Hinaty, aby nechal zavolat Naruta.“
„Princezna byla k tomuto kroku velmi skeptická,“ převzala Sakura pomyslnou štafetu, „hlupák Naruto rozhodně nemohl poradit tam, kde ani moudrý král nevěděl, jak dál. Vzala tedy věci do svých rukou a šla si popovídat s dozorkyní, která Sasukeho hlídala. Cestou k její komnatě ji zahlédla, jak mířila z hradu ven. Opatrně ji pronásledovala až k odlehlému místu, kde na ni čekal Sasuke a Tobi. Nasedli do kočáru a odjeli pryč.“
„Princezna se rozhodla vrátit, ale obklíčili ji loupežníci a odvlekli ji do lesa,“ přidal Naruto další zápletku, ale nedomyslel, co to způsobí.
Holčička v první řadě jim položila další nepříjemnou otázku: „Jak to, že ji ten kouzelný pás neochránil?“
Naruto ji chtěl okamžitě odpovědět, že ji naopak zachránil, ale Sakuřino zamítavé vrtění hlavou mu to nedovolilo, tak přišel s náhradním řešením: „Protože ti loupežníci nebyli vůbec zlí, vlastně to ani nebyli loupežníci, ale dva strašně hodní zelení mužíčci z jiné planety, kteří …“
„Co to plácáš? Z jaké planety?“ nevydržela Sakura déle poslouchat jeho výmysly, navíc na dětech bylo znát, že z Narutových mužíčků z jiné planety mají strach.
„Z planety krásných zelených šelem?“ odhadoval Naruto.
„Neberte ho vážně děti, to byl jen jeho vtípek, žádní zelení mimozemšťané nejsou,“ uklidňovala je, „loupežníci odvlekli princeznu proto, že ten pás ztratil z neznámého důvodu svou kouzelnou moc, a protože byl starý několik století, rozpadl se.“
Nejasnosti byly vysvětleny, strach z mimozemšťanů potlačen, ale zákon schválnosti platí i v Naruto-světě. Do místnosti vstoupil Maito Gai a hledal svého studenta.
„Mimozemšťááááááán!“ pištěly děti a utíkaly co nejdál ode dveří.
Sakura rychle vytlačila Gaie na chodbu, sdělila mu, že Lee tu není, pokusila se o úsměv a zabouchla dveře. Dalo jim dost práce všechna mrňata uklidnit a vysvětlit jim, že Gai rozhodně mimozemšťan není.
„Král byl celý nesvůj od chvíle, kdy se o princeznině zmizení dozvěděl,“ pokračoval po pauze Naruto, „a až Narutův příchod dalšího dne mu zvedl náladu. Stály před ním dva nelehké úkoly, najít princeznu a z trojice Sasuke, Tobi a Kabuto dostat zpět klíč od nyní již rozpadlého Sakuřina pásu, což zatím nevěděl. Jeho první kroky směřovaly k staříkovi, který prodával rámen a který mu posledně dobře poradil. Bohužel ani on nevěděl, kde by měl Naruto začít, ale rámen uměl dělat prvotřídní, nudličky byly excelentní, masíčko se rozplývalo na jazyku a vajíčko …“
Naruto se odmlčel, naprázdno polykal sliny, které se mu hromadily v puse, a zasněně hleděl do dálky.
„Sakuro-chan,“ vypadlo z něj po chvíli, „nezajdem na rámen?“
„Zveš mě?“ odpověděla otázkou.
„No, já spíš myslel, jestli bys mě … jako víš dneska … výjimečně ty jako … co?“
„Ne!“ zazněla strohá odpověď na jeho pokus o jídlo zdarma.
Pohledem ještě našel Hinatu, u které také cítil šanci na gratis rámen, ale ta se ještě neprobrala z posledního omdlení.
Když mu to nevyšlo v reálu, zpravil si chuť alespoň v pohádce: „Naruto spořádal pět misek na účet pana krále a potom se šel projít.“
Sakura vypozorovala, že Narutovi dochází nápady, ujala se tedy slova: „Na nádvoří narazil na pytláka Danzoua, který zde prodával svoje úlovky. V jedné kleci měl lišku, kterou Naruto už jednou zachránil. Danzou zrovna podsouval jednomu cizinci myšlenku, že výměna cizokrajného zvířete s chobotem za jeho jezevce je naprosto výhodná. Naruto toho využil, čapnul klec a upaloval pryč. Liška za mřížemi na něho koukala prosebnýma očima, Naruto klec otevřel a pustil lišku na svobodu. Ta se mu zakousla do nohavice a táhla ho k lesu. Když liška vycítila, že Naruto pochopil, že ji má následovat, povolila skus a mohli postupovat mnohem rychleji. Dřevorubec, který je viděl, měl nějaké hemzy, že by Naruto neměl na lišku tolik spoléhat, že se jí nedá věřit, ale liška ho dovedla až k úkrytu loupežníků. Hned si všiml spoutané princezny, vedle které seděla ještě jedna zajatkyně. Měla krásné modré vlasy a Narutovi se při pohledu na ni vybavilo, jak ho během jeho triumfálního návratu do chatrče korunovala na krále celého průvodu. Ale loupežníků kolem těch dvou nešťastnic bylo tolik, že se zdálo až nemožné osvobodit je. Navíc když kolem poskakoval chlípný arcilotr Jiraiya, …“
„Toho pásu cudnosti ses neměla zbavovat tak rychle,“ vylétlo hihňajícímu se Narutovi z úst.
Když nad tím ale trochu zauvažoval, došel k závěru, že se rozpadl asi právě kvůli Jiraiyově přítomnosti.
„… který byl vůdcem celé bandy. Chtělo to rafinovaný plán.“