Všichni si zaslouží druhou šanci – Spojenectví, část 28.

Sai vyslal své zvířátko napřed, aby našel Itachiho a případně mu předal zprávu, o jeho nynějším pobytu.
Nemohl uvěřit tomu, že tohle všechno dělá. Přece byl klidný a rozumný, ale když došlo na Hinatu, tak se neznal a konal bezmyšlenkovitě. Holt, teď poznal, co dokáže cit, zvaný láska.

Itachi se podivil, jaké to podivné zvířátko, pak si uvědomil, že patří Saiovi. Myš se proměnila na text…

Vážený Uchiho-san,
tato zpráva bude po přečtení zničena. Rozhodl jsem se, že vám pomůžu s Narutem. Přijď do tří hodin, na místo, kde jsme byli posledně. Pak vše vysvětlím.

Podpis tvořilo jen samotné „S“. To znamenalo Sai.
„Fajn, to jsem zvědav, co chystáš.“ Bylo štěstí, že to do toho úkrytu bylo jen asi hodinku rychlejšího tempa, pomalejšího asi hodinku a čtvrt.

Za tři hodiny

„Tak jsi tady?“ zeptal se Sai.
„Jsem a co bys chtěl?“ zajímal se Itachi, i když už tušil, co bude následovat.
„Tušíš správně, chci, abyste mi umožnili vám pomoci, přemoci Naruta. K tomu ti to možná bude nepříjemné, ale vše konám pro dobro Hinaty. Zamiloval jsem se do ní a budu na její lásku čekat třeba celý život. Chtěl jsem, abys to věděl.“
„To je od tebe hezké, že mi to říkáš. Je sice pravda, že jsem ženatý se Sen, kterou bezedně miluji a mám syna Obita, jenže jsem byl slaboch a vyspal jsem se snoubenkou svého nejlepšího přítele. Jsem odpad, zasloužil bych zemřít. Jsem rád, že jí miluješ, Hinata si zaslouží někoho hodného, jen je škoda, že se z Naruta stalo tohle.“ Lítost z Itachiho slov prýštila.
„Neobviňuj se, jak se říká všichni by si měli zasloužit druhou šanci, to jsem četl v jedné knize. Pořád si myslím, že Naruto něco plánuje, nenechá nikoho, aby ovládal jeho tělo.“ Zkoušel to Sai z této strany.
„Máš pravdu, děkuji ti. Opravdu jsi si jistý, že do toho chceš jít?“ Itachi mu dal ještě jednu šanci vycouvat.
„Jsem si jistý.“ V očích se mu podivně zablesklo.
„Fajn, jdeme za Kisamem, spolu se dohodneme na tom, jak dál postupovat.“

Jiraiya se skoro po týdnu probudil u svého dávného známého.
„Tak ses konečně probral?“
„Jo, jak dlouho jsem byl v limbu?“
„No, asi týden.“ Řekl odpověď.
„Týden? Tak to si musím pospíšit,“ rychle vstal, jenže bolest v žebrech mu nedovolila ukončit vstání z postele. Musel si opětovně lehnout a ulevit žebrům.
„Jak vidíš, bude to ještě chvíli trvat. Jedno ti řeknu, o něco silnější úder, a byl bys mrtvý.“ Krutá pravda, přesto pravda.
„To vím taky, nebylo to poprvé, co jsem byl takhle zraněn. Poprvé od Tsunade a podruhé od svého žáka Naruta.“
„Máš štěstí, že žiješ, kdybys udělal byť jen jeden špatný pohyb a byl bys skončil na vozíku.“
„Kando, přestaň sýčkovat a pomož mi, prosím, vstát.“
„Nepomůžu ti, dokud se neujistím, že budeš v pořádku.“
„Syčáku,“ Jiraiya byl neústupný a znovu se zkusil postavit. Marně. Bolest byla větší, než na první pokus. „Zatraceně!“ zaklel, propadl se opět do temnoty.
„Spánek je ozdravující.“ Řekl Kanda, který se znal s Jiraiyou asi dvacet let, potkali se náhodně v Konoze, kde se spřátelili. Jenže Kanda nebyl stavěný na boj, tak se dal k medikům.

V sídle Akatsuki

Kisame, Itachi a Sai, tohle byla nová trojice bojovníků na porážku Naruta. Sai nevěděl, že se do boje připletl Gaara, dokonce je i předběhl a tím jim poskytl výhodu, kterou využijí…
„Itachi, koho jsi mi to přivedl?“ zajímal se Kisame, když spatřil Saie.
„Nikoho, jen Saie, našeho nového kolegy.“ Podotkl Itachi.
„Souka, Saii, tak znovu vítej v našem skromném, neobydleném, opuštěném sídle Akatsuki.“ Přivítal ho.
„Děkuji a dáme se do porady?“ zeptal se Sai.
„Jistě,“ souhlasili oba.
„Čím začneme?“ nadhodil Kisame.
„Tak než jsem se rozhodl se k vám přidat, něco jsem vymyslel, tak poslouchejte dobře. Musíme jen…“ pokračoval a Itachi se nestačil divit, jak to má Sai promyšlené.

„Chápete to?“
„Ano, jen mě udivuje, že jsi to promyslel, tak důkladně.“ Pochválil ho Kisame, kterému se to muselo vysvětlovat podruhé, asi se chtěl ujistit, že se nepřeslechl.
„Tahle taktika mě napadla, když…“ nějak to nemohl doříct.
„Když, co?“ optal se Itachi.
„Když jsem…“
„Tak se vymáčkni!“ pobízel se ho Kisame.
„Jsem líbal Hinatu.“ Sai se po přiznání zčervenal, navíc to řekl polohlasně.
„Blahopřeju, chlape.“ Gratuloval Kisame.
„Není k čemu, kdy začneme?“ Sai odvedl pozornost na jiné téma.
„Můžeme hned?“
„Souhlasím, nebudeme to natahovat.“ Souhlasil Itachi.
„Fajn, pobalte se, vyrážíme.“ Sai se dal do velení, Itachi s Kisamem mu nebránili, přece jen on přišel s tou taktikou.

Po čtyřech hodinách se Jiraiya opět probudil. Byl na tom již lépe. Napsal proto Tsunade, že je skoro vyléčený a vrhne se do boje. Pak se omlouval, že jí přidělává tolik starostí…

Naše trojice hrdinů neměla moc těžkou práci najít Naruta, díky Samehadě, Itachiho schopnosti rozpoznávat chakru a Saiovým zvířectvem ho lokalizovali do dvou hodin k tomu vycítili jím velice povědomou chakru, jenže nedokázali určit, čí to je. Byla hodně blízko Narutovi a blížila se k němu.
Začalo se smrákat. Proto usoudili, že bude nejlepší si odpočinout, aby zítra byli co nejvíce silní. První hlídku měl Sai, pak to byl Itachi a nakonec Kisame.

Druhý den byli co nejobezřetnější, věděli, že dnes nastane den boje. Sai naznačil, aby zalezli a proplížili se do místa keře, odkud slyšeli hluk boje, Samehada začala bláznit, protože se kolem šířila neskutečná dávka chakry.
Ihned poznali, čí chakry to jsou, dokonce je i viděli…