Děsivé sny za úplňku

úvodem

Skoro v každém delším seriálu se vyskytne díl, který je sestříhán z dílů dávno uvedených. Něco podobného jsem spáchal i já , akorát ty útržky jsem se snažil minimalizovat
Kurzívou jsou označeny sny a ačkoliv se v jednom objevuje Sasori, povídka se odehrává až po jeho smrti
Taky jsem nijak neřešil noční úbory vystupujících hrdinů, to ponechám na vaší fantazii

Byla noc a členové Akatsuki spinkali ve svých postýlkách. Až na jednoho. Itachi nespal, seděl na terase s otevřenou knihou, na kterou dopadal měsíční svit. Byl zrovna úplněk, ideální příležitost pro někoho, kdo dokonale ovládl techniku měsíčního čtenáře, aby si přečetl další kapitolu svého oblíbeného románu Můj brácha má prima bráchu. Věděl, že používáním této techniky neúměrně zatěžuje svoje oči, ale dnes stejně nechtěl spát, protože během úplňku se zdají ty nejhorší sny.

Vlastně Itachi nebyl jediný, kdo nespal ve své postýlce, tou druhou osobou byla Konan. Ta spala u Nagata.
Hidan seděl v křesle v Konanině pokoji.
„Hidane!“ promluvila k němu Konan, „Už jsme spolu byli tolikrát na večeři, v kině, v divadle, na koncertech, nebo jen tak na procházce, ale … víš Hidane, žena někdy potřebuje … víš, co myslím?“
Strhla ze sebe Akatsuki plášť a zůstala před Hidanem jen v tangách a podprsence.
Hidan vstal a chtěl jí ho podat.
„Nech ho na zemi!“ zastavila ho, klekla si před něho a vsunula mu ruce pod jeho plášť.
Konan i Nagato se naráz probudili.
„Zdál se mi příšerný sen!“ promluvil jako první Nagato.
„Mně taky!“ vylétlo Konan z úst.
Hned na to si uvědomila, že se jí Nagato bude starostlivě vyptávat na její sen, a ona se pravdu říct styděla. Proto rychle vypálila otázku: „Co se ti zdálo tak hrozného?“
„Nějaká obrovská stvůra do mne zabodla černé tyče,“ začal Nagato, „a já potom skončil na invalidním vozíku!“
„Ale do tebe přece ten summon opravdu zapíchl ty tyče a ty jsi skončil na vozíku,“ konstatovala Konan, jako by se nic nestalo.
„Co může být horšího než noční můra, která se promění ve skutečnost?“ vyjel na ni.
„To se nesmí stát!“ uvažovala Konan nahlas o svém snu.
„Sama jsi řekla, že už se to stalo!“ reagoval podrážděně na její slova, o kterých si myslel, že budou pro něho útěchou.
„Asi půjdu k sobě!“ navrhla Konan a lezla z postele.
„Počkej!“ chtěl ji Nagato zastavit.
Konan dělala, že ho neslyšela, potřebovala odsud odejít a vyčistit si hlavu, obešla postel, takže stála zase kousek od něho. Nagato se po ní prudce natáhl, ale nedosáhl a Konan už brala za kliku. Nagato po svém výpadu balancoval na okraji postele a s bouchnutím dveří z ní nakonec spadl.
„Sakra,“ povzdechl si Nagato, „a vozík mám zaparkovaný tak daleko. Proč mi ho Konan vždycky odveze od postele?“
Chvilku rezignovaně seděl na podlaze, pak ho napadlo, že by si mohl přivolat některé ze svých šesti těl, aby mu pomohlo. Natáhl ruku na noční stolek a hledal dálkové ovládání.
„Jak to, že tady není?“ divil se, když už poněkolikáté osahal na stolku všechny věci, z nichž ani jedna nebyla ta, kterou potřeboval.
„No jasně,“ docvaklo Nagatovi, „Konan! Proto ten její blažený a provinilý úsměv zároveň, když jsem přijel z koupelny. Jako bych jí neříkal, že ho na to nemá používat. Přenastaví to a já pak chytám špatné vibrace.“

„Hidane!“ promluvila k němu Konan, „Už jsme spolu byli tolikrát na večeři, v kině, v divadle, na koncertech, nebo jen tak na procházce, ale … víš Hidane, žena někdy potřebuje … víš, co myslím?“
Strhla ze sebe Akatsuki plášť a zůstala před Hidanem jen v tangách a podprsence.
Hidan spokojeně ležel na posteli, z úst mu tekly sliny.
„Vím, co máte na mysli,“ uklidnil ji Hidan, „chcete jako každá žena ujistit, že nejste tlustá. Nechápu, jak Vás něco takového mohlo s Vaší štíhlou postavou napadnout. Ale drahá Konan, ačkoliv Vaše spodní prádlo barvou krásně ladí k Vaším vlasům, měla byste si vzít něco na sebe, abyste nenastydla. Přeci jen na jeho výrobu moc látky spotřebováno nebylo.“
Hidan vstal a chtěl jí podat její plášť.
Prudce se překulil, tváře se mu sevřely do šklebu, který předvedl vždy, když si spletl pomeranč s citrónem.
„Nech ho na zemi!“ zastavila ho, klekla si před něho a vsunula mu ruce pod jeho plášť.
Na tváři se opět objevil blažený úsměv a v ústech se mu tvořilo větší množství slin.
„Zadržte! Co to děláte?“ zhrozil se Hidan, „Takovéto věci by dáma před svatbou dělat neměla!“
„Před svatbou???“
Vytáhla ruce z pod pláště, vstala a stále jen ve spodním prádle vyšla z pokoje.
„Deidy! Jazýčku můj, kde jsi?“ zavolala.
„Nashledanou Konan a vyřiďte Dedarovi moje srdečné pozdravy!“
Začal se dávit vlastními slinami a konečně se probudil.
„Tfuj!“ odplivl si.
„Ku*va, co se to se mnou děje,“ přemítal Hidan a celý se třásl, „Jashine, jestli je to tvoje práce, tak přestaň, budu se víc snažit!“
„Ne, Jashin to nebyl,“ uklidňoval sám sebe, „tenhle týden jsem s rituálama v normě.“
Vyrazil z pokoje, dokonce bez kosy, a upaloval ke Kakuzovi. Cestou se potkal z Konan. Lekli se jeden druhého a mlčky na sebe zírali, přemýšleli jestli se tomu druhému nezdál ten stejný sen. Potřásli hlavou, aby tuto myšlenku zahnali, pak se na sebe křečovitě usmáli a šli každý svou cestou.

„Éééééé!“ naříkala Konan u nemocničního lůžka, na kterém ležel Kakuzu, „Prosím, vzbuď se! Kakuzu slyšíš? Vzbuď se! Nevzdávej to!“
„Je mi to líto, madam," utěšoval ji doktor, „ale poranění hlavy byla velice vážná.“
„Éééééééééé!“ spustila Konan intenzivněji a slzy jí stékaly po tváři.
Kakuzovi se chvěla všechna srdce v těle. Konan se o něho bála, plakala kvůli němu, nesmírně ho tato scéna dojala, přišla mu taková opravdová, dokonce cítil Konaniny slzy na svém obličeji, ale ještě se nechtěl probudit.
„Kakuzu slyšíš? Vzbuď se!“ opakovala Konan, „Ku*va Kakuzu, tak se už dop*dele prober!“
Konanina hlava se postupně měnila na Hidanovu a zavalovala ho dalšími nadávkami.
Otevřel oči, spatřil Hidana těsně před sebou, kterak stále, za doprovodu slin dopadajících na jeho tvář, hulákal: „Ku*va vstávej Kakuzu!“
„Proč mě budíš, kreténe?“ zeptal se ho a otřel si rukou obličej.
„Měl jsem hroznej sen,“ svěřoval se Hidan parťákovi, „Konan se přede mnou svlíkla a já ji odmít! Navíc jsem u toho říkal takový žvásty, že bych se pos*al, kdybych to měl vypustit z huby!“
„A kvůli tomu ničíš moje sny?“ zuřil Kakuzu a chytil jeho hlavu, „Někdy si říkám, že ta tvoje nesmrtelnost má něco do sebe. Člověk se po těch tvých kecech může v klidu odreagovat, aniž by Nagato zuřil, že jsem oddělal dalšího člena.“
Párkrát mu zlomil vaz a odhodil ho ke dveřím.
Hidan chtěl odejít, ale ještě se ze zvědavosti zeptal: „O čem se ti zdálo?“
„Ležel jsem ve špitále a Konan nade mnou plakala,“ přiznal Kakuzu.
„Neměl v tom prsty Deidara?“ větřil Hidan nějakou nekalost.
„Taky se tam mihl, nadával, když mě vezli na ošetřovnu,“ odpověděl mu a byl rád, že to Hidanovi stačilo a odešel z jeho pokoje.
„Konan běžela za Deidarou a Deidara nadával v Kakuzově snu!“ honilo se Hidanovi hlavou a šel si k Deidarovi pro vysvětlení.

„Doktora! Rychle! Mám tady dva pacienty!“ volal Sasori při vstupu do čekárny.
Jednou rukou podpíral Hidanovu hlavu, druhou tlačil kolečkové křeslo, na kterém seděl bezhlavý Kisame s hlavou na klíně.
„Sakra, co s Vámi?“ přemýšleli doktoři, „Sešívat pana Kisameho nemá cenu.“
„To je jasný, že nemá!“ souhlasil Hidan, „Přišijte tam mou a z Kisameho hlavy si udělejte rybí polívku!“
Kisame se probudil ze svého snu, rozsvítil lampičku na nočním stolku a mnul si rukama obličej.
„Gigigigigigigi!“ ozval se podrážděný hlas Samehady, kterou probudilo světlo.
„Promiň, miláčku!“ omlouval se Kisame, „Hned to zhasnu, měl jsem jen zlý sen.“
„Gigigi!“ neodpustila si vyčítavým tónem, „Gigigigigi gigi gigigigi gi!“
Kisame zhasl a přitulil se k Samehadě.
„Když jsme teď oba vzhůru, co kdybychom spojili svá těla?“ pošeptal jí mezi obvazy.
„Gigi gigigigigi gigigi gi gigi!“ seřvala ho, vysmekla se z jeho sevření a popolezla od něj trochu dál.
Kisame na ni už radši nic nezkoušel a snažil se opět usnout.

Bílá polovina Zetsa otevřela oko.
„To bylo hrozný, vstávej!“ snažil se probudit svou černou polovinu.
„Proč mně budíš, zrovna jsem žral květinářku!“
„Proč tobě se zdají veselý sny a mně ty ošklivý, jsem přece bílá polovina a ty černá!“
„Neznáš yin a yang? I v černém je kapka bílého! Co se ti zdálo?“
„V Akatstuki jsme slavili nějaký trhlý rituál a kvůli tomu chtěli řezat naše bratry v lese. Tak jsme přebrali jejich úlohu, Deidara na nás navěšel svoje jílový koule a pak už jsem slyšel jen Katsu!“
Do pokoje vrazil Hidan, který chvilku poslouchal za dveřmi, a hned položil otázku: „Říkal jsi Deidara?“
„Jo,“ přitakala bílá půlka.
„Co se děje?“ zeptala se Hidana černá.
„Deidara se nám vkrádá do našich snů!“ shrnul Hidan.

Společně se Zetsem dorazili do Deidarova pokoje. Nevypadalo to, že by v klidu spal, lehce s sebou cukal.
„Nastav ruce, ať to máme rychle za sebou a nikdo nás nevidí!“ poručil Kakuzu Deidarovi, když přišli před kostel.
„Co kdybychom dneska zkusili něco jiného?“ bránil se Deidara.
„A co bys jako chtěl zkoušet?“ štěkl na něho Kakuzu, „Nevím, jak ty bys dokázal vydělat víc peněz.“
„Co moje umění, to by se mohlo dobře prodávat!“ navrhl Deidara.
Kakuzu si ho chvilku pozorně prohlížel.
„Vypadáš dost zženštile, možná by do tebe někdo šel!“ uvažoval Kakuzu nahlas.
Deidarovi došla jeho narážka a nastavil svoje ruce. Kakuzu vypáral stehy a ruku, která ještě nestačila dokonale přirůst, mu utrhl. Potom vypáral stehy i na druhé ruce a začal za ni tahat. Byla lépe srostlá, šlo to ztuha.
Cítil ohromnou bolest v levé ruce, že to snad musela být pravda. Celý vyděšený se probudil. Hidan mu tahal za ruku a chtěl ho tak vzbudit.
„Áuu!“ zavil Deidara, „Co blbnete!“
Do pokoje doběhl Kakuzu a celý udýchaný spustil: „To nebude Deidara! Mně totiž Konan chtěla vzít moje orgány a prodat je na černým trhu!“
„Tys mně utrhl ruce!“ osočil ho Deidara
„A tys nás vyhodil do luftu!“ přidal se Zetsu a ukazoval na Deidaru.
Dorazila k nim Konan, takže Hidan o svém snu raději pomlčel.
„Taky se vám dneska zdají divný sny?“ zeptala se a ostatní souhlasně přikývli.

Kisame se prudce narovnal.
„Já sežral papouška!“
„Gigigi gigi gigigigigigi!“ pustila se do něj svým pisklavým hláskem Samehada, ale Kisame upaloval z pokoje.
Na chodbě se málem srazil s Nagatem, který se konečně dostal na svůj vozík, a společně pokračovali dál, až narazili na všechny ostatní.
„Už víckrát nepoužívej moje dálkové ovládání jako ovladač televizoru!“ vyřídil si nejprve Nagato osobní záležitosti s Konan.
Ta zahuhlala, že ji nebaví furt vstávat a přepínat programy přímo na televizi, ale pak už se věnovali problému se svými sny.

„Tak to vypadá, že tu jsme všichni kromě Itachiho, který si čte na terase,“ sumíroval Kakuzu, „a Tobiho!“
„Jdeme za ním!“ shodli se.

Tobi se převaloval na posteli tak bouřlivě, až bouchal maskou o noční stolky.
„Tobi je hodný kluk, Tobi je hodný kluk!“ mumlal ze spaní.
„Nechte mě být, nešahejte na mě!“ kvílel.
„Tobi je hodný kluk, Tobi je hodný kluk!“ začal opět opakovat.
„Ne, ne, nééééé! Deidaro-senpai! Pomóóóóóóc!“ zařval a probudil se.
Ve dveřích stál Deidara, Tobi vyskočil z postele k Deidarovi, pevně se k němu přitiskl a objal ho.
„Deidara-senpai zachránil Tobiho, Tobi je hodný kluk!“ radoval se.
„Tobi?“ okřikl ho Deidara.
„Ano Deidaro-senpai?“
„Ty ses pochcal!“